na Blog.cz

Jestli jste si vsadili, že vydržím a s tímhle "spamovacím" článkem přijdu později, spletli jste se :-). Krasobruslařům, ať už těm aktivním nebo dávno zapomenutým, kteří zaslouženě odpočívají ve sportovním důchodu se dnes rozhodně nevěnuji poprvé a také ne naposledy. Protentokrát jsem si vybrala hvězdy současnosti, japonskou stálici Daisuke Takahashiho a mladinkého Yuzuru Hanyu (viz článek níže), který je nadějnou hudbou budoucnosti.

16. března 1986; 165 cm

OH 2010: bronz (první olympijská medaile pro japonského individuálního mužského krasobruslaře vůbec); světový šampión v roce 2010; stříbrný z MS v letech 2007 a 2012; pětinásobný mistr Japonska; dvojnásobný vítěz mistrovství čtyř kontinentů.

Sezónu 2008/2009 vynechal, a to kvůli přetrženým vazům v pravém koleni.

Několik let cestoval střídavě mezi Osakou (kde je pod taktovkou trenérů Nagamitsu a Hondy) a New Jersey, kde jej trénoval Nikolai Morozov. S Morozovem se v roce 2008 definitivně rozešel.

Jeho idolem je známý taneční pár Marina Anissina/Gwendal Peizerat [ti mimochodem sledovali také volný program mužů v Nice a já si říkala, jak moc asi musel být nadšený, jestli je v publiku zahlédl.]

Na krasobruslení má rád především to, že mu dává šanci se rozvíjet a velmi často proto mění své programy, do kterých neustále vnáší něco nového. Rád naopak nemá piruety.

Sám sebe vidí jako ne příliš mentálně silného sportovce, dodává však, že je soutěživý.

A co by si sebou vzal na opuštěný ostrov? Nic, chtěl by využít tuto příležitost k tomu, aby překonal sám sebe a stal se silnějším.

Myslím, že krasobruslařů jako je právě Daisuke je pomálu. Skoky, piruety i kroková sekvence všechno je v jeho podání naprosto přirozené a lehce plynoucí, jeden z těch, kteří doslova splynou s ledem. Když se na něj dívám, mám pocit, že ani tak nebruslí, jako se spíš vznáší. Vím, že existuje řada těch, které si japonský styl krasobruslení nezískal, ale já když vidím jeho pohybové nadání, zkrátka nemám slov. Ostatní vedle něj najednou působí tak nějak těžkopádně a neohrabaně. A navíc má perfektní vlasy :-D. Sochi bude, dá se říci, vrcholem jeho kariéry a ačkoliv mám Plushenka v oblibě, myslím, že si umačkám palce :-D. Když já jim to vlastně přeju úplně všem :-D.

Volný program MS 2012 "Blues for Klook" ♥ ♥ ♥ MĚL VYHRÁT a měl a měl a měl :-D

2008 "Swan Lake Hip Hop" tahle kombinace hip hopu a klasiky mě dostala. Všechno jde, když se chce!

Daisuke Takahashi a kazašský krasobruslař Denis Ten (mimochodem také velmi nadějný)

Tenhle článek se tu zákonitě musel objevit. Skončilo MS v krasobruslení ve francouzském Nice a já jsem si ho více než užila. Především zásluhou mých obvyklých favoritů a jak už to tak bývá, objevil se i někdo nový - "neokoukaný". Sedmnáctiletý Yuzuru mě naprosto uchvátil a dnešní překrásné třetí místo v kategorii mužů jsem oplakala společně s ním. Dojalo mě jeho bezkunkurenční odhodlání a síla, to jak se po nešťastném pádu dokázal okamžitě vzchopit a jako by nic vysmeknout další kombinaci bezchybných skoků. Japonský styl krasobruslení obdivuji delší dobu spolu s Daisuke Takahashim, ale Yuzuru mi do žil nalil ten entusiasmus, který jsem pro tento sport kdysi dávno měla a který se spolu s odchodem oblíbených jednotlivců pomalu ale jistě vytrácel. Budu doufat, že se líbil i vám ♥. Já se neubránila vzpomínce na malého rozcuchaného Billa.

