Září 2010

His arms.

30. září 2010 v 20:12 | Gia |  Obrazárna
Dneska jsem si všimla, že rubrika Obrazárna ještě pořád zeje prázdnotou Nevíte někdo, proč jsem ji vůbec zakládala? To je tak, když máte děravou hlavu, takhle to potom dopadá Trochu jsem nad tím přemýšlela a aby její název alespoň trochu korespondoval s obsahem rozhodla jsem se, že v ní vždycky jednou za čas zveřejním článek s fotografií, která mě z určitého důvodu zaujala nebo se mi prostě líbila. Někdy k ní taky položím určitou "filozofickou" a "informačně hodnotnou" otázku, ke které se samozřejmě můžete nebo nemusíte vyjádřit. Vím, že sem chodí jen minimum lidí, ale co já vím, třeba se někdo upovídaný najde A kdyby přece jenom ne, jsem tady já, takže pohoda, klídek a tabáček, já si vystačím Takže jdeme na to?

15

Už ani vlastně nevím, kde a kdy jsem na tuhle fotografii narazila. V počítači na ploše mám jednu speciální složku, kde si čas od času ukládám takovéhle poklady a ona se hezky postupně plní a plní, tak proč se s vámi nepodělit?
Pokaždé, když si tenhle obrázek prohlížím (a kupodivu na něj vydržím zírat celé minuty a minuty) mě zaráží jak mužně působí jeho paže v porovnání s obličejem. Zkrátka, když se té dokonalé Sněhurce díváte do obličeje, nenapadne vás, že by její ruce mohly vypadat takhle ... snad ještě víc dokonale než samotný obličej. Hrozně se mi ten kontrast líbí ... a doufám, že se nikdo nepohorší, když napíšu, že mě vzrušuje ... ♥
Píšu o těhle pocitech na blog málokdy, ale zkrátka i na mě často příjde nálada, kdy přemýšlím jaké jsou asi jeho ruce na dotek a jak umí hladit. Krásná představa, nemyslíte? 
Mějte dneska ty nejkrásnější sny, které si dokážete namíchat ... a náležitě si je užijte, protože někdy, někdy jsou to jediné, co máme ...

... a v dlaních měla jsem,
barevného motýla.
Třepal se -
asi se bál ...

Vogue.

