Říjen 2010

Probuzení 6

31. října 2010 v 19:03 | Gia |  Probuzení
Probuzení

in-my-silence.blog.cz
Naštvaně odkopnu zmuchlanou peřinu stranou a znovu si protřepu propocený polštář. Slíbil jsem si, že si dneska alespoň trochu odpočinu a prospím se, už kvůli němu. Určitě mu nijak zvlášť nepomůžu, když se kolem něj budu v nemocnici ploužit jako polochcíplá lemra. Potřebuje mě mít na své straně. Unaveně vydechnu a po tmě doťapkám až do kuchyně, připadám si jako učiněný slon v porcelánu, když na špičkách balancuji po studené podlaze. Kde mám sakra zase ty trepky! Jak to myslel? Sebevrah? ? I když byla halucinace nadobro pryč a já s konečnou platností pochopil, že nemá smysl čumákovat do tmy, znovu a znovu se mi vracela tahle myšlenka, snad milionkrát za minutu.

Samozřejmě, že to byla naprostá hloupost, ale podivného pocitu mrazení v zádech jsem se zbavit nedokázal. Určitě bylo dost věcí, které by přede mnou bratr dokázal skrýt, ale tímhle jsem si více než stoprocentně jistý. Odjakživa si uvědomoval cenu života, nebyl hloupý, aby s ním pro nic za nic hazardoval. Z každého jeho gesta, pohybu, slova, se dalo vyčíst jak moc chce žít, opravdu jsem věřil, že jeho heslo Užívej každé sekundy, bylo myšleno vážně. Spolu s hlasitým vrznutím otevřu malou ledničku, která by se dost dobře vyjímala na sběrném dvoře na okraji Berlína. Byla stará snad sto let a já jsem zkrátka neměl sílu na to, abych ji vyhodil. 

Ráj je daleko

29. října 2010 v 16:03 | Gia |  Jednodílné povídky
Původně byla tahle jednodílová povídka napsaná "do šuplíku". Sepsala jsem ji v naprosté frustraci a vzteku. Nemyslím si ani, že by byla napsaná dobře. Ale na konec jsem si řekla: "Od čeho ten blog vlastně mám?" Takže tu přece jenom je. Moje úplně první povídka s pairingem Bill/Bushido. Tom mi k téhle tématice absolutně nepasoval a nemám ve zvyku vymýšlet scifi. Když si ji po sobě zpětně pročítám jako bych to ani nepsala já, hrozně zvláštní pocit.


Ráj je daleko

Jen o malinko pozměním svou nepohodlnou polohu skrčence, ve které jsem docela spokojeně setrval po celou noc. Teprve až s prvními ranními paprsky, které pomaloučku pronikaly do setmělého a tichého pokoje, se nesouhlasně ozvala má bolavá záda. Za nic na světě se mi nechtělo otevírat oči. Chtěl jsem co nejdéle setrvat v tom podivně letargickém pocitu, kdy se mě nic zlého z reálného světa nedotýkalo. Moje první dnešní myšlenka patřila jemu, okouzlujícímu muži s tím nejkrásnějším úsměvem, kterým jsem se kdy mohl opájet. Jemu, jenž uvízl v mé paměti tak, jak jsem si ho pamatoval z doby před třemi lety, mohl by mi ho někdo kdokoliv ještě na malý okamžik vrátit zpět? Co bych mu vlastně řekl? Že jsem ho doopravdy miloval, i když tomu sveřepě odmítal uvěřit, že ho i přes veškeré ošklivé zážitky stále miluji.

Když se o to pokusím a nepatrně natáhnu ruku, bude vedle mě? Strach mi bolestivě svíral vyschlé hrdlo, strach, že jako tolikrát v minulosti odešel beze slova na vysvětlenou uprostřed sychrané studené noci. Rozhodnu se riskovat a s víčky stále pevně sevřenými nahmatám horoucí tělo, které zrychleně oddechuje jen kousek vedle mě. Chvěje se jako v horečce, napjaté svaly na šlachovitém předloktí samovolně zaškubou jako při obrovské námaze.
"Anisi?" Vystrašeně zírám do nepřítomných vodnatých očí, které mě celou dobu upřeně pozorují a prosí o pomoc. Neviděl jsem ho v tomhle stavu za tu dobu, co jsme byli spolu poprvé, ale jako pokaždé mě mrazilo až u samého morku kostí.
"Máš bolesti? Chceš do nemocnice?" Rozrušeně hladím potem zbrocené tělo, které se pod náporem dalších bolestivých křečí opětovně zkroutí do naprosto nepochopitelného a nepřirozeného úhlu. Proč ta hloupá otázka z mých úst? Věděl jsem, že mi ani tentokrát nedá odpověď, kterou bych si tolik přál slyšet, odpověď, která by znamenala léčbu a vysvobození pro nás oba.
"Je mi hrozná zima." Zachraptí sotva slyšitelně, bolest, která se mu odráží v obličeji, mohu cítit společně s ním, naprosto neomylně se mi usazuje na místě, kde většina jiných obyčejných lidí mývala srdce. Co zbylo z toho mého po tom všem?

Nerozumím tomu.

28. října 2010 v 21:37 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Svět spěje do záhuby. Jinak si to doopravdy neumím vysvětlit. Jedna moje kamarádka mě dnes doslova porazila svým komentářem ve smyslu: "Mám na Facebooku skoro tisíc přátel, heč!" Ježíši. V jakém světě to dneska vlastně  žijeme? Ve světě, kde si lidé mezi své "přátelé" zařazují ty, o kterých nemají nejmenší ponětí, kdo to vlastně je, cukrují na sebe přes statusy, aniž by se jedenkrát v životě viděli živě a nazývají se "nejlepšími přáteli".
Netvrdím, že přes internet nemůžete učinit určité "osudové" setkání, sama internetu vděčím za několik človíčků, které bych jinak nejspíš vůbec nikdy nepotkala a jsem opravdu ráda, že mohou být v mém životě. ALE. Nebudu přáteli nazývat téměř tisíc cizích lidí, kteří na mě anonymně civí z přeplněného "kontakt listu". To doopravdy ne a tohle pokrytectví odmítám.
Lidé by se měli doopravdy o něco víc zaměřit na svůj skutečný život, na hmatatelné osoby kolem sebe. Zajít si na kávu, čaj nebo na oběd. Ne jenom vysedávat u Facebooku a věřit, že ten na druhé straně je opravdu takový jakým se snaží být. Když si jen vzpomenu, kolikrát jsem si já sama popálila prsty a věnovala svůj zájem někomu, kdo za to absolutně nestál, jen si pohrával s mou vrozenou naivitou a výborně se při tom bavil. Kolik hezkých chvílí mi uteklo. Už třeba jen dnešní pouštění draka, venčení pejska a vymýšlení pelíšku pro toulavou kočičku u nás na poli. Nemám na svém Facebooku tisíc přátel a ani je nechci, tyhle činnosti jsou totiž o tolik úžasnější ... a hlavně jsou skutečné :) ♥

V novém.