PS: A jestli dnešní článek působí jako výlev odvařené fanynky? Tak přesně takhle působit má :-).

Uplynul nějaký čas od doby, kdy jsem v obrazárně naposledy vznesla nějaké téma k diskuzi a zrovna dnes tu pro vás jedno (troufám si tvrdit, že zajímavé) mám :-). Nedávno mi byla docela nevinně a neplánovaně položena otázka, která mě přinutila se na okamžik zastavit a přemýšlet.

Mě osobně tahle otázka zavedla k docela detailnímu prozkoumání sebe sama a výsledek mě snad i překvapil. Myslím, že jsem tu už někdy dříve psala, že jsem se ke slashi a potažmu ke svým prvním krkolomným pokusům o vlastní tvorbu dostala skrze fandom Harryho Pottera. Matně si vybavuju, že jsem se tehdy prokousávala čtvrtým, možná pátým dílem. Nebylo to tak, že by se mi styl autorky vyloženě nelíbil, ale měla jsem k němu a mám řadu výhrad. Nejsem osoba kritická, ale našlo se pár věcí, které mi zkrátka "neseděly". Asi nikoho z vás nepřekvapí, že mou oblíbenou postavou byl od prvního dílu Severus Snape, protože jsem se v něm částečně poznávala. Dále to byl Remus Lupin a Sirius Black. Dodneška například nepochopím, proč Rowling se Siriusem vůbec vyrukovala, když jediné, co "stihl" bylo to, že dal Harrymu naději no a pak pro jistotu zemřel. (Už mlčím, slíbila jsem si, že se nebudu rozčilovat a tohle téma mě vždycky hrozně rozohní.) O to větší zklamání pro mě představovaly postavy Lily Evans a Albuse Brumbála, budu je nenávidět s ohromnou vášní až do konce svých dní :-D. Nemá smysl vypisovat proč, to si nechám třeba na příště. Vlastně bych měla autorce poděkovat, protože jedině nespokojenost s osudy tří oblíbených charakterů a touha po tom, aby i nadále "zůstaly" v mé fantazii mě přiměla k prozkoumání internetu a nakonec mě přivedla ke slashi.

Sedmička patřila mezi čísla, která jsem odjakživa považoval za ta šťastnější, a dávala mi tak alespoň minimální naději na to, že sedmnáctý rok života přečkám v klidu a bezpečí. Hlavu jsem naklonil o něco více na stranu, moje tvář mi z tohoto úhlu připadala z nějakého neznámého důvodu snesitelnější. Přesto jsem se neubránil starému dětinskému zvyku, mračil jsem se a šklebil, vůbec nic se mi na odrazu v zrcadle nelíbilo. Prazvláštně asymetrické obočí, popraskané, stále trochu vyšpulené rty, a zelená barva očí, která mě už kdysi dávno stačila omrzet.

A zase máme o čem drbat, dámy.

Tentokrát mě zajímají vaše úplně první myšlenky při pohledu na nové fotky.

A nepodvádět!

♠ už dost bylo pana B. v kšiltovkách jakéhokoliv druhu!

♠ nějak mi nejde dohromady Tomovo krásně vyrýsované tělo a vypapané tvářičky. Blbá momentka versus záhada století.

♠ Tomovo tetování vypadá docela dobře. Sexy?

♠ Zato to Billovo pečlivě ignoruji.

♠ A vůbec... Bill se tváří jako nějaký děsně nasraný pes :-D. A připomíná mi to cedulku na vrata, která nedávno oběhla FB, snad všichni zvládnete trochu té Polštiny :-). Vystihuje mě do puntíku :-D.

Nikdy dřív jsem v žádném podobném klubu nebyl. A taky jsem nenavštívil opravdový hudební koncert. Nenechali se obměkčit, ani když před dvěma lety přijeli Green Day. S odstupem času to zní možná trochu směšně, ale tehdy jsem myslel, že mě všechen ten vztek, který jsem držel tak disciplinovaně uvnitř sebe sama, zabije.