29. září 2010 v 13:31 | Gia |  Labyrint
13
Tak jsem si nechala několik málo dní na "rozdýchání" toho všeho a konečně se můžu smysluplně vyjádřit Po dlouhé době nám dvojčátka dopřála nějaký nový společný photoshooting a hned se objevila v takhle prestižním časopisu.
Nejspíš bych se měla tetelit blahem, že "twc opět žije", protože v poslední době jsme je společně viděli opravdu pomálu. Měla jsem dvě odlišné teorie. Buď je ta hra na twc definitivně omrzela a rozhodli se fanoušky twc přestat na nějakou dobu povzbuzovat a škádlit anebo jednoduše dostali od někoho přes prsty, že už jsou až moc "okatí"
Těžko říct, kde je pravda, ale jsem za nové společné fotografie moc ráda. Přesto, že v nich nevidím nic twincestního, všechno to na mě působí příliš uměle, naaranžovaně a nepřirozeně. Přesně tak jak má nejspíš kvalitní fotografie tohoto typu působit.
Mnohem raději mám jejich společné momentky a fotky, které vznikly jako by "mimochodem" a "náhodou" (např. Tom si fotí Billa do rodinného alba, i když stačí na Google zadat "Bill" a vyplivne mu to milióny fotek, zkrátka chce mít svou vlastní ♥).
Ale pokud bych měla tuhle sérii fotek hodnotit z pohledu fanouška Tokio Hotel udělala mi samozřejmě neuvěřitelnou radost a náležitě si to užívám Pro mě je to doslova óda na lidskou krásu. Oba dva vypadají naprosto dokonale a úchvatně, vážně jsem v tu chvíli, kdy jsem ty fotky uviděla poprvé úplně ztratila řeč. Mohla jsem jen zírat a nechápat jak může někdo tam nahoře dopustit, aby se narodil takhle krásný člověk a blažit tím i trápit tolik lidí současně. A on se navíc narodil dvakrát! Život je někdy pekelně nespravedlivý, nemyslíte? Někdo nehne ani prstem a narodí se s tímhle obličejem a pak jsme tu my, obyčejní smrtelníci, kteří k němu budeme celý život zbožně vzhlížet
Náš úděl není zrovna jednoduchý. Nicméně, abych se vrátila k fotografiích, oba na mě působí neuvěřitelně dospěle a mužně. Zdá se mi to jako včera, když jsem poprvé slyšela DDM a připadala si tak trochu pedofilně za to, že mě přitahují zrovna tyhle děti. A ať už se Bill, stylista i celý realizační tým snaží sebevíc, pro mě osobně z něj ten testosteron stříkat nepřestane, i kdyby se nechal fotit v růžové tylové sukýnce na knoflík, doopravdy ne. V mých očích je to sebevědomý, mladý muž, který kolem sebe šíří tolik animální sexuality, že to jiní nenastřádají za celý život. Stejně jako je z mého pohledu Tom ten přemýšlivý, citlivý a možná, že i na bráškovu povahu často doplácí Zrovna jako při tomhle focení. Neměli jste z toho videa pocit jako by to všechno strpěl jen pro něj? Já tedy ano, myslím, že si Tom rozhodně dovede představit lepší způsob zábavy než se nakrucovat před fotoaparátem. Ale co by pro Billa a jeho nadpozemský úsměv neudělal, že? A k tomu, když si Bill dupne, nelze odmítnout. To vám pak zbude jediné, sesunout se mu k nohám po Tomově vzoru Vážně jsem z těch fotek paf, nemají pro mě jedinou chybu ♥
Ale i přesto se nemůžu dočkat nějakých nových společných momentek, ze kterých člověk může vyčíst mnohem víc než z kterékoliv Fan Fiction povídky na světě ♥
14.


Probuzení 1

28. září 2010 v 14:16 | Gia |  Probuzení
Ráda bych dneškem uvedla na "světlo svého blogu" první díl své nové povídky, která má název Probuzení. A jak jinak je i ona o našich nejmilejších dvojčatech a jejich cestě za štěstím Snad se bude alespoň trochu líbit a najde si mezi vámi své pravidelné čtenáře A za opravdu obětavý a především trpělivý betaread i přístup děkuji Januli ♥


Probuzení

Hlavní postavy: Bill Kaulitz/Tom Kaulitz
Shrnutí: Dokáží se obě dvojčata "probudit" v ten správný okamžik, aby mohla zachránit to, co se zdálo být už docela ztracené?
Varování: Twincest
12

Několikrát jen tak cvičně zamrkám řasami, ale načervenalé oko štípe víc a víc, nakonec ho vztekle promnu ukazováčkem. Přidušeně vydechnu, málem jsem v tom rozrušení přejel stopku, jen tak tak, že jsem včas dupnul na brzdu.
"Do hajzlu!" Zakleju nezvykle sprostě. Měl jsem možná pocit, že se všechno až moc rychle spiklo proti mně, ale zabít jsem se rozhodně nechtěl. Zpomalím na předepsanou rychlost a sklopím zrcátko tak, abych na sebe alespoň trochu viděl. Nevrle zamžourám na rozmazané líčení a opuchlý obličej, takhle tam přece nemůžu přijet. Nedopřeji mu jen tak lacino pocit vítězství z toho, že mě zase jednou dostal na kolena. Kolikrát jsem sám sobě řekl, že protentokrát už je to naposled?