27. října 2010 v 21:25 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Chtěla jsem svůj blog trošičku rozveselit a "rozsvítit". Ta černota a deprese, která na mě koukala z minulého layoutu mě už jednoduše nebavila. A tak má i můj blog spolu s podzimem nový kabátek. Zelená je moje nejoblíbenější barvička, víte? :) Netvrdím, že by byl tenhle layout nějak závratně světlý, ale přece jen je to drobounká změna a svou tématikou se hodí. Doufám, že pro vás nebude při čtení nijak rušivý a zvyknete si. Děkuji velice šikovné a nadané autorce a doufám, že jsem jako naprostý lajk v této oblasti, nastavila vše správně. A děkuji i Majce, je to i její zásluha ^^.

Georg spam!

27. října 2010 v 21:05 | Gia |  Obrazárna
Tohle moje spamování mě začalo nesmírně bavit.
Že by nová úchylka?
Možná ♥

!LET´S GO!

Tom Kaulitz spam!

26. října 2010 v 14:19 | Gia |  Obrazárna
Pohodlně se usaďte a alespoň na malou chvíli nechte všechny své starosti plavat.
Připraveni na dnešní "menší" Tom´s spam?
!LET´S GO!

Probuzení 5

25. října 2010 v 8:27 | Gia |  Probuzení
Probuzení

12
Do zámku od bytu se trefím až na popáté, dokonce mě v jednu chvíli napadne, jestli se nesnažím dostat k sousedům, alkohol holt dělá svoje. Nezvykle rychle mě opustí dobrá nálada, kterou jsem ještě před chviličkou hýřil ve výtahu, i přes oslabené smysly a motající nohy si uvědomím, že se bratr v podobě halucinace nevrátil. Že je stále v nemocnici. Teď tam nejspíš leží ve tmě a bůhví, o čem přemýšlí. Vždycky měl příšerný strach ze tmy, už jako malý. Cestou do koupelny se přerazím o kupu špinavého prádla, určitě z toho bude parádní modřina na stehně. Rezignovaně vydechnu a definitivně si slíbím, že s tím hned zítra něco udělám. Je to trapas, že ve svých dvaadvaceti letech neumím zapnout automatickou pračku, ale nikdy dřív jsem to nepotřeboval. Všechno tohle za mě dělal docela pravidelně Bill.

Zkoušel jsem tak trochu jeho trpělivost a čekal, že mě dřív nebo později pošle do háje, ale on to nikdy neudělal. Samozřejmě, že jsem měl v záloze mamku, ta by za svým malým, nemožným Tomem přijela, i kdyby bydlela na Severním pólu, ale on si nikdy nestěžoval. Nadával a lamentoval nad tím, že žiju jako prase domácí, ale pomoc mi nikdy neodmítl.
"Až tu jednou nebudu, shniješ zaživa," říkával a nejspíš měl pravdu. Svléknu se do trenýrek a na špinavý Mont Everest přidám pomyslnou sněhovou špičku. V ložnici si rozsvítím malou, stolní lampičku a okamžitě zaregistruji naštvané mňouknutí zpod peřiny.
"Nemáš se tu co vyvalovat. Mazej na svý." Doporučím naoko přísně kocourovi, který na mě unaveně mžourá malinkatá žlutá očka. Líně protáhne přední tlapky, a když zjistí, že se se mnou Bill nevrátil ani tentokrát, zklamaně zakutá hlavu zpátky do peřiny. Na to, že jsem se ho ujal teprve před pár dny, se u mě docela šikovně zabydlel. Vidím na něm, že mu páníček sice chybí, ale vzal mě jako jeho dočasnou, nepříliš kvalitní náhražku.


Jak už jsem řekla - nuda to je pruda.

22. října 2010 v 12:47 | Gia |  Labyrint
38
Jsem? Na tohle nejspíš neexistuje ani v Češtině dost vhodných a květnatých slov.
Mám? Spoustu charakterových vlastností, za které se sama před sebou stydím.
Chci? Trochu obyčejného lidského štěstí.
Jdu? Nejsem si jista kam. Jestli tím správným směrem nebo do záhuby. Všechno ukáže až čas.
Můžu? Cokoliv. Jen tak mít dostatek odvahy.
Umím? Vypadat nevinně a dětsky. Prý tak na patnáct.
Dělám? Většinou to, co nemám.
Musím? Naučit se spát méně jak 9 hodin denně. Mám pocit, že jsem snad v minulém životě byla medvěd.
Potřebuji? Obejmout a říct, že to bude v pořádku.
Požaduji? Aby se změnily pravidla a můj den měl nejméně 40 hodin. Život by byl o tolik jednoduší.
Láska? Obyčejných pět písmen, které když poskládáte vedle sebe a odvážíte se je vyslovit, dávají životu smysl.
Sázka? Jen málokdy vyhrávám, ale štěstí budu pokoušet i dál.
Přátelství? Něco, co mi vždycky naprosto spolehlivě vyrazí dech.
Přítel? Tak trochu sebevrah, ochoten akceptovat mé značně zvrhlé já.
Skupina? Přiznám se, že neznám svou krevní skupinu. Mám neuvěřitelný strach z braní krve a jednou až se mi něco stane a já nebudu vědět svou krevní skupinu, se mi to krutě vymstí. A jinak … však víte … nenudí vás to už trochu? Dobrá, dobrá … samozřejmě Tokio Hotel.
Herec nebo herečka? Těch je mraky a nerada bych někoho upřednostňovala. Od Olega Meshnikova po Adinu Mandlovou. Ale i někteří "neherci" jsou v tomhle docela dobří. Znáte snad lepší hééérečku než je náš Bill?
Model nebo Modelka? Tak se bez mučení přiznávám, že tyhle věšáky na šaty jdou zcela mimo mě. Bezmezně však miluju Laetitiu Castu - nejkrásnější modelka a jedna z nejkrásnějším žen pro mě vůbec. Šla bych do ní bez mrknutí oka.
První rande? Jako v mém životě vůbec? Ve školce s kamarádem Ládíkem jsme denně randili pod mojí peřinou a vzájemně se poznávali o odpolední pauze na spaní.

New shit and something about Humanoid.

