Probuzení 1

28. září 2010 v 14:16 | Gia |  Probuzení
Ráda bych dneškem uvedla na "světlo svého blogu" první díl své nové povídky, která má název Probuzení. A jak jinak je i ona o našich nejmilejších dvojčatech a jejich cestě za štěstím Snad se bude alespoň trochu líbit a najde si mezi vámi své pravidelné čtenáře A za opravdu obětavý a především trpělivý betaread i přístup děkuji Januli ♥


Probuzení

Hlavní postavy: Bill Kaulitz/Tom Kaulitz
Shrnutí: Dokáží se obě dvojčata "probudit" v ten správný okamžik, aby mohla zachránit to, co se zdálo být už docela ztracené?
Varování: Twincest
12

Několikrát jen tak cvičně zamrkám řasami, ale načervenalé oko štípe víc a víc, nakonec ho vztekle promnu ukazováčkem. Přidušeně vydechnu, málem jsem v tom rozrušení přejel stopku, jen tak tak, že jsem včas dupnul na brzdu.
"Do hajzlu!" Zakleju nezvykle sprostě. Měl jsem možná pocit, že se všechno až moc rychle spiklo proti mně, ale zabít jsem se rozhodně nechtěl. Zpomalím na předepsanou rychlost a sklopím zrcátko tak, abych na sebe alespoň trochu viděl. Nevrle zamžourám na rozmazané líčení a opuchlý obličej, takhle tam přece nemůžu přijet. Nedopřeji mu jen tak lacino pocit vítězství z toho, že mě zase jednou dostal na kolena. Kolikrát jsem sám sobě řekl, že protentokrát už je to naposled?

Divím se sám sobě, že mám ještě vůbec sílu plakat. Po každé probrečené noci bych se byl vsadil, že mi slzné kanálky jednoduše vyschly, ale nejspíš bych prosázel nehorázné prachy, zdály se být bezedné. V tašce na sedadle spolujezdce se tlumeným, vibračním vyzváněním rozdrnčí mobil. Popaměti šátrám v napůl rozepnuté tašce, oklepu se nechutí, když nahmatám posmrkaný kapesník. Doufám, že ten, kdo volá, k tomu má dostatečně pádný důvod. Na displeji nejnovějšího modelu Nokie, kterou mě podarovala mamka k Vánocům, zaostřím tři vesele poskakující písmenka, vedle kterých se krčí nepatrné, malinkaté srdíčko. Třeba by se mi chtěl omluvit. Probleskne mi hlavou téměř současně se zpomaleným scénářem toho všeho, co se stalo včera večer. Měl to být i můj narozeninový večer, ale všechno směřovalo k závěru jako z nějakého hodně špatného filmu. Jsem si moc dobře vědom toho, že mi nic nedluží, dokonce ani omluvu, po které tu tak prahnu, stokrát bych mu to byl odpustil, jen pro tenhle jediný večer si to mohl odpustit.

Přestože jsem zcela přesně věděl, kam vede tahle známá hra na neodolatelnou sexuální mašinu, nemohl jsem jen tak předstírat, že to jde mimo mě. Znovu a znovu vidím jeho touhou stažený obličej, o kterém jsem si tolikrát nechával zdát, i teď mi tečou slzy, když si vzpomenu na jeho dlouhé štíhlé prsty tahající za její vlasy. Tak moc jsi mě i sobě samému potřeboval dokázat, že nejsi gay? Bylo ti jedno, že mě to v tu chvíli trhá na kusy? Vztekle prásknu mobilem o palubní desku a on se s parádním odrazem skutálí na zem.
"Do prdele." Ulevím si napodruhé, zdá se, že jsem se mermomocí rozhodl vybrat sprostá slova tak na týden dopředu. Najednou je mi hrozně líto toho, že jsem to nezvedl. Tak rád bych ho zase na chviličku slyšel, ten sladký, vemlouvavý tón. To nějak uřídím. Ujistím sám sebe, když se porozhlédnu po prázdné rovince. Nikde nikdo. Jen na malý okamžik se sehnu pod vedlejší sedadlo.