Divím se sám sobě, že mám ještě vůbec sílu plakat. Po každé probrečené noci bych se byl vsadil, že mi slzné kanálky jednoduše vyschly, ale nejspíš bych prosázel nehorázné prachy, zdály se být bezedné. V tašce na sedadle spolujezdce se tlumeným, vibračním vyzváněním rozdrnčí mobil. Popaměti šátrám v napůl rozepnuté tašce, oklepu se nechutí, když nahmatám posmrkaný kapesník. Doufám, že ten, kdo volá, k tomu má dostatečně pádný důvod. Na displeji nejnovějšího modelu Nokie, kterou mě podarovala mamka k Vánocům, zaostřím tři vesele poskakující písmenka, vedle kterých se krčí nepatrné, malinkaté srdíčko. Třeba by se mi chtěl omluvit. Probleskne mi hlavou téměř současně se zpomaleným scénářem toho všeho, co se stalo včera večer. Měl to být i můj narozeninový večer, ale všechno směřovalo k závěru jako z nějakého hodně špatného filmu. Jsem si moc dobře vědom toho, že mi nic nedluží, dokonce ani omluvu, po které tu tak prahnu, stokrát bych mu to byl odpustil, jen pro tenhle jediný večer si to mohl odpustit.

Přestože jsem zcela přesně věděl, kam vede tahle známá hra na neodolatelnou sexuální mašinu, nemohl jsem jen tak předstírat, že to jde mimo mě. Znovu a znovu vidím jeho touhou stažený obličej, o kterém jsem si tolikrát nechával zdát, i teď mi tečou slzy, když si vzpomenu na jeho dlouhé štíhlé prsty tahající za její vlasy. Tak moc jsi mě i sobě samému potřeboval dokázat, že nejsi gay? Bylo ti jedno, že mě to v tu chvíli trhá na kusy? Vztekle prásknu mobilem o palubní desku a on se s parádním odrazem skutálí na zem.
"Do prdele." Ulevím si napodruhé, zdá se, že jsem se mermomocí rozhodl vybrat sprostá slova tak na týden dopředu. Najednou je mi hrozně líto toho, že jsem to nezvedl. Tak rád bych ho zase na chviličku slyšel, ten sladký, vemlouvavý tón. To nějak uřídím. Ujistím sám sebe, když se porozhlédnu po prázdné rovince. Nikde nikdo. Jen na malý okamžik se sehnu pod vedlejší sedadlo.


Farewell.