21. října 2010 v 8:23 | Gia |  Obrazárna
35
Už několikrát jsem na různých blozích narazila na články, které se týkaly práce na nové desce Tokio Hotel. Ne snad, že bych z toho neměla radost, to spíš naopak, jen se mi ještě nějak nechce loučit s Humanoidem, všechno to uteklo příšerně rychle, nemyslíte? Pořád se mi v hlavě honí myšlenky na to, co nám nová deska přinese, CO by to muselo být, aby to předčilo můj pocit, který jsem měla, když jsem poprvé slyšela všechny písničky z Humanoida.
Přiznám se bez mučení. Tohle je první deska, při které nemám u některých písniček tendence mačkat "skip", protože prostě každá jednotlivá písnička má něco do sebe, něco co se mi na ní líbí. A nejsem zase taková masochistka, abych sama sobě lhala a tvrdila, že u předešlých desek tomu bylo stejně. To bohužel a možná i bohudík pro můj hudební vkus ne. První album Schrei ... a já trochu nelogicky nenáviděla právě písničku podle které je tenhle prvotní počin kluků pojmenovaný. Možná kvůli mému věku v té době, možná proto, že jsem společně s Billem odmítala pubescentně ječet v rytmu refrénu a mít při tom orgasmus. To opravdu ne a přiznám se, že tuhle písničku jsem celou slyšela možná 5x z toho jednou na koncertě v Ostravě. U Zimmer 483 tuhle nevděčnou roli převzala písnička Ich brech aus, i když její koncertní verzi snesu a dá se říct, že se mi hodně líbí její hudební zpracování, nicméně Billův projev v ní už mnohem mnohem méně. Jsem ošklivá, že?
Obrázek toho, jak podle mě vypadá opravdu kvalitní hudba (i když k Zimmer 483 zase tolik výhrad nemám) přineslo až album Humanoid. Jediná písnička, která mi brnká na nervy je Automatisch ... do dneška nechápu, proč si ji kluci vybrali za singl a natočili k ní videoklip. Samozřejmě v tom určitě hraje roli, že ji celou vytvořili sami, ale i tak ... A i když to není můj šálek čaje, nepřepínám jí a na koncertě v Praze se mi hrozně líbila. Jen mě zkrátka v té albové verzi hodně štve to všudepřítomné "óóó", které se ozývá téměř za každou Billovou pasáží. To bych zvracela Ale tenhle prvek na koncertě chyběl, takže jsem si i tuhle písničku užila a připsala jí kladný bodík. I když se opravdu nikdy nestane, že bych šla z nudy na You Tube a tam si pustila tuhle písničku, to fakt ne.
34
Ale jinak u mě Humanoid vede ve všech ohledech, pokud nepočítám Billovy kostými na koncertech. Nenadchly mě a asi už ani nenadchnout. Jediný, který je opravdu krásný a sluší mu je ten, který má v úvodu a zbytek (až třeba na tu riflovou vestičku) bych vyškrtla.  Svítícímu podpaží ... tak tomu opravdu nikdy nepřijdu na chuť. Je sice moc a moc prima, že máme možnost pozorovat jeho ultra štíhlý zadek narvaný v těchle exesech, ale jak říkám za mě ... podruhé už ne Bille. Bylo to snad poprvé, co jsem si do počítače neukládala obrázky z jednotlivých koncertů a nerozplývala se nad nimi jako malá. Prostě mi to všechno přišlo tak nějak neutěšeně stejné .. na jedno brdo. Když si vzpomenu jak jsme mohli u Zimmer 483 poznat ten či onen koncert jen a jen podle toho, jaké měl Bill triko, přívěsek nebo účes ... Jak jsem se rozčilovala, že si do České republiky nedovezl svůj úchvatný, rovný účes a následně se v Ostravě rozplývala nad jeho bodlinkami, ... chybí mi tyhle pitomosti a nelíbí se mi ta uniformost a ano automatičnost toho všeho. Když si člověk uvědomí, že pomalu každé máchnutí rukou je načasované ... nevím, ale mě to neohromilo, chybí mi spontánnost a doufám, že se s příští tour dočkám
Já jsem tímhle albem doopravdy nadšená a jsem ráda, že to nepolevuje spíš naopak. Za sebe ale musím říct, že téměř vůbec neposlouchám studiové album, ale "živák" z Milána. Připadá mi o milióny procent lepší, zkrátka Tokio Hotel vždycky budou kapelou, která je na živo naprosto úchvatná a kritik, který tohle neumí uznat ... se může jít bodnout. Nevím jak vy, ale já jsem v poslední době zaznamenala zvláštní transformaci. Totiž, že písničky, které se mi na začátku až tolik nelíbily teď sjíždím skoro pořád a začínám je zbožňovat. Zvláštní.
Tenhle článek měl být původně o albu, které nás teprve čeká ... ale asi je zbytečné polemizovat. Raději si počkám a uvidím. Už teď vím, že jestli bude album ryze anglické neubráním se zklamání, ale těším se na něj tak jako tak.
37

Takže neplačme. Změna je život.

36

Hachiko - příběh psa.

18. října 2010 v 12:52 | Gia |  Labyrint
32
Nemám ráda filmy, které jsou natočené s jedním jediným záměrem, a to vyždímat z vás prvoplánově všechny emoce. Hledala jsem na YouTube něco nového, neoposlouchaného od oblíbeného skladatele, něco se by se hodilo jako nerušivá kulisa ke psaní. Oklikou jsem se seznámila s filmem Hachiko - příběh psa.
Přítel mě už při stahování filmu, kdy jsem si na csfd vyhledala hodnocení a zběžně zkoukla obsazení hlavních rolí varoval, že tohle nebude film pro mě. Už proto, že je to drama a já jsem v souvislosti se zvířaty člověk, který se docela jednoduše rozpláče i u dojemné reklamy na psí žrádlo. Ale nedalo mi to.
Zaujalo mě, že je film natočen podle skutečné události, která se stala v Japonsku roku 1923 (pokud si to ze závěrečných titulek dobře pamatuji). A se svou desetiletou labradorkou stočenou u nohou jsem si film nakonec přece jenom pustila.
Už proto, že se můj pes dostal do věku, kdy dávno nechodí tak ladně jako dřív, u procházek několikrát odpočívá, než pomaličku dojdeme domů, do schodů jí musím pomáhat a často se musíme vypořádat s různým druhem bolesti, už proto jsem doufala, že mi přesně tohle může pomoci se s tím, co tak jako tak jednou přijde, vyrovnat. Teprve teď si uvědomuji jak velký sobec vlastně jsem.
Tenhle film totiž tohle všechno ukazuje z té druhé - psí strany. Řada lidí nad ním mávne rukou, že je to jen slaďák o chlápkovi a jeho psovi ... možná, ale možná taky ne. Pro mě je to především důkaz, že to, co vám může dát váš pes, toho se od člověka možná nikdy v životě nedočkáte.
Příběh začíná docela nenápadně, kdy Richard Gere najde na vlakovém nádraží ztracené štěňátko  japonského plemene Akita Inu. Je si jistý, že se o tak hezkého psa dřív nebo později někdo přihlásí a bere ho ve svém domě jako "dočasného hosta". Jak už to tak ale bývá, ve chvíli, kdy pes dostane jméno je rozhodnuto. Je pojmenovám podle symbolu na svém obojku, který znamená číslo 8 (v Japonštině symbol štěstí) a odtud tedy jeho jméno Hachiko. Postupem času si k sobě najdou cestu a vznikne mezi nimi velice hezký vztah. Hachiko je velice chytrý a vnímavý pes a každé odpoledne chodí svému majiteli naproti k vlaku, a to přesně v pět hodin. Když Richard Gere následkem infarktu zemře, máme možnost sledovat dalších devět let dojemného psího života. Hachiko postupně uteče od všech, kteří mu nabízejí domov a stane se z něj pes bez domova, pro kterého je důležité jedině to, aby v pět hodin odpoledne čekal na toho, kdo stejně už nikdy nepřijde. Film končí tím, že se Gerova manželka po  letech vrací do města, prohlíží si dům, ve kterém s manželem žila a na nádraží narazí na starého zbídačeného psa. Bohužel s ní ani tentokrát neodejde a na konec u nádraží umírá.
Viděla jsem hodně filmů, které měly duši, ale už hodně dlouho mě žádný z nich takhle nezasáhl. Plakala jsem dlouho ... s nosem zabořeným do svého psa a bylo mi všelijak. Už jen když si představíte, že je tenhle příběh skutečný ... (pravá Hachiko má v Japonsku u nádraží sochu), mrazí vás z toho. Tenhle film určitě není pro každého, a to z mnoha různých důvodů. Pro někoho bude o ničem, nudný a všude přítomné záběry na psa ho budou rozčilovat. Ale jestli máte stejně jako já rádi psy a chcete alespoň trošičku poznat jejich duši a nahlédnou na svět jejich očima, jděte do toho ... jen mějte po ruce značné množství kapesníčků :) ♥