***
O dva dny později

"Jsou tomu dva dny, kdy populární, dvaadvacetiletý, zpěvák hudební skupiny Tokio Hotel, Bill Kaulitz, havaroval jen pár kilometrů od Drážďan, kde měl podle dostupných zdrojů poskytnout rozhovor spolu s dalšími třemi členy kapely pro oblíbený dívčí časopis ¢Teen¢. Policie stále vyšetřuje podivné okolnosti nehody, která se stala v přehledném úseku vedlejší silnice, a téměř okamžitě vyvrátila cizí podíl či zavinění. Od včerejšího dne nám přišlo nepřeberné množství dopisů a emailů, ve kterých zdrcení fanoušci požadují podrobnější informace o rozsahu zpěvákových zranění. Ráda bych teď předala slovo našemu kolegovi Horstu Englovi, který je s námi živě spojen z berlínské soukromé kliniky, kam byl Bill Kaulitz převezen vrtulníkem jen pár desítek minut po nehodě."

Až na potřetí roztřesenou rukou trefím malé červené tlačítko, konec už znám zpaměti. Za poslední dva dny jsem se na něj doktorů ptal snad milionkrát, ale kdy se bratr probere z komatu, na to mi odpovědět nedokázali. Dle jejich slov bych měl být rád, že to všechno dopadlo relativně uspokojivě a mám být trpělivý. Vše ukáže až čas. Nikdy jsem se neodvážil vyslovit to nahlas, ale při pouhé myšlence na to, že by se snad Bill neprobudil, jsem se roztřásl po celém těle jako osika a znovu se mi nepříjemně sevřel žaludek. Neměl už co zvracet. Přes veškeré naléhání jsem se nedonutil jíst, spát, a dokonce jsem vehementně odmítal společnost obou rodičů, kteří se mým chováním trápili o to víc. Jejich telefonáty se o mě rozbíjely jeden za druhým jako hrách o stěnu, co bych jim asi tak řekl? Neměl jsem útěchu pro sebe, natož pak pro ně.

Od pláče zčervenalýma očima jsem zamžoural na displej budíku, byla jedna hodina ráno. Zpráva o bratrově nehodě dnes běžela přesně po třicáté, spočítal jsem to. Ještě musím vydržet těch pár hodin, a konečně se s ním uvidím. Nepříjemný a nesmlouvavý personál kliniky konečně projevil trochu lidskosti a souhlasili, že mě k bratrovi přece jenom pustí. Doktoři první dny od nehody tuhle možnost naprosto ignorovali, ale nejspíš jsem je svým úpěnlivým naléháním přemluvil k ústupku. O dalšího Kaulitze, tentokrát psychicky zhrouceného, na své klinice očividně nestáli. Slíbil jsem jim, že si odpočinu a odejdu domů, když mě na oplátku pustí k bratrovi. I kdyby na pár minut. Nemohl jsem snést pomyšlení na to, že je tam teď sám. Každou volnou chvíli jsme dřív trávili spolu a nebýt bratrovy tvrdohlavosti, bylo by tomu tak i dál. Není mu třeba zima?

Jen na okamžik jsem zavřel rozbolavělé oči a zvrátil hlavu dozadu na pohovku, abych ulevil strnulým krčním svalům. Znovu jsem se nezřízeně rozbrečel, jak jsem mu jen mohl před pár týdny s ledovým klidem tvrdit, že pro něj určitě nikdy plakat nebudu? Neuvěřitelně mě bolí myšlenka na to, že naše poslední setkání skončilo nezvykle ostrou hádkou, při které ani jeden z nás nebral ohledy na to, že mluví se svým sourozencem, s někým, koho má tolik rád. Při pomyšlení na to, že to možná bylo naposled, co jsem s bratrem mluvil, jsem se zaťatými pěstmi vyzvracel i to, co jsem nikdy nepozřel.

Nezřízený jekot budíku mě neomylně probere a jen mě ujistí v tom, že nic z toho nebyla zlá noční můra. Vůbec si nevzpomínám na to, kdy jsem nakonec přeci jenom usnul, cítil jsem se dvakrát tolik unavený. Se vší silou se natáhnu po tom řvoucím krámu a konečky prstů jím vší silou prásknu do rohu místnosti. Netuším, na kolik kusů se rozbil, hlavní je, že mám chvíli klidu na to, abych se připravil na návštěvu v nemocnici. Ještě před pár dny jsem na nemocniční chodbě u bratrova pokoje proseděl hodiny, a teď, když se konečně blíží vymodlené setkání, nejradši bych se schoval pod peřinu a nikam nešel. Mám příšerný strach. Všemožně jsem rodiče prosil, aby do nemocnice přijeli o něco později, byť jen o hodinu. Nechtěl jsem ty první, nejvíc bolestné chvíle trávit s nimi a oni to právem nedokázali pochopit. Potřeboval jsem se s tím vypořádat především já sám.