Když se nad tím zamyslím znovu, jednu důležitou hudební událost jsem přeci jenom vynechal. Nikterak plánovaně nebo se skrývanou bolestí,… jen jsem si na ten den už hodně dlouhou dobu nevzpomněl.

S Alanem jsem otálela dlouho předlouho. A myslím, že právě den, kdy slaví své šestašedesáté narozeniny se na článek jako je tento hodí náramně. Je mou srdeční záležitostí takřka od puberty, kdy jsem se při sledování Robina Hooda v podání Kevina Costnera tloukla do hlavy a přemýšlela, jak jen se někomu může líbit tenhle nevýrazný přeslazený klaďas. Už tehdy jsem podlehla Alanovu šerifu z Nottinghamu a ačkoliv jeho role nedostala zase tolik prostoru i to málo mi stačilo k tomu, aby mě svým humorem a umem zcela svedl na svou "temnou" stranu.

Jak léta plynula a já se probírala jeho dalšími a dalšími rolemi, upevňoval se můj názor na to, že je jeden z nejkvalitnějších divadelních a filmových herců vůbec, bohužel rovněž jeden z nejméně doceněných. S naprosto čistým svědomím mohu říct, že miluji a obdivuji každou jednotlivou roli, ve které se postupem času objevil. Rasputin, Mesmer, Alex, David, Metatron i všechny další. O to více mě mrzí, že za své umění nebyl odměněm Oskarem, když jiní daleko ne tak nadaní byli, ale spravedlnost je entita, kterou jsem si hledat, jednoduše odvykla.

Trocha toho uznání se dostavila spolu s rolí Severuse Snapea a i když je to z části také komerční boom, jsem vděčná tak jako tak. Už jen to, že díky Alanovu projevu vyhrál Severus anketu o nejoblíbenější postavu Harryho Pottera o něčem svědčí → :-). Je to takový malý zázrak, řekla bych. J.K. Rowlingová se sama nechala slyšet, že tato postava rozhodně nebyla psaná jako někdo, kdo by měl nakonec skončit jako sexuální fantazie nejedné ženy a dívky. Buďme upřímní, knižní Snape nemá ani špetku šarmu nebo sexappealu, to všechno nám předvedl až ten filmový. A proto ho mám o tolik radši. A jen díky němu jsem zabloudila do bludiště názvem slash a začala přemýšlet o svém vlastním postoji ke psaní.

Ač se to nezdá, Alanu Rickmanovi vděčím za mnohé a už navždy bude mou životní inspirací. Toho, že i slušný a excesy nezprofamovaný obličej má šanci na úspěch.

Mám ráda jeho inteligentní projev, překrásnou Angličtinu a jemný smysl pro humor. Je pro mě podstata gentlemana a myslím, že je i přes svůj věk stále sexy a má hodně do sebe. Nikdy mě nepřestane fascinovat jeho herecké umění, stejně jako hlas Boha sexu. Mohl by mi předčítat telefonní seznam a byla bych v sedmém nebi :). Tak tedy všechno nejlepší, mistře, a přeji Vám i sobě mnoho dalších překrásných rolí ♥.

Alan a jeho nezapomenutelný šerif z Nottighamu.

"Už žádné zbytky malomocným a sirotkům. Už žádné rychlé popravy. A zrušte Vánoce!"

Kdybych se vrátil v čase jen o pouhopouhé čtyři dny a snažil se pochopit své dřívější motivy a pohnutky, jedna jediná věc by byla jasná nad všechny ostatní. Nikdy bych neuvěřil, jak správná byla má tehdejší odpověď Tomovi, nicotných šestadevadesát hodin a nic se nezdálo být přirozenější. Otázka sexuality se stáhla hluboko do pozadí, pro jednou bylo důležité především to, co mě dělalo šťastným. Tom Weber.

"Jdeš pozdě," nepohodlně sebou cuknu, tak jako pokaždé, když si jen trochu odvyknu na tichý podezřívavý tón matčina hlasu, "večeřeli jsme před hodinou."