Probuzení 4

18. října 2010 v 7:38 | Gia |  Probuzení
Probuzení

12
Po dlouhé době se upřímně zasměju Robertově originalitě, když přes kouřové sklo rozpoznám barevně světélkující nápis 'Kristián'. Tuhle gay diskotéku s naprosto nemožným jménem musí znát snad každý Berlíňan. Tohle holt mohlo napadnout jenom jeho, ale má pravdu, sem nejspíš žádný ženský nepáchnou, a to byl přeci můj hlavní požadavek. Jako vždycky ode mě dostane slušný tuzér, mám rád, když lidi dělají svou práci pořádně. Domluvíme se, že mě odveze i nazpátek, s chichotem nahodí, že doufá, že budu dost při smyslech na to, abych vytočil jeho telefonní číslo. I takovéhle akce máme za sebou. Na to, že jsem na žádné pařbě pro teplý nikdy nebyl, jsem až nezvykle klidný, dokonce se chvílemi přistihnu při tom, že myslím na něco jiného než na Billa.

Vejdu dovnitř a okamžitě mě obklopí hustý, cigaretový kouř. Čas od času si sice zapálím, ale tohle bylo i na mě trochu silné kafe, okamžitě jsem se rozkašlal. Jak tak koukám, nekuřákům zřejmě vstup zakázán. Okamžitě mi trkne dvojsmysl, který jsem si vlastně sám nadhodil, ale proč ne, tady je nejspíš možné úplně všechno. Protáhnu se přes pár ploužících se dvojiček až na bar, kde si od sympatického třicátníka poručím dvojitou vodku s džusem.

Where is the love.

17. října 2010 v 0:41 | Gia |  Obrazárna
31
V poslední době se čím dál, tím víc pozastavuji nad pravdivostí/nepravdivostí toho, co Bill říká. Nebudu už se vracet k tématu jehněčí a teď nově hadí kůže, nechci se zbytečně rozčilovat. Ale říkám si sama sobě, že přesto, že jsem na něj vždycky nahlížela reálným pohledem, i tak se vlastně příliš neliším od těch hysterických fanynek, kterými dost často pohrdám. Taky jsem mu totiž věřila. A nejhorším na tom je, že i když mi částečně spadly tyhle proklaté růžové brýle, o kterých jsem neměla do dneška nejmenší tušení, vůbec se mi to nelíbí. Nejspíš bych měla být ráda, mělo by mi to něco napovědět a nasměrovat mě, ale vůbec nic se neděje. Zůstává jen to zklamání, protože já mu jednoduše věřit chtěla.
Vždycky jsem hodně přemýšlela nad otázkou jeho orientace a, i když na mnoha blozích vídám názory, že Bill je přece jasný a stoprocentní homosexuál, pořád v tom nemám jasno a vlastně nevím, co si myslet. Vždycky jsem mu přece věřila. Tomu, jak zarputile se bránil tomuhle nařčení a vždycky jsem si říkala, že on je zkrátka člověk "co na srdci, to na jazyku" a kdyby byl gay, věděli bychom to. Když se dívám na některá videa, napadá mě, že ano - jeho gesta, mimika, řeč těla jsou zženštilé, ale jak už jsem se několikrát zmiňovala, vždycky, když jsem ho viděla "na živo" , praštilo mě do očí to, že působil jako stoprocentní muž a veškerá zženštilost ustoupila do pozadí. Tuhle hádanku asi nikdy nerozluštím, ale stejně, chtěla bych ji vidět ... Jak by asi musela vypadat? Jaké by měla oči? Vlasy? Jakou by musela mít povahu? Přemýšleli jste o tom někdy? Přiznám se,  že nad tím dneska uvažuji takhle podrobně poprvé a myslím, že hlavním jejím rysem by musela být jednoznačně trpělivost. Jak by s tím bláznem praštěným jinak vůbec mohla vydržet ? A našel by se vlastně někdo takový? Někdo, kdo by naprosto odstrčil do pozadí svoje vlastní já, svoje vize, kariéru, "život" jen proto, aby mohl sdílet ten jeho? Vsadím se, že tisíce fanynek by těď nadšeně zvedalo ruku, ale já to tak jednoduše nevidím. Nebylo by jen otázkou času, kdy by ji přestalo bavit to, že neustále jezdí z města do města, všude zástupy dychtivých holek, pramálo soukromí a pak všude přítomný stres? Jestli se najde člověk, který tohle všechno zvládne a přes to všechno bude mít Billa rád, zkrotí jeho egoismus a sebestřednost, vydrží to, že jeho bratr pro něj bude vždycky na prvním místě a nezblázní se z toho, že její kluk tráví v koupelně víc času než ona a vždycky vypadá o sto procent líp než ona ... vážně, pokloním se jí až k zemi a budu její oddaná fanynka
A pořád si říkám, kdo by to tak musel být? Vždycky mě jako první napadne Natálie. Vlastně proč ne? Můj názor je ten, že s Billem už určitě za ta léta spala (ježiš já zapomněla, on je vlastně panic ) a zcela logicky se nabízí. Zná ho dlouho, to prvotní okouzlení z něj už u ní podle mě dávno opadlo a vidí ho takového jaký skutečně je. A navíc je to člověk, který s ním tráví hodně času a chápe jeho potřeby ohledně hudby a všeho okolo, takže, proč ne? (A na naštvané argumenty fanynek, které si "svého Billíska" přivlastňují, vážně neslyším )
A když už by to nebyl nikdo z branže, pak jedině fanynka. Ale to je podle mě scifi. Přestože Bill tvrdí, že své fanoušky miluje v poslední době bych se jich měl spíš bát ... a nejspíš i bojí, proto ta Amerika. Všechno je to pro něj jen obrovská bezejméná cizí masa těl, pochybuji, že by měl chuť v tomhle tom všem hledat svou pravou lásku ... nevím. Ale jsem doopravdy zvědavá. A vy ? Původně jsem sem chtěla vložit fotku nějaké ženy, která by se mi k Billovi vzhledově hodila, ale nic kloudného jsem nenašla, všechny vedle něj vypadáme neuvěřitelně obyčejně a všedně (i když já jsem přesvědčena o tom, že Bill přesně takovouhle partnerku hledá, takový ten typ holky od vedle). A tak jsem se na konec rozhodla ukončit to trošičku jinak ....

