Ehm ... Hi... Ehm... Bill ...

3. října 2010 v 9:46 | Gia |  Obrazárna
18
Nevěřím na zázraky. A pro mou osobu už vůbec ne. Ale tak jako tak mi moje povaha snílka nedovolí, abych se na věci kolem sebe dívala stoprocentně reálně a čas od času se prostě seberu, uteču hodně daleko a představuji si, jaké by to asi bylo.
Hrozně ráda si prohlížím fotografie a videa kluků z různých setkání s fanoušky. Líbí se mi ty šťastné a rozjařené obličeje, sem tam nějaká ta slzička v očích. A i když často mluvím o tom, že bych něco podobného jednou taky ráda zažila, ptám se sama sebe, šla bych do toho vůbec?
Jde o to, že cokoliv, co se nějak dotýká Tokio Hotel a toho, že bych je měla vidět na živo, je sice v té oné chvíli neuvěřitelné a skvělé, ale stojí to vůbec za to, když si uvědomím, co se semnou děje potom až všechno to hezké definitivně skončí? V roce 2007 jsem se po koncertu v Ostravě asi měsíc nedonutila jít do školy. Prostě jsem pořád žila ze zbytků toho, co už bylo dávno pryč a když jsem si to mezi plakáty v pokojíčku konečně uvědomila, přišla deprese. Nechtělo se mi komunikovat, přemýšlet, prostě nic. Tento rok to nebylo o moc lepší. Dva týdny jsem seděla u videí z Prahy a brečela nad tou nespravedlností, že mi nezbývá nic jiného než čekat.
A to o sobě tvrdím, že nejsem žádná hysterická pipka. Přirovnala bych to asi k tomu, když vás někdo bez varování strčí na vteřinu nebo dvě nakouknout do Ráje a pak vás prostě hodí zpátky na zem a víc se o vás nestará.
Celé naše fanouškovství se vlastně točí kolem toho ustavičného čekání, čekání na NĚCO. A i když ho někdy proklínám a jsem netrpělivá, čekám vlastně ráda, protože vím, že ten pocit, kdy je na chviličku můžete vidět a být jejich součástí, tomu se vyrovná jen máloco.
Takže bych tomu několika vteřinovému "Meet and Greet" nejspíš na konec neodolala, ale chtěla bych se alespoň vrátit v čase. Jsem skromná, že? Od chvíle, kdy se kolem kluků objevil fenomén jménem stalkers, jde všechno do háje. Mám pocit, že tyhle setkání s fanoušky najednou ztrácí svoje kouzlo. Chci se s nimi setkat. Ale tak před čtyřmi lety, kdy se mi jejich úsměvy zdály opravdové, neuštvané a opravdu šťastné. Možná se prostě pletu a něco si namlouvám, ale v poslední době mi tyhle setkání přijdou hrozně křečovité a kluky snad jako by to už ani nebavilo. I když je se čemu divit? Zkrátka jen - vejít, pozdravit, popadnout nějakou osobu, zapózovat do fotoaparátu, pustit ... a tak pořád dokola. Je vůbec tohle, to co chci? Navíc mi připadá, že se těhle setkání účastní větší a větší skupinky fanoušků a už to prostě není ono. Nevím. A asi je zbytečné o tomhle vůbec polemizovat, protože vrátit zpátky už to stejně  nepůjde. Jen mě nepřestane mrzet, že jsem neměla možnost setkat se s nimi dřív, někde na začátku.
Ach jo, tohle je zase článek jak noha alias "O všem a taky o hovně." Ale teď k věci a dnešnímu tématu do diskuze.

"Mít možnost setkat se s Tokio Hotel na pár okamžiků osobně, co by jste jim vlastně chtěli sdělit a říct?"