25. září 2010 v 8:19 | Gia |  Labyrint
11
Vydržela jsem vzdorovat docela dlouho. Vlastně až do dnešního dne - 7:00 ráno. Nikdy jsem nepatřila mezi tu zvláštní skupinu fanoušků Tokio Hotel, kteří se hroutí při každé pro ně ne zrovna pozitivní zprávě. Vždycky jsem se to snažila vstřebat svým způsobem, pochopit důvod toho proč se to stalo a většinou se to i povedlo a já měla klid.
A teď je to tedy úplně oficiální a dvojčata opouštějí Německo. Pořád si stojím za svým původním názorem, že jde z jejich strany o další logický krok. Zkrátka si chtějí odpočinout od toho všeho humbuku, kterého kolem nich v poslední době bylo opravdu dost. Ochránit zbytky svého soukromí nebo spíš - konečně si nějaký soukromý život vytvořit, najít si lásku a žít alespoň trošku normálně. Až do tohoto bodu s nimi naprosto souhlasím a vlastně si ani nic jiného nepřeju.
Jenže.
Včera se na www.tokio-hotel-de.blog.cz objevil článek a v něm názor na to, že kluci do Ameriky utíkají pro svůj neúspěch v Evropě a obrací se tak na další potencionální trh. I když to neumím doopravdy se v tého chvíli modlím, aby tohle nebyl důvod toho proč se do L.A. stěhují. V žádném případě nejsem člověk, který by chtěl jejich hudbě nějak křivdit - naopak, když vidím ten ohromný skok, který dokázali od turné v roce 2007 dmu se pýchou a jsem na ně opravdu hrdá. Ale na druhou stranu je nebudu a ani nechci přeceňovat. Nemyslím si, že hudba Tokio Hotel je hudba, která by mohla být v Americe dlouhodobě úspěsná (navíc s jejich anglickými texty). Amerika je specifická právě tím, že se tam poslouchá jiná hudba než v Evropě a když tam neuspěli takové hvězdy jako Depeche Mode nebo Robbie Williams nemám důvod věřit, že u Tokio Hotel to bude jiné.
Jistě, mají tam určitě dost skalních fanoušků, ale pořád to není dost - dost v americkém měřítku. Můj názor je ten, že za tu dobu, co se budou chtít už podruhé snažit uspět v Americe ztratí stejně tak jako poprvé určitou část fanoušků z Evropy, kterým prostě dojde trpělivost. Z mého pohledu je pro ně mnohem slibnější asijský trh, a to je cesta, kterou by (podle mě) měli jít. No a co potom? Vrátit se kajícně zpět začít znovu a jinak? S novým jménem? V případě Tokio Hotel nejspíš utopie, pro mě je to alespoň nepředstavitelné. Navíc i kdyby se přejměnovali na "Hard rock cafe" pro antifanoušky to budou už napořád Tokio Hotel stejně jako pro nás fanoušky.
Padly názory i na to, že pokud bude kapela rozdělena na dvě poloviny, mohlo by jít o začátek jejího konce. A s tímhle souhlasím. Je mnoho kapel, které takto vyřešili ponorkovou nemoc a "lezení si vzájemně na nervy" a scházejí se jen, když je potřeba nahrát desku. Někdo si řekne, vlastně proč ne? Jinde to přece funguje skvěle. Ale já si myslím, že by Tokio Hotel definitivně ztratili svou identitu jako kapela. Neumím si to dost dobře představit. Pokud bych je měla charakterizovat jediným slovem, bylo by to pouto. Vždycky přece byli spolu. A ačkoliv má dost velké množství "fanoušků" (uvozovky jsou správné, pro mě to fanouškové nejsou) Géčka naprosto v zádeli já to tedy nejsem a nikdy nebudu. Jakkoliv silnými tahouny se mohou dvojčata v kapele zdát bez těch dvou by nebyli ničím. Zkrátka se naprosto perfektně doplňují.
Nevím, co se může v Americe stát. Třeba dvojčata ucítí příležitost a rozhodnout se jít úplně jiným  - novým směrem (píšu to jako možnost a zároveň věřím tomu, že je to hloupost, ale člověk nikdy neví).
Můj dnešní článek je nejspíš úplně o ničem, ale tohle všechno mám teď v hlavě a nejde mi na to přestat myslet. Čím víc se snažím od těhle věcí distancovat a stát objektivně stranou, o to intenzivněji mě později dostihnout. Ať už to dopadne jakkoliv a já samozřejmě doufám v tu nejlepší variantu - totiž, že jde jen o jakýsi pracovní výlet a kluci se brzy vrátí zpět za zbytkem kapely - přeji ji jim jediné. Šťastnou cestu, ať už to bude kamkoliv ♥

První školní den

20. září 2010 v 20:46 | Gia |  Labyrint
10
Uf. Tak mám za sebou první školní den. A hned po prvních patnácti minutách přednášky z Krizového řízení jsem si řekla, že už to stačilo a chci zpátky prázdniny Zároveň si ale moc dobře uvědomuji, že je to můj poslední rok na vysoké škole a že bych si ho měla náležitě užít. Pak už budu celý zbytek života jen makat, makat a makat I když už se na to svým způsobem hrozně těším! A jestli by mi bylo umožněno studovat druhou vysokou školu - což bych moc chtěla, pak už jen dálkově. Takže jsem dnešní dvě hodiny badmintonu brala smrtelně vážně a prováděla backhand s takovou vervou, že to bude určitě za áčko Jinak si z dnešního dlouhého školního dne nepamatuji vůbec nic. Snad jen, že z konfliktu vzniká krize a z krize katastrofa, což je velice důležitá informace bez které dnes večer neusnete Doufám, že vám se ve škole nebo v práci daří mnohem lépe a svůj čas v ní trávíte jinak - užitečněji než přemýšlením nad dějem povídky Jj to pak ty vysoké školy produkují jen bandy úchylů, twincesťáků a jinak prdlých lidí Budu doufat, že zítra se mi povede o chlup lépe a někde hluboko uvnitř najdu kus nadšení do studia

Nuda v Karviné

8. září 2010 v 10:51 | Gia |  Labyrint
Asi si dokážete představit tu nudu, když jsem dokázala odpověďět na všechny tyhle otázky