Beze slova přikývnu, co přesně čekala za odpověď? Časy, kdy jsme k sobě dokázali být upřímní, pominuly, ztrácely se ve změti strachu, potlačování vlastních potřeb a názorů, zůstalo jen všudypřítomné prázdno.

"Pecka!" Neubránil jsem se dlani vítězoslavně zaťaté v pěst, nekonečné hodiny dřiny se vyplatily, protože přesně takhle to mělo vypadat, a především pak znít. "Zkuste si to zapamatovat do zítra a publikum máme v kapse."

Možná, že jsem jako pokaždé tak trochu přeháněl. Nešlo o nic významného, sobotní vystoupení ničím nevybočovalo z řady těch předchozích. Nikdy jsme neměli příliš velké ambice, přední příčky hitparád nebo tak něco. Ale i přesto se ten puntičkářský perfekcionista, který se ve mně čas od času projevil, nehodlal vzdát. Jenže teď, když adrenalin pomalu vyprchával, vyvstala otázka, jestli jsem kluky netrápil až příliš. Pravda byla taková, že by se neozvali, ani kdyby byli na okraji kolapsu, bylo vážně obdivuhodné, jak zarputile se mi snažili zavděčit. Sám jsem si mohl stáhnout triko a ždímat pot, ale i přes veškerou únavu, jsme se k ukončení zkoušky nijak zvlášť neměli. Euforie z bezchybně odvedené práce, řekl bych. Seděli na podlaze a odpočívali, Tom vysvětloval Billovi několik základních akordů na kytaru a Alexandr se snažil pomoci.

Věcí, které jsem dvojčatům vždycky tak trochu záviděla bylo povíce. Kdybych ale byla nucena vypíchnout zcela bezkonkurenční TOP 3 byly by to jejich dokonalé nosy (a i když ten můj není zrovna křivý, potrápit mě dokáže), nohy (holt chlapi mají všeobecně více štěstí než rozumu a málokdy řeší problém s macatými stehny) a ruce. Ladné dlouhé prsty klavíristy, úchvatnější než leckterá aristokratická ručka zhýčkané princezny.

I do Obrazárny se svého času probojovaly ... TADY.

Byla bych hodně hloupá, kdybych si za tu dobu nevšimla, že Bill pomalu ale jistě popírá všechno v co jsem u něj tak nějak věřila a nebo alespoň doufala. Tentokrát dostala zabrat soudnost a dobrý vkus. Je to zkrátka stvoření z jiné planety a asi se nedožiju dne, abych nějakou tu novinku o něm vyhledávala v klidu a bez blížícího se srdečního kolapsu. Nikdy jsem nikoho nesoudila za tetování nebo piercingy, pokud jsou vybrány s citem a rozmyslem, líbí se mi. Ale potetovaná tvář a ruce, to je něco čemu nikdy nepřijdu na chuť a ani Bill nemá sílu můj názor změnit. Chápu, že on se nejspíš už doživotně vidí ve vyšší společnosti, protože vykonávat řadovou práci s něčím takovým... říkejte mi "staromódní kráva", ale já bych coby zaměstnavatel pravděpodobně váhala.

Strašně moc bych mu chtěla vidět do hlavy. Aspoň na chvíli. Co vede člověka k tomu, aby z vlastního popudu ničil něco, co bylo v očích tolika lidí dokonalé? Přesně takový mám totiž z Billa pocit. Jako bych se dívala na kdysi překrásnou sochu, která musela přestát nepříznivé časy. Svaly má otlučené a mramor zvětralý.

Nezbavím se už asi dojmu, že to musí být vnitřně nevyrovnaný a snad svým způsobem ne příliš šťastný člověk. A třeba blábolím, ale tahle jeho neustálá touha po změně hraničí až s obscesí a něco zkrátka není v pořádku. Jakoby se ještě pořád hledal a nenacházel. A nebo v tom vidíte pouhopouhý vrtoch a snahu zaujmout?

Nebudu do něj ještě více kopat, protože tetování se mi opravdu nelíbí.

Vy víte, jak moc miluji zvířata a přírodu.

Ale ani ptáček či květinka to nezachrání, nedá se nic dělat.