30
♥ ♥ ♥

PS: Děkuji ♥

15. října 2010 v 8:52 | Gia |  Labyrint
28
Správně bych teď měla pracovat nad svou prezentací na úterní seminář, kdy se zase budu dobrou půl hodinu ztrapňovat před ostatními a kafrat o své seminární práci. A samozřejmě, že jsem místo usilovného přemýšlení nad tím, jak vzniká takový vyhrocený konflikt v komunikaci, skončila tady. Nechtěl by se mi tu někdo z vás nějak šikovně nabourat a změnit přístupové heslo ? Já jen, že bych pak nezamořovala svět tolika nesmysly, co mám v hlavě. Původně jsem dneska chtěla psát článek na úplně jiné téma, ale myslím si, že kluci z Tokio Hotel prominou, je tu jeden človíček, který si to doopravdy zaslouží ♥, vlastně si to zasloužil už dávno.
Během minulého víkendu, už nevím přesně, který to byl den, jsem se z ničeho nic zarazila a položila svému příteli zdánlivě jednoduchou otázku: "Nechápu tě. Proč se mnou vlastně ještě jsi?" Abych vás zasvětila do širšího kontextu. Nejednalo se o klasické použití téhle věty, kdy ji hysterické slepice plivou na druhého během hádky, šlo jak jinak o mou zálibu v Tokio Hotel ... *teď teda vůbec nevím jaký smajlík by byl adekvátní smutný/usmívající se ..* Tahle rozpolcenost je pro mě ve vztahu k nim totiž typická. Dávají mi toho opravdu hodně, ale na druhou stranu mě v mnoha věcích limitují, ba co víc, limitují především ty, kteří mi chtějí být opravdu nablízku (naštěstí je takový člověk jen jeden).
S mým nynějším přítelem jsem od svých šestnácti let a kdykoliv někomu stejně starému řeknu, jak dlouho spolu jsme, nechápe a jen protáčí oči: "Jak tě to ještě může bavit po takové době?" nebo "Proč si neužíváš?" A já se jenom mile usměju a neodpovídám. Moc dobře vím (a to i přesto, že jsem někdy hodně protivná a náladová), že on je můj životní partner a dokud jsem šťastná, nemám potřebu jít jinam. Kdo jiný by mi tohle všechno strpěl? Když jsem začala poslouchat Tokio Hotel a definitivně zanevřela nad svou láskou z dětství, která se mě držela devět let - Him, jen máchl rukou a s úsměvem dodal, že tohle mi dlouho nevydrží, je to přece naprosto odlišný styl hudby. Ale vydrželo. Jenže to nejhorší je, že Tokio Hotel jsou v podstatě "tím třetím" v našem partnerském trojúhelníku (bože! Čte se to stejně směšně, jako to zní?).
Kamkoliv kdykoliv jdeme, vždycky si najdu způsob jak o nich mluvit a když se třeba někdy opravdu přemůžu, přítel stejně nahodí: "Co nového u Toma a Billa? Už to konečně prasklo a dali si veřejně pořádnýho francouzáka?" Aby jste tomuhle rozuměli. Můj přítel je v tomhle dokonalý. I když je to od dětství zarytý Depešák, za tu dobu, co jsou Tokio Hotel v mém životě, si k nim vybudoval hodně kladný vztah a má je rád, dokonce je i fanoušek (ale jo, myslím, že ho takhle můžu nazvat). A já jsem za něho doopravdy vděčná, protože se to kolem mě hemží partnery kamarádek, kteří jejich idoly jen urážejí a absolutně nerespektují názor svých protějšků. Ten můj mi lepí plakáty na zeď, kouká semnou na všechny ty malicherná videa a směje se se mnou, když si Bill říhne nebo Tom řekne nějakou hlášku, chce jet společně se mnou na koncert, protlačit se do první řady a řvát "I LOVE YOU BILL!!" (chudina Bill, kdyby jen věděl ). Prý se do něj Bill zamiluje a on pak bude moct jezdit  v jeho Audi Oceňuji já vůbec dostatečně to, co v něm mám? Sakra, vždyť on mi dokonce odpověděl na otázku: "Kdo z kluků se ti líbí nejvíc?" Chápete?
Prostě je to tím, že blízko sebe nemám žádnou hmatatelnou kamarádku, fanynku, která by se mnou tohle všechno "nadmíru důležité" probírala osobně a mě to chybí ... a kam jinak to mám směřovat, že? No a on mě kupodivu neposlal do zádele, ale odpověděl. Takže kdyby někoho zajímal čistě mužský pohled na vzhled Tokio Hotel ... podotýkám, že má fakt rád jejich poslední album a minimálně jednou za týden pustí Dogs a musíme na to spolu trsat A to je mu 26 let Diplomaticky to shrnul tak, že se mu líbí Billův cit pro módu, že kdyby se do toho narval alespoň po lýtko, určitě by jeho kousky neodmítl, ale co se týče vzhledu, prostě už jako chlap nerozdýchá dlouhé nehty. Nevadí mu líčení (nakonec Depeche Mode se tohle taky nevyhlo), ale dlouhé nehty už podle něj na kluka nepatří. Takže to na konec vyšlo tak, že se mu nejvíc líbí Georg a nejvíc sexy je Tom. No, docela mě to zaskočilo, hlavně ten Tom, protože měl k němu vždycky řadu námitek - vlasy, hadry, to jeho věčné chvástání a podobně
O čem s ním ale mluvit moc nemůžu je twincest. Tohle totiž chlap asi nikdy nepochopí, nikdy to v těch jemných náznacích neuvidí. Kolikrát koukáme na nějaký záznam nebo dokument a já se mu to snažím osvětlit, ale on je pořád toho názoru, že jsou to normální bráchové ... a možná, že i jsou, ale fantazii nám nikdo nevezme, že? Takže o mém psaní sice ví, něco i četl (a prý mám hezkou slovní zásobu), ale myslím, že vše od "polibku" po "slastné vydechnutí po sexu" vynechal
Pro tohle všechno jsem mu položila tu zrádnou otázku, na kterou se sice zeptáme, ale odpověď slyšet nechceme. "Nechápu tě. Proč se mnou vlastně ještě jsi?" Pamatuji se, že následovala po zhruba hodinové diskuzi na téma "Bill a jeho kožený šatník, Bill a jeho lež." A byl to vlastně takový můj rozčílený monolog, vůbec nedostal šanci reagovat ... Odpověděl, že právě pro tohle, že druhou takovou by asi jen těžko hledal ♥ A já mu tímto článkem děkuji a zároveň se omlouvám, že někdy opravdu nejsem k zastavení, co se Tokio Hotel týče ... jiná už asi nebudu.

Mám tě ráda za to všechno ♥ Děkuji.


Od studia Vyjednávání až k ...

14. října 2010 v 15:12 | Gia |  Obrazárna
Nemyslete si. Dobrá vůle mi rozhodně nechyběla. Doopravdy jsem se chtěla učit. Ale vidíte, to? Člověk si je najde doslova všude ... aneb zpátky o pár článků nazad

Co prozrazuje obočí?

Výňatek z: Umění přesvědčit a vyjednat; Stanislav Termann

Je dobrým ukazatelem citových pohnutek našeho protihráče. Literatura, která se touto oblastí zabývá, nás informuje, že majitel silného a hustého obočí (♥) by měl vynikat silnou vůlí a životní energií, která se projevuje velkou osobní odolností a schopností podat značný výkon (že by T.O.M. - the orgasmic man přece jenom nekecal? ). Tito lidé patří mezi silné protivníky, kteří dokážou vyvinout značnou sílu k odporu a nedají se snadno zastrašit. Dlouhé chloupky v hustém obočí se pak vážou k silné duševní aktivitě.

27

Všímáte si toho? Jsou prostě všude. Čas od času by si člověk od nich odpočinul i rád, ale je to zkrátka naprosto nemožné V rádiu, v DVDéčku, na tričku, na mikině,  na stole, na polštáři, na dece, na botech .. dokonce i na zdi
Mějte sluníčkový den .. G. ♥

in-my-silence.blog.cz

More Devilish, please.