9
Celé jméno: ti, kteří mají zájem o to, aby ho znali, ho jednoduše znají a zbytku světa nebudu zatěžovat hlavu zcela nepodstatnou informací. 
Přezdívky: Gia
Narozeniny: 27. července
Znak zvěrokruhu: lvice a myslím docela příkladná.
Pohlaví: žena, ale v příštím životě to snad vyjde a já budu konečně kus pořádnýho chlapa. Univtř je to tak nějak půl na půl. Hysterčím a umím se urážet jako příkladná ženská slepice. Můj vkus je víceméně také ženský, zato ješitnost a logika mužská. 
Třída: brzy začnu pátý ročník vysoké školy.
Škola: jako každá jiná - nudná, s vynucenou docházkou na semináře a přesně ta, na kterou budu jednou ještě moc ráda vzpomínat až budu stará, protivná bába
Barva vlasů: hnědá. Moc ráda bych se vrátila ke své přirozené barvě vlasů alá myší hnědá, ale prozatím, ať žije henna!
Délka vlasů: někam po prsa, ale chodím se často stříhat, takže ustálená délka mých vlasů neexistuje.
Barva očí: jako u každé kočkovité šelmy je zelená
Hlavní rys: nejsem si jistá pointou. Rys osobnosti, rys zevnějšku? Rys osobnosti nejspíš štědrost, zevněšku pak myslím, že to bude bohužel můj nos

Přiznat pravdu sám sobě je vždycky to nejtěžší

7. září 2010 v 9:34 | Gia |  Labyrint
9
Hodně z mých přátel mě má za blázna a moc dobře nechápe, proč prostě musím každý den cvičit. Třeba, když máme mezi jednotlivými přednáškami ve škole volno alespoň dvě hodiny, místo sezení v parku a klábosení se zvedám a mířím domů. "Kam jdeš?" "Cvičit." Nikdy se neotočím zpátky, ale určitě bych narazila na pohledy protočené v sloup Uvědomuju si, že to není tak úplně normální a konečně jsem se trošku zamyslela nad původcem toho všeho. Kde to vlastně začalo? Odkud se vzalo tohle divné "prokletí"? Pokud si chci udržet stabilní váhu, ve které se já sama cítím dobře, musím skoro každý den cvičit a jíst zdravě a střídmě. Jsou dny, kdy už sama sobě připadám jako vhodný pacient pro doktora House Jakmile sním jen jeden hloupý rohlík navíc, druhý den to na váze bezpečně poznám. Asi se to bude zdát jako totální scifi, ale je to tak. Prostě tam vždycky je něco navíc a ručička se točí nemilosrdně doprava. A když jsem konečně začala přemýšlet nad tím, proč jsem se takhle podivně porouchala, odpověď přišla až nečekaně brzy.
Vrátila jsem se v čase do doby, kdy mi bylo asi dvanáct let a tehdy nebo o něco dřív začalo dobírání ze strany mojí matky, babičky. Vztah s mou matkou je hodně komplikovaný, nikdy nepatřila k lidem, kteří by "uměli" vychovávat dceru, ale tehdy jsem byla příliš malá na to, abych to chápala. V jejích očích jsem vždycky byla moc tlustá, nic mi neslušelo, byla jsem prostě k ničemu. Můj dětský mozek si to tehdy přebral po svém a začala jsem hladovět. Následně se přejídat. Hladovět. Přejídat. A pořád dokola. A má daň za to všechno? Nejspíš to přibírání naprosto z čehokoliv navíc. I přesto, že jsem si dnes už jistá, že šlo o nějakou formu poruchy příjmu potravy jsem ráda a vděčná, že tehdy pro mě neexistovalo něco jako internet. Narazit v tomhle věku a stavu na jeden jediný pro-ana blog, kterých jsou dnes mraky je ze mě nejspíš živoucí mrtvola s třiceti osmi kilogramy. Jenže jakkoliv si sama sobě namlouvám, že jsem v pořádku zároveň tuším, že nejsem. Jinak by se nekonaly tyhle moje každodenní maratony zatím, abych vypadala alespoň trošku normálně. Snažím se "napravit" sama a doufám, že se mi to podaří.
Dávno jsem pochopila, že se názor mojí matky nezmění, i kdybych měla tělo naprosto dokonalé modelky. Zvykla jsem si, beru ji a mám ji ráda takovou jakou je. Pochopila jsem, že nikdy nebudu jemná, rachitická slečinka s hrudníkem dvanáctiletého klučiny alá Audrey Hepburn, že vždycky budu mít prsa a zadek. A pochopila jsem, že důležité je líbit se sama sobě. Ne se celý život honit zatím, abych se líbila jí.
Ale i přesto nechci všechno zahodit a vykašlat se na to. Zjistila jsem, že mám opravdu slabou vůli a ten každodenní trénink byl něco, co jsem prostě musela udělat. A to mě nakopávalo. Nebylo to prostě jen občas, když jsem měla čas nebo když jsem se donutila, muselo to být každý den, i kdyby jen trošku. Téhle zásady se chci držet i nadále, ale podstatně si uberu na zátěži. Nic se nemá přehánět. Rozhodla jsem se jít na to tou správnou cestou a uspět.Tak doufejme, že se to povede.