Nad touhle otázkou přemýšlím docela často a hrozně ráda si v hlavě před usnutím přehrávám nejrůznější absurdní situace, které by se mi na takovém "Meet and Greet " mohly přihodit. Jako že třeba moje slušné a inteligentní "já" zcela pohoří a já se tam naprosto složím a začnu hysterčit. Zabořím obličej do Billova mini hrudníčku a budu plakat a plakat dokud mě milí bodyguardi nestřískají do kuličky . Ale tohle se doufám fakt nikdy nestane a kdyby někdy taková situace nastala (i když vím, že nenastane), zachovám si alespoň trošičku zdravého rozumu. A když to tak uvážím, málokomu se podaří to, aby s kluky mohl prohodit pár smysluplných vět a doopravdy jim říct něco, co by mělo hlavu a patu.
V mém případě by to byly dvě věci. Za prvé bych jim chtěla vysmeknout obrovskou pochvalu a poklonu za to, jak moc se dokázali hudebně vyšvihnout od toho roku 2007, kdy jsem je viděla poprvé živě v Ostravě a tudíž mohu srovnávat. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem se v té druhé řadě v Praze doslova dmula pýchou nad tím, co všechno dokázali vylepšit. Za tohle bych se jim vážně poklonila až k zemi, protože to co dokázali je úžasné. Zároveň se však nemůžu zbavit toho absolutního pocitu zklamání. Zklamání z toho, že když už je tu z jejich strany opravdová kvalita, fanoušků, kterým by to mohli v České republice ukázat je méně než pomálu ... No a pak bych jim ještě chtěla poděkovat za těch pět nádherných let, které jsem měla možnost trávit v jejich společnosti ♥ Stojí to za všechno to čekání a stojí to za mnohem víc!

20
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Susie Chloë Lottchen Susie Chloë Lottchen | Web | 3. října 2010 v 10:56 | Reagovat

NÁDHERNÝ ČLÁNEK
tak moc tě chápu a tak moc se vidím v tomto článku. je fakt, že Meetka už nejsou to co byla a už nemají to své kouzlo jako v roce 2006 a 2007, ale na druhou stranu to chápu, kdybych jela 2-3 měsíce tour, asi bych taky neměla sílu a možná ani chuť se s každým objímat etc. celé je to vlastně složitější, než se nám zdá. ale což snít si můžeme dál, i když to pak bolí. pro mě to bylo nejhorší po koncertě ve Vídni, kdy jsem jim byla blíž než kdy jindy. nechci se nad tím rozepisovat, protože by mi to mojí pozitivně naladěnou náladu mohlo zkazit,každopádně každý večer než usnu přemýšlím o tom, co jsem mohla udělat, co bych udělala etc. a to se týká všech jejich koncertů. stále doufám, že je brzy uvidím a modlím se, aby se z toho nevyklubaly další 3 roky jako naposled.
a co bych jim chtěla říct, pfff hlavně jim poděkovat, nwm myslím, že po tom co bych jim něco řekla a oni mi dávali svojí plnou pozornost, asi bych neudržela slzy :(
asi tak :)

2 Dania Dania | Web | 3. října 2010 v 15:33 | Reagovat

JJ je pravda, že meetka už nejsou to co bývaly. Je už jen cirkus s velkým C. Vejít, podepsat se 20 lidem (někdy i více), pořád se usmívat, pak si stoupnout do určité formace a nechat se vyfotit s 20 holkama, kterým se nemůžu ani podívat do obličeje, stejně, k čemu by to bylo?
Takhle nějak mi to připadne z jejich strany. Je to strašně hektické a umělé. A hlavně strašně rychlé, na každého účastníka meetka tam mají všehovšudy tak 30 vteřin? No to je fakt hodně. :-(
Ale je pravda, že kdybych nějaké meetko vyhrála, tak bych se asi taky zůčastnila, i když vím, že bych poté byla šíleně zklamaná a smutná. Já vím, je to hloupost, ale já bych od toho asi čekala víc, než bych dostala.
No a teď k té otázce, co bych jim řekla, když bych s nimi mohla mluvit? No nevím, asi bych oněmněla a nebyla schopná vyplodit jedinou kloudnou větu. A potom bych byla tuplem zklamaná a hlavně naštvaná, protože jsem promrhala úžasnou šanci jim poblahopřát k úspěchu a k tomu, že si vlastně splnili svůj sen. Šanci poděkovat jim za to, že jsou takoví, jací jsou a jak jsem ráda, že jsem na ně narazila a mohla je trošku poznat, alespoň zprostředkovaně.