13. října 2010 v 9:47 | Gia |  Obrazárna
24

Znáte to? Máte neuvěřitelnou chuť na to si povídat. Hodiny a hodiny řešit pitominy a blbosti (ne, že bych snad někdy řešila něco jiného ..) dokud by vás z toho nerozbolela hlava. Zrovna jako já včera v osm hodin večer. Dokoulela jsem se unavená ze školy, ale ani trochu se mi nechtělo spát, přišla na mě neuvěřitelně kecavá nálada. Zapnu ICQ, ale nikdo nejeví zájem semnou komunikovat. Zapnu Facebook a tam zase všichni jen farmaří, krmí rybičky anebo už po sté změnili své vlastní jméno do takového patvaru, že v podstatě ani nevím, s kým mám tu čest. Asi si dokážete představit tu frustraci Dokonalá situace na to, abych sedla k dalšímu článku "o ničem" a vymluvila se alespoň takhle zprostředkovaně. Výhodou je určitě to, že se dřív nebo později unavím psaním a moje články proto nejsou ani z poloviny ukecané tak, jak jsem ve skutečnosti ukecaná já
Taky vám tak chybí? Ty photoshopem nezprzněné, upřímně nadšené obličejíky? Kluci, kteří na první pohled připomínali strašáky do zelí, ale při bližším ohledání jste se do nich naprosto zbláznili? Já se přiznám, mě občas ano. Vlastně mám pár oblíbených videí, které si minimálně jednou za týden pustím a vzpomínám. Na Devilish, potažmo na začátky Tokio Hotel. Hodně lidí by asi řeklo, že jejich hudba v té době nestála za nic. No, možná, že nestála, ale pro nás fanoušky je to doba přímo přelomová, kdy se z našich "ošklivých káčátek" (myšleno po hudební stránce, neb po té vizuální není nic krásnějšího než ti čtyři malí špunti ♥) začali klubat naprosto úchvatně dokonalé labutě. Řekla jsem to dost lyricky nebo se mám pokusit o další znemožnění sebe sama ? Ale já pevně věřím, že ti, kteří tomu mají rozumět, rozumí dobře.
Sem tam na mě přijde nálada, že bych se opravdu nejradši vrátila v čase. Jak ráda bych si zašla na nějaký jejich koncert z té doby. Tak třeba Schrei tour ... Přiznám se, že dneska když se s odstupem času dívám na tohle DVDéčko se u některých písniček zastydím. Zpětně je mi to pak vůči klukům líto (... jako by se to asi někdy mohli dozvědět, že? Ty moje myšlenkové pochody mě jednou zničí!). Nejde to nijak ovlivnit nebo násilím eliminovat, ale když tam slyším něco, co není úplně all right (... a přitom je to i tak vzhledem k jejich věku obdivuhodné), zčervenám až za ušima a mám chuť se zahrabat dvacet kilometrů pod zem, jak je mi Billa a kapely líto. Jsem normální? Do háje, vzdala bych se i oblíbené zmrzliny, kterou tu zrovna dlabu jen, abych tam tehdy mohla být! A proč jsem nebyla? Protože jsem blbá!
Tokio Hotel už jsem v té době samozřejmě poslouchala, ale zaprvé jsem neznala jedinou živou duši v mém věku (krom mého psa, jehož věk, když přepočtu na lidský, tak měl v té době zhruba 35 let), která by tuhle hudbu poslouchala a zadruhé bych si tam ve svých tehdy devatenácti  letech připadala jako totální pedofil. Ne tedy, že by tomu bylo o dva roky později na Zimmer tour v Ostravě jinak, ale tehdy to prostě nešlo překousnout a hlavně tady nebyl nikdo, kdo by mě chňapl za ruku a řekl: "Tak sakra, kašli na to, jedem!" Tohle mě bude trápit ještě hodně dlouho a myslím, že úplně vyčítat si to nepřestanu nikdy. Takže mi zbyla jen ta dokonalá videa, u kterých se vždycky totálně rozplývám nebo stydím, popřípadě prožívám oba pocity současně
Napadlo mě, že bych se mohla alespoň vás, kteří sem tam zabloudíte na můj blog zeptat, jestli jste na Schrei tour měli možnost být a pokud ano, jaké máte vzpomínky? Budu moc ráda, jestli se někdo takový najde a pořádně se o tom rozepíše. Zajímají mě všechny detaily A já si na jejich začátky zavzpomínám alespoň tady, jdete do toho semnou?


Nevím jak vy, ale já se prostě a jednoduše nemůžu zbavit té husí kůže, která mi při tomhle naskočí ... Prostě jen poslouchám a nejsem schopna dělat cokoliv jiného. Miluju tohle video a doopravdy nikdy mě nepřestane překvapovat, vždycky mi přinese něco nového. Co přesně mám na mysli? Fascinuje mě barva Billova hlasu, to jak "škrábe" (snad mě chápete) a dostane se vám až hluboko pod kůži, dokonalé! Vždycky zůstanu naprosto bez dechu, když tohle slyším.
NIKDY si nezvyknu na to, že teď kluci tak nějak upřednostňují anglické verze písniček před německými, protože právě jejich řeč, byla tou devízou, která je odlišovala od ostatních a nutila mě přemýšlet o tom, že Němčina sakra není jenom jazyk, který se hodí na to, aby po vás nějaký šašek směšně krákal z tribuny a pouštěl na vás děsy. Copak o ni doopravdy nevidí o jak moc příjdou, jestli nová deska bude ryze anglická? O jak moc přijdeme my fanoušci?
A pak mě u tohohle videa ještě pernamentně napadá to, jak sakra takovejhle malej fracek může být v tomhle věku tak zatraceně sexy! Provokatér , miluju tu ofinku! Ehm, popojedem nebo mě už vážně budete mít za totálního mimoňe


A pak tu z mé strany určitě patří tohle už skoro legendární video. Můžu si ho pouštět dvacetkrát, padesátkrát za den a nikdy mě to nepřestane bavit, nikdy se nestane, že bych se spolu s nimi nerozesmála jako pitomec, a to můžu mít sebevětší depku.
Miluju: Gustava, protože je tady neuvěřitelně roztomiloučký medvídek; Georga, protože sakra ty jeho vlasy alá "malá medúzka" nejde nemilovat; Billa, protože ten jeho chraplavý smích mi dělá všelijaké nemravné chutě a Toma, protože je to prostě Tom. Stačí mu slovo, dvě a všichni okolo umírají smíchy. A my taky ♥!

Takže teď už je to jen a jen na vás miláčkové

"Které video nebo fotku ze začátků Tokio Hotel máte nejradši a proč?"


25

Probuzení 3

11. října 2010 v 15:08 | Gia |  Probuzení
Tak přece jenom jsem nucena udělat jednu malinkatou změnu. Trošku mi ve škole zamíchali rozvrhem hodin a několik týdnů teď budu mít v úterky opravdu na pilno. Takže nové díly Probuzení se budou na blogu objevovat vždycky na začátku týdne v pondělí. Omlouvám se za zmatky a doufám, že se vám povídka bude líbit i nadále

Probuzení

12
S nezvyklým zaujetím se zaposlouchám do klapotu drobných nožek v pantoflích, které se kvůli mně už počtvrté zastavily. Sára se na mě povzbudivě usměje a pohledem mě pobídne, abych šel rychleji. "Tak už jsme tady." Upozorní mě hlasitě, a teď si i ona obléká ochranný plášť a roušku. Šli bychom sotva pár vteřin, ale mým šouravým tempem nám to trvalo dobrých pět minut, nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych byl statečný. S hlubokým nádechem vejdu za ní do pokoje, chápu, že pro ni je to každodenní rutina, ale musí pochopit, že pro mě je to přímo nadlidský výkon.