Kdyby se našel človíček, který podobně "bojuje" a rád by o nějaký ten centimetr zeštíhlel, ráda uvítám jeho rady. Podle čeho nejraději cvičí, jaká hudba ho nakopne k lepším výsledkům atd

Zákon schálnosti?

6. září 2010 v 14:40 | Gia |  Labyrint
5
Odmalička jsem si přála mít svůj vlastní pokojíček, který bych si mohla od podlahy až po strop zařídit úplně podle svého vkusu a gusta. Jenže nejdřív jsem bydlela společně se dvěma staršími bratry. Pak, když už se i ten prostřední odstěhoval a postavil na vlastní nohy, nastala situace, kdy nebylo sice jasné kdy, ale vědělo se, že se budeme stěhovat do menšího, takže proč investovat peníze a čas do pokoje, který tak jako tak brzy nebude můj.
No a teď je to konečně tady. Mých vlastních 3,5 metru šířky a 4,3 metru délky životního prostoru Stěhování se mi blíží mílovými kroky a já pořád jen slyším: "Už víš, jakou tam položíme podlahu?" "Jakou chceš vlastně barvu stěny?" "Jakou postel a ostatní nábytek?" "A jak vlastně chceš, aby ten tvůj pokoj ve výsledku vypadal?" Všichni okolo ode mě tak nějak očekávají, že se konečně trochu odprostím od svého starého pokoje alá doupěte fanouška Tokio Hotel a budu mít první "dospělácký" pokoj Ono vzhledem k věku už by vlastně bylo tak trochu na čase. A dle mojí matky není celopokojová tapeta s obličeji stále stejných čtyř  kluků ani trochu elegantní No nejspíš není a navíc ničí omítku. Ale bylo to právě to ono, co dělalo můj pokojíček mým
No a teď když se konečně mohu projevit a nechat vyřádit svou představivost je většina inspirace v trapu. Zákon schválnosti? Možná. Nevím. A taky nevím, co s tím. Ustoupila jsem z plakátů na jeden, dva, tři, možná pět (já se nikdy nepoučím ) velkých plakátů, které mi zůstaly jako památka z koncertů a pak ty, které jsem si vyhlídla na ebay. Podmínkou je samozřejmě velice elegantní klipart a následně zabitá skobička ve zdi. Alespoň už nikdy nic neodpadne Takže vlastně to jediné, co má v mé mysli hmatatelnou podobu je výzdoba stěn, jak zoufalé, nemyslíte? Ale někde se vždycky musí začít. Držte palce, ať svou inspiraci zase najdu a ať je to brzy

