Přiznat pravdu sám sobě je vždycky to nejtěžší

7. září 2010 v 9:34 | Gia |  Labyrint
9
Hodně z mých přátel mě má za blázna a moc dobře nechápe, proč prostě musím každý den cvičit. Třeba, když máme mezi jednotlivými přednáškami ve škole volno alespoň dvě hodiny, místo sezení v parku a klábosení se zvedám a mířím domů. "Kam jdeš?" "Cvičit." Nikdy se neotočím zpátky, ale určitě bych narazila na pohledy protočené v sloup Uvědomuju si, že to není tak úplně normální a konečně jsem se trošku zamyslela nad původcem toho všeho. Kde to vlastně začalo? Odkud se vzalo tohle divné "prokletí"? Pokud si chci udržet stabilní váhu, ve které se já sama cítím dobře, musím skoro každý den cvičit a jíst zdravě a střídmě. Jsou dny, kdy už sama sobě připadám jako vhodný pacient pro doktora House Jakmile sním jen jeden hloupý rohlík navíc, druhý den to na váze bezpečně poznám. Asi se to bude zdát jako totální scifi, ale je to tak. Prostě tam vždycky je něco navíc a ručička se točí nemilosrdně doprava. A když jsem konečně začala přemýšlet nad tím, proč jsem se takhle podivně porouchala, odpověď přišla až nečekaně brzy.
Vrátila jsem se v čase do doby, kdy mi bylo asi dvanáct let a tehdy nebo o něco dřív začalo dobírání ze strany mojí matky, babičky. Vztah s mou matkou je hodně komplikovaný, nikdy nepatřila k lidem, kteří by "uměli" vychovávat dceru, ale tehdy jsem byla příliš malá na to, abych to chápala. V jejích očích jsem vždycky byla moc tlustá, nic mi neslušelo, byla jsem prostě k ničemu. Můj dětský mozek si to tehdy přebral po svém a začala jsem hladovět. Následně se přejídat. Hladovět. Přejídat. A pořád dokola. A má daň za to všechno? Nejspíš to přibírání naprosto z čehokoliv navíc. I přesto, že jsem si dnes už jistá, že šlo o nějakou formu poruchy příjmu potravy jsem ráda a vděčná, že tehdy pro mě neexistovalo něco jako internet. Narazit v tomhle věku a stavu na jeden jediný pro-ana blog, kterých jsou dnes mraky je ze mě nejspíš živoucí mrtvola s třiceti osmi kilogramy. Jenže jakkoliv si sama sobě namlouvám, že jsem v pořádku zároveň tuším, že nejsem. Jinak by se nekonaly tyhle moje každodenní maratony zatím, abych vypadala alespoň trošku normálně. Snažím se "napravit" sama a doufám, že se mi to podaří.
Dávno jsem pochopila, že se názor mojí matky nezmění, i kdybych měla tělo naprosto dokonalé modelky. Zvykla jsem si, beru ji a mám ji ráda takovou jakou je. Pochopila jsem, že nikdy nebudu jemná, rachitická slečinka s hrudníkem dvanáctiletého klučiny alá Audrey Hepburn, že vždycky budu mít prsa a zadek. A pochopila jsem, že důležité je líbit se sama sobě. Ne se celý život honit zatím, abych se líbila jí.
Ale i přesto nechci všechno zahodit a vykašlat se na to. Zjistila jsem, že mám opravdu slabou vůli a ten každodenní trénink byl něco, co jsem prostě musela udělat. A to mě nakopávalo. Nebylo to prostě jen občas, když jsem měla čas nebo když jsem se donutila, muselo to být každý den, i kdyby jen trošku. Téhle zásady se chci držet i nadále, ale podstatně si uberu na zátěži. Nic se nemá přehánět. Rozhodla jsem se jít na to tou správnou cestou a uspět.Tak doufejme, že se to povede.

Kdyby se našel človíček, který podobně "bojuje" a rád by o nějaký ten centimetr zeštíhlel, ráda uvítám jeho rady. Podle čeho nejraději cvičí, jaká hudba ho nakopne k lepším výsledkům atd
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zuzana zuzana | 22. října 2010 v 21:34 | Reagovat

tak, pri tomto článku som neodolala a pustila sa do komentára. Už v podstate od detstva - tak ako ty - som mala vždy pár kíl navyše. Síce BMI index mi vždy hovorí, že moja váha je ešte normálna, ja sa tak ale necítim. A tak som vždy mávala obdobia, keď som cvičila a necvičila a znova cvičila a znova necvičila ... nemám dosť pevnú vôľu aby som dlhodobo vydržala. Ale môžem povedať, že akýkoľvek pohyb je dobrý. Nikdy som nič neriešila pomocou diét, poznám prípady, keď si človek následkom toho dobabral žalúdok a celé trávenie. Istý čas som robila Pilates (podľa knihy a DVD - ako samouk :-) a musím povedať, že to úžasne formuje svaly. Najmä na bruchu to bolo dosť viditeľné, všimlo si to aj okolie. Ale je to neskutočne ťažké (hlavne pre človeka, ako som ja, ktorý je na šport ľavý a má absolútne slabé svaly),ak sa to má cvičiť správne (čo sa musí, inak je to nanič. Mne trvalo asi dva roky pri domácom cvičení, kým som "prišla" na ten hlavný princíp. Asi je to jednoduchšie, keď má človek trénera). Teraz už niekoľko mesiacov s menšími prestávkami cvičím Zumbu a je to úžasné, naozaj. Stiahla som si DVD, a cvičím podľa neho hodinku, keď sa mi nechce tak si dám krátky program ktorý tvrá cca 10 minút. A musím povedať, že za tých 10 minút sa spotím viacej ako za hodinu v posilňovni. A občas, keď som sa vážila pred cvičením (50 minút zumby) a po cvičení, tak som s vytreštenými očami na váhe zaznamenala úbytok takmer 1 kila váhy... Človek spáli naozaj veľa energie. A podľa skúseností viem, že ak sa človek pri "tancovaní" zumby odviaže, spotí sa viacej, ako keby to len povinne odmakal. Takže zumbu absolútne odporúčam. Človek sa zabaví, pretože hudba je chytľavá a tí, čo predcvičujú, sa bavia a je príjemné pozerať sa na niekoho, koho to baví. Takže latino hudba a hurá a Zumbu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