Musel jsem se ujistit v tom, že už vypadá o něco líp. Na pár vteřin jsem ho zahlédl jen několik desítek minut po nehodě přes nemocniční, sterilní sklo, zrovna když ho odváželi na sál. Mezi tou masou cizích těl jsem rozpoznal jediné. Slepený chuchvalec černých vlasů, nic víc. Jako ta největší bábovka jsem se tam Georgovi a Gustavovi s hysterickým řevem složil v čekárně, nedokázal jsem pochopit, že to nehybné tělo tam patří Billovi, kterého bylo vždycky všude plno, ani na chviličku nedokázal zavřít pusu a třeba jen tak mlčet. Báli se o mě natolik, že ke mně zavolali doktora. Vlastně to nebyl doktor, ale začínající mladá medička, která se mě snažila v čekárně plné lidí konejšivým hlasem uklidnit. Co bylo dál, si nevybavuji, snad jen horda nadávek, které jsem na ni plival jednu za druhou, sprostší a sprostší. A taky to, že jsem ji s pláčem posílal na sál číslo sedm, aby pomohla. Sedmička prý bývá pro většinu lidí šťastné číslo.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dania Dania | Web | 28. září 2010 v 15:04 | Reagovat

Jeee, už se nemůžu dočkat dalšího dílku. Začíná to sice smutně, ale podle toho, co jsem tak pochytila z našich rozhovorů se to bude vyvíjet hoodně zajímavě :-) A Billík si to bude asi užívat. Ale nebudu předbíhat, třeba to bude úplně jinak.
Honem honem další dílek, i když asi ne, co? Další až za týden? :-(

2 Gia Gia | Web | 28. září 2010 v 19:34 | Reagovat

Danio moc ti děkuji za krásný komentář, vážně jsi mi udělala moc velkou radost, hlavně, jestli se ti první díl alespoň trošku líbil. Snad to nebude mít sestupné tendence :o))
Jen si na další díleček hezky počkej, to vydržíš :)

3 Dania Dania | Web | 28. září 2010 v 20:17 | Reagovat

[2]: Jasně, že líbil. A ten týden přežiju asi jen stěží. Takže zase v úterý?

4 Gia Gia | Web | 28. září 2010 v 20:22 | Reagovat

Ty lumpe! Víš o čem jsme spolu mluvily :) Takže musím být přísná potvora a stát si za svým. Ano, v úterý :)

5 Dania Dania | Web | 29. září 2010 v 17:01 | Reagovat

[4]: Tak to se mi bude dobře pamatovat. V úterý mám vždycky nový díl Bleache, takže teď k tomu přibude i nový díl Probuzení :-)
Miluju úterky :-)

6 Sajü Sajü | Web | 30. září 2010 v 17:39 | Reagovat

Páni... já jsem z toho... mimo ? :-o Hned takhle na začátku a ty jim hned takhle ublížíš, oběma? :-o Holka, holka, co tu na mě zkoušíš? Je to nádherně napsaný, přesně takový styl psaní je tu potřeba ♥ Kdy plánuješ přijít s novým dílem? O:)

7 Majka Majka | Web | 30. září 2010 v 22:55 | Reagovat

Ták - konečně jsem se i já dostala k přečtení tohodle začátku tvýho dílka... :-)
A musím říct, že to začíná vážně zajímavě - smutně, až trošku depresivně... ale předpokládám, že Bill snad tohle tvoje počáteční tragické nadělení přežije, aby bylo vůbec o čem dál psát :-)
Jsem zvědavá, co pro ty dva plánuješ, čím vším si budou muset ještě projít :-)
Napsaný to je samozřejmě krásně, mám ráda tvůj styl psaní, jak dokážeš popsat situace, pocity... těším se na další díly :-)

8 Gia Gia | Web | 1. října 2010 v 8:22 | Reagovat

Děkuji Majce i Sajü za pochvalné komentáře, snad teda vše očekávání nijak nezklamu :)

9 Abey Abey | 23. října 2010 v 0:02 | Reagovat

Jej, to nám to nezačíná vůbec vesele :( Pacholek ten Bill, tak se zohejbat pro mobil, když řídí. Hned bych mu jí natáhla.
Billy se nám musí co nejdřív probudit, jinak budu umřetá dvakrát! :/

10 Larencis Larencis | 17. března 2011 v 8:37 | Reagovat

Krásný začátek:) Už se těším až si přečtu další dílek:) Dík moc za napsání

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