U bratrovy postele stojí ohnutá starší, zavalitá sestra, z pod krátkých šatů a pláště vykukují na ženskou nezvykle silné nohy. Uvědomím si, že Billovi sahá někam nad stehna, zpod bílého andělíčka vykukuje mrtvolně bledá kůže. Znovu ztrácím kontrolu, nechci, aby mu tohle dělala zrovna ona!
"Prosím vás, jděte od něj pryč!" Křiknu rozkazovačně, i když na začátek věty přidám zdvořilé prosím. Sestra na mě vůbec nereaguje, mačká Billa snad ještě o něco silněji, jako by z něj chtěla vykroutit duši. Naprosto vytočený se obrátím zpátky na Sáru. "Okamžitě ji pošlete pryč, nebo si nechám zavolat ředitele kliniky a přijde o místo, to vám garantuji." Hlas se mi možná klepe, ale myslím to smrtelně vážně, nikdo cizí na něj nebude takhle sahat!
"Marie, tak slyšela jste, pan Kaulitz by teď chtěl být s bratrem o samotě. Doděláte svou práci později." Nejspíš hluchoněmá, a taky pěkně natvrdlá ženská konečně odkráčí pryč, ode dveří po mně stačí švihnout nenávistným pohledem. Vím, že se zlobí kvůli tomu, že se oháním prachama a mocí, ale tohle nemůže pochopit.


Mirror, mirror.

6. října 2010 v 21:29 | Gia |  Obrazárna
22
Pár nových fotek Billa z Paříže. Všichni je viděli a komentovali. Takže už se v tomhle článku nebudu a nechci vracet k Billovu kabátu, make-upu či opravdu nápaditým kalhotám. Chtěla bych rozebrat jednu věc, která mi vrtala v hlavě od chvíle, kdy jsem na fotce vedle Billa poprvé uviděla i Wolfganga Joopa (snad mu nekomolím jméno). Pravděpodobně mě teď bude většina Billových zastánkyň "za každou cenu" kamenovat a posílat do nejrůznějších tmavých míst umístěných na lidském těle, ale můj mozek zkrátka pracuje a představivost se zastavit nedá. U pana Joopa jsem se nejdříve zamyslela nad tím, kolik mu asi bude let. Nedala jsem si tu práci, hledat se mi to opravdu nechtělo. Zato jsem zůstala dobrých deset minut naprosto šokovaně zírat na jeho neuvěřitelně umělý obličej. Kolik liftingů tenhle chlápek vůbec absolvoval? Kolik hodin týdně proleží naznak v soláriu? Vlastně si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem viděla tolik umělotiny v jednom jediném obličeji. Navíc u muže. A když jsem si k tomuhle pánovi vztáhla Billa, jeho - do jisté míry posedlost vlastní dokonalostí, cit pro módu, sledování trendů ... řekla jsem si, "Je tohle Bill, za nějakých čtyřicet let?". Možná se teď nejspíš smějete tomu, jak jsem pitomá, že přemýšlím na hloupostma, ale moje odpověď byla, že - nejspíš ano. A docela se toho procesu děsím a vlastně tak trochu doufám, že se ho ani nedožiju Anebo budu mít takovýho Alzheimera, že nebudu mít ani nejmenší ponětí o tom, kdo vlastně nějakej Bill Kaulitz je

PS: Omlouvám se, že jsem původní velikost fotky takhle zmenšila, ale já toho chlapa fakt nemůže vidět takhle "na plno"

EDIT
Takže dneska edit, protože tahle fotografie se "společnou cigaretou" mi převrátila žaludek naruby ... Bille? Dobře.
Možná tě Tom prostě jen hodně naštval. Ale ať už to bylo cokoliv, pochop, že tenhle ten chlápek není ani adekvátní náhrada a ani se ti nepodaří přímět Toma k tomu, aby na něho žárlil Ale ne, dělám si legraci.
Je jedna věc, kterou u kuřáků fakt nesnáším, a to je právě to kouření cigarety s někým - kymkoliv na půl. Možná bych to dokázala pochopit u navzájem si blízkých lidí (ale asi ne nedokázala), ale vždyť tenhle chlapík je pro něho vlastně někdo úplně cizí, ne?
Asi jsem jen prudérní zhýčkaná fiflena, ale potomhle pánovi bych do svých vlastních úst nikdy nic nevložila

23

Fuck off.

5. října 2010 v 20:38 | Gia |  Labyrint
21
Musím si prostě postěžovat. Jedu takhle včera na osm ráno autobusem na badmintom, na rameni malou sportovní tašku a raketu. Záměrně píšu "malou", protože právě tahle taška to všechno začala. Protože vystupuju na zastávce "Domov důchodců" asi vám nemusím nějak obšírněji představovat většinové obsazenstvo autobusu. Jen, aby jste si nemysleli, ke starým lidem mám hezký vztah a cítím k ním úctu, ale někdy mi to dává opravdu zabrat, abych všechny základy slušného chování nehodila někam za hlavu. Zrovna jako toto pondělí. Autobus byl narvaný skoro až po střechu. Samozřejmě jsem nechtěla starším zasednout místo, takže jsem stála a snažila se co nejméně zavazet. Myslíte, že lidem vůbec můžete vyhovět? Zkrátka jsme dojeli na jednu zastávku a já stála uprostřed dvou jednomístných sedadel. Autobus ještě ani nebrzdil, ale obě důchodkyně prostě už TEĎ HNED musely urychleně vystoupit. Obě se na mě začaly tlačit, každá z jedné strany a zkrátka nepochopily, že musí vystoupit nejdřív jedna - té uhnu a pak můžu uhnout na druhou stranu té další. Mám z toho dvě modřiny a pěkně pochuchané nervy. Prý jsem rozežraný student, dobytek a kráva. Na zbytek cesty jsem si pro jistotu nasadila MP3 s Tokio Hotel a kašlala na lidi okolo. A příští týden? Vstanu o hodinu dřív a půjdu pěšky

Probuzení 2

4. října 2010 v 18:43 | Gia |  Probuzení
Ahojky všem Vím, že jsem psala, že další dílek povídky bude až v úterý, ale protože mám zítra školu od osmi do osmi, vkládám ho už dnes. Doufám, že se bude líbit A příště už se budu snažit termín dodržet a nedělat tu zmatky

Probuzení

12
Ani nevím pokolikáté už přešlápnu z jedné strany na druhou a usrknu poslední zbytek horkého kafe z pomačkaného plastového kelímku. Zhoupnu se na špičky bot a přesným hodem trefím oprýskaný koš na odpadky rovnou za tři body. Bill vždycky tvrdil, že si mě cení za to, jak jsem rozhodný a jak jsi jdu za svým cílem, za to, že nikdy nepolevuji, i když jde jen o hloupé cvičení na kytaru. Možná proto, že v našem pracovním životě vládl naprostý shon a zmatek, jsem chtěl mít ve svém volnu určitou pravidelnost a řád. Ale v lecčems se mýlil.