Slimáčí aerobic

2. září 2010 v 11:18 | Gia |  Labyrint
8
Včera jsem při obvyklé odpolední procházce lesem s mým psem přišla na přelomovou myšlenku. Totiž, nejspíš jsem vymyslela úplně nový sport. Ale nejsem si tak úplně stoprocentně jistá Možná totiž nejsem tak úplně jediná, kdo tenhle náročný sport provozuje. Nejspíš jste si všimli, že se díky vydatným dešťům stejně jako každý rok touhle dobou vyrojilo obrovské množství slimáků. Mám naprosto vřelý vztah ke všem možným i nemožným druhům zvířat. Slimáky nevyjímaje. Do svých čtrnácti let, kdy jsem bydlela u babičky na vesnici, jsem místo toho, abych nastražila doporučené a velmi nechutné pasti na slimáčí obyvatele naší zahrady chodila každý den s obrovským plastovým kýblem a poctivě je sbírala. Později jsem jim vždycky našla nějaký hezký a útulný domov nejčastěji na nedalekém neobdělaném poli. A tahle má útlocitnost nezmizela ani dnes. Když je slimáků na chodnících v lesoparku ještě docela únosné množství, prostě je vezmu do kusu listu a dám na stranu tak, aby neskončili jako další nechutné skvrny. Moje labradorka mi docela dobře pomáhá. Jako by úplně přesně chápala o co mi jde. Dokonce mě čumákem upozorňuje, když na některého nešťastníka zapomenu. No jenže pak nastane tohle období, kdy je slimáků prostě takové množství, že by mi upadly ruce. Ten správný čas na slimáčí aerobic. Kolikrát se mi ve snaze vyhnout se jim podaří i dvojitý double knee up. Takže je nasnadě otázka, jsem jediná, anebo i vy provozujete slimáčí aerobic ? A nezaměňujte ho prosím s jinými formami aerobicu jako je žížalí, hlemýždí nebo step aerobic!!

A pokud jste se v mém článku setkali s tímto druhem aerobicu úplně poprvé vřele ho dopuručuji těm, kteří by rádi schodili nějaké to nadbytečné kilo. A víc tolerance pro naše slimáčí sousedy přátelé !

I já bych se na malou chviličku ráda přidala k tomu narozeninovému šílenství :)

1. září 2010 v 8:13 | Gia |  Labyrint
6
V dnešní den mají kluci určitě plno blízkých a jim milých lidí, kteří jim rádi popřejí všechno nejlepší k narozeninám. A i přesto, že si tohle krátké přání píšu jen sama pro sebe, mám pocit, že bych ho napsat měla. Ráda bych jim do toho jednadvacátého roku života přála to, co jim podle mě poslední dobou nějak schází. Aby měli víc času jen a jen pro sebe. Mohli si zajít kamkoliv si přejí a udělat si radost aniž by o tom druhého dne nevěděla polovina světa. Aby zmizely ty unavené a nechtěnými fotografy uštvané obličeje. Aby (pokud se tak tedy už nestalo), oba našli člověka, o kterém hrají ve svých písních a byli zamilovaní až po uši. A hlavně, aby byli šťastní. Všechna ta přání se určitě jen tak sama od sebe nesplní, ale kdyby třeba jen jediné z nich, budu spokojená spolu s nimi.
 Především si přeji, aby ten dnešní den tihle dva človíčkové byli jen a jen spolu. Je určitě frustrující vědět, že i  fotky z oslavy vašich narozenin zítra uvidí kdokoliv, kdo na yahoo zadá potřebný výraz, ale  prostě to hoďte někam hodně daleko za hlavu. Spolu vás totiž vidíme nejraději.

Ty nejkrásnější narozeniny, nikdy nekončící zásobu gumových bonbónů a ten nejsladší a nejlepší dort na světě přeje Gia :)

A na co Gia přišla, když přemýšlela (dalo to práci, ale opravdu přemýšlela) nad tím, že Tom s Billem slaví další rok života za sebou? Vůbec nemám tušení proč, ale mám pocit, že ti dva stárnou daleko rychleji než já (a určitě to není tím, že bych se snažila ubrat si roky, fakt ne). Jako bych každou chvíli četla zprávu o jejich dalších a dalších narozeninách. Ale to přeci vůbec nevadí. Protože čím déle jsou ti dva s námi, tím víc je my fanoušci máme tam hluboko uvnitř ve svých srdcích ♥.

A jsem neskutečně zvědavá na to, jestli náhodou právě dnes nespácháte to dvojčecí tetování :)
Nejkrásnější fantasmagorie ♥