Právě teď, kdy by se mi rozhodnost hodila víc než cokoliv jiného, jsem tu dobrou hodinu civěl s despektem na široké prosklené dveře, ale jít dovnitř jsem se nedonutil. Znovu vyhrnu rukáv bílé mikiny a na displeji hodinek světélkuje jedenáctka. Ještě pořád je to dopoledne. Konejším se v duchu, ale ve skutečnosti se začínám strachovat o to, abych domluvenou schůzku vůbec stihl. V kapse kalhot převaluji ve zpocené dlani ulepený mobilní telefon, a konečně se donutím k tomu, abych vyťukal telefonní číslo do hotelu, kde byli už pár dní ubytovaní rodiče. Samozřejmě, mohl jsem jim nabídnout pokoj ve svém bytě, ale ten jsem ze zvláštního zvyku nechával volný právě pro bratra. Nechtěl jsem to měnit ani teď, když jsem s jistotou věděl, že nezazvoní.

"A výborně, konečně se nám podařilo zastihnout v areálu nemocnice někoho, kdo je přímo u zdroje. Marku, napočítej do dvaceti a spusť kameru, jasný?" Vylekaně couvnu o pár kroků zpět, když se na mě z nemocnice vyřídí banda reportérů z místní televize. Rychlostí blesku zasunu telefon zpátky do kapsy a zmizím za roh budovy, přece tu musí být nějaký vedlejší vchod! Absolutně teď nemám náladu na to, abych bratrův stav rozebíral s někým cizím, natož pak s tou nepříjemnou afektovanou krávou z regionů. Nevím, o co jí přesně jde, měl jsem s ní tu čest jen párkrát, ale řekl bych, že si na mě vyloženě zasedla.


Ehm ... Hi... Ehm... Bill ...

3. října 2010 v 9:46 | Gia |  Obrazárna
18
Nevěřím na zázraky. A pro mou osobu už vůbec ne. Ale tak jako tak mi moje povaha snílka nedovolí, abych se na věci kolem sebe dívala stoprocentně reálně a čas od času se prostě seberu, uteču hodně daleko a představuji si, jaké by to asi bylo.
Hrozně ráda si prohlížím fotografie a videa kluků z různých setkání s fanoušky. Líbí se mi ty šťastné a rozjařené obličeje, sem tam nějaká ta slzička v očích. A i když často mluvím o tom, že bych něco podobného jednou taky ráda zažila, ptám se sama sebe, šla bych do toho vůbec?
Jde o to, že cokoliv, co se nějak dotýká Tokio Hotel a toho, že bych je měla vidět na živo, je sice v té oné chvíli neuvěřitelné a skvělé, ale stojí to vůbec za to, když si uvědomím, co se semnou děje potom až všechno to hezké definitivně skončí? V roce 2007 jsem se po koncertu v Ostravě asi měsíc nedonutila jít do školy. Prostě jsem pořád žila ze zbytků toho, co už bylo dávno pryč a když jsem si to mezi plakáty v pokojíčku konečně uvědomila, přišla deprese. Nechtělo se mi komunikovat, přemýšlet, prostě nic. Tento rok to nebylo o moc lepší. Dva týdny jsem seděla u videí z Prahy a brečela nad tou nespravedlností, že mi nezbývá nic jiného než čekat.
A to o sobě tvrdím, že nejsem žádná hysterická pipka. Přirovnala bych to asi k tomu, když vás někdo bez varování strčí na vteřinu nebo dvě nakouknout do Ráje a pak vás prostě hodí zpátky na zem a víc se o vás nestará.
Celé naše fanouškovství se vlastně točí kolem toho ustavičného čekání, čekání na NĚCO. A i když ho někdy proklínám a jsem netrpělivá, čekám vlastně ráda, protože vím, že ten pocit, kdy je na chviličku můžete vidět a být jejich součástí, tomu se vyrovná jen máloco.
Takže bych tomu několika vteřinovému "Meet and Greet" nejspíš na konec neodolala, ale chtěla bych se alespoň vrátit v čase. Jsem skromná, že? Od chvíle, kdy se kolem kluků objevil fenomén jménem stalkers, jde všechno do háje. Mám pocit, že tyhle setkání s fanoušky najednou ztrácí svoje kouzlo. Chci se s nimi setkat. Ale tak před čtyřmi lety, kdy se mi jejich úsměvy zdály opravdové, neuštvané a opravdu šťastné. Možná se prostě pletu a něco si namlouvám, ale v poslední době mi tyhle setkání přijdou hrozně křečovité a kluky snad jako by to už ani nebavilo. I když je se čemu divit? Zkrátka jen - vejít, pozdravit, popadnout nějakou osobu, zapózovat do fotoaparátu, pustit ... a tak pořád dokola. Je vůbec tohle, to co chci? Navíc mi připadá, že se těhle setkání účastní větší a větší skupinky fanoušků a už to prostě není ono. Nevím. A asi je zbytečné o tomhle vůbec polemizovat, protože vrátit zpátky už to stejně  nepůjde. Jen mě nepřestane mrzet, že jsem neměla možnost setkat se s nimi dřív, někde na začátku.
Ach jo, tohle je zase článek jak noha alias "O všem a taky o hovně." Ale teď k věci a dnešnímu tématu do diskuze.

"Mít možnost setkat se s Tokio Hotel na pár okamžiků osobně, co by jste jim vlastně chtěli sdělit a říct?"

Nad touhle otázkou přemýšlím docela často a hrozně ráda si v hlavě před usnutím přehrávám nejrůznější absurdní situace, které by se mi na takovém "Meet and Greet " mohly přihodit. Jako že třeba moje slušné a inteligentní "já" zcela pohoří a já se tam naprosto složím a začnu hysterčit. Zabořím obličej do Billova mini hrudníčku a budu plakat a plakat dokud mě milí bodyguardi nestřískají do kuličky . Ale tohle se doufám fakt nikdy nestane a kdyby někdy taková situace nastala (i když vím, že nenastane), zachovám si alespoň trošičku zdravého rozumu. A když to tak uvážím, málokomu se podaří to, aby s kluky mohl prohodit pár smysluplných vět a doopravdy jim říct něco, co by mělo hlavu a patu.
V mém případě by to byly dvě věci. Za prvé bych jim chtěla vysmeknout obrovskou pochvalu a poklonu za to, jak moc se dokázali hudebně vyšvihnout od toho roku 2007, kdy jsem je viděla poprvé živě v Ostravě a tudíž mohu srovnávat. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem se v té druhé řadě v Praze doslova dmula pýchou nad tím, co všechno dokázali vylepšit. Za tohle bych se jim vážně poklonila až k zemi, protože to co dokázali je úžasné. Zároveň se však nemůžu zbavit toho absolutního pocitu zklamání. Zklamání z toho, že když už je tu z jejich strany opravdová kvalita, fanoušků, kterým by to mohli v České republice ukázat je méně než pomálu ... No a pak bych jim ještě chtěla poděkovat za těch pět nádherných let, které jsem měla možnost trávit v jejich společnosti ♥ Stojí to za všechno to čekání a stojí to za mnohem víc!

20
Nejkrásnější fantasmagorie ♥