3 Sabsa Sabsa | 3. října 2010 v 15:47 | Reagovat

Jen zírám, napsala a vystihla jsi to úplně dokonale, s ničim nemůžu nesouhlasit.
V březnu jsem stála u vchodu do VIP sekce a pár chvil před koncertem (kdy jsem se jak blázen radovala, že nebude předkapela a tutíž mám velkou šanci kluky vidět až úplně dokonce, samozřejmě jsem se radovala zbytečně :D) přišla pani, která měla dát dohromady skupinku na meetko. V tu chvíli jsem byla úplně na větvi z toho, že kluci jsou někde za tou dlouho chodbou která se přede mnou táhla a s kamarádkou nás napadlo, že bysme se tam nějak mohly propašovat... Nakonec zvítězila moje bázlivá polovička a nikam jsme nešli, i když by nám to pravděpodobně prošlo, protože lístky, co jsem postřehla, moc nekontrolovali. Jak já se nenáviděla, když jsem jela autobusem domu a v duchu si představovala ty nejkrásnější scénáře, jak si mě kluci všimnou, pokecají si se mnou a blablabla :D Prostě ta euforie po koncertě :) Ale musim říct, že teď už mě to moc nemrzí, protože když vidím, jak se kluci na těch setkáních chovají, moc se neusmívají, vždycky tam jen tak stojí a pak zamávat a pryč... Myslím, že bych byla spíš zklamaná. Teď jsem tak závistivě pozorovala tu druhou fotku, je fakt skělá :) Tom jak jí pěkně drží a ten úsměv k tomu :) To se teď nevidí... Je fakt, že teď plácám a na meetku bych byla odvařená jen z toho, že mě kluci pozdravili :D
Ta poznámka s bodyguardama mě rozesmála :D Nedávno jsem koukala na video, kde se holka na autogramiádě sehla, přitáhla si Toma a dala mu pusu na tvář. Ještě než stačil Tom udělat na Gerga "Woooow" přiskočil k němu bodyguard a něco na tu nebohou slečnu zařval :D
Teď zareaguju na tvoji otázku v jednom článku, napsala jsi "Sabso" dobře :D:) Ani nevím, proč jsem si takovou přezdívku vymyslela, asi to budu muset změnit, nějak se mi to nelíbí... No, to je vedlejší :)
Musim říct, že ve tvých článcích se někdy vyloženě vidím, krásně se mi to čte. Jsem ráda, že jsem na tvůj blog konečně narazila :)

4 Sajü Sajü | Web | 4. října 2010 v 10:46 | Reagovat

Nemám co říct, ale stejně něco pro tebe vyplodím^^ Podle mě ty, co jezdí neustále na koncerty (my už se o tom bavily, ne?:D), tak nemůžou mít takový ten pocit jako my, co je vidíme jednou za tři roky a který na to čekáme. Ten pocit byl letos nadpozemský a já počítala den za dnem a pak mi všechno přišlo zase jednotvárný, po koncertu.
Na M&G bych nešla rozhodně. Dřív možná, ale teď? Jak jsem starší, vidím to asi trošku jinak, ale pro mě by to nebylo asi fajn tam přijít, tadada a pak mě zpátky hodit do reality. A bohužel musím souhlasit i s tím, že ty M&G už nejsou to, co bývávalo. Kdy tam mohlo vážně jen minimum lidí, povídali si s nimi, smáli se... :-$ Všechno je ale prostě časem jinak... :(
Těším se na tvůj další takový článek, kde všechno rozebereš. Naprosto mě uchvacují tvoje názory ♥ A kdy bude další dílek?O:)

5 Gia Gia | Web | 4. října 2010 v 19:02 | Reagovat

[2]: Danio, tak to jsi napsala přesně. Taky si to kolikrát říkám, prostě dostanu teda těch pár vteřin a než si sama v sobě stihnu sesumírovat, co jsem to vlastně chtěla, bude po všem. A pak budu doma akorát bulet zklamáním a mlátit hlavou do zdi, že jsem se vlastně na nic nezmohla a všechno mi to bylo akorát k ničemu. A co by mě ještě fakt dokázalo naštvat by bylo to, že bych stejně jako na všech ostatních fotkách vypadala jako idiot :o))
[3]: Sabso, tak to jste měly s kamarádkou hodně zajímavé vyhlídky. Upřímně, já bych si tohle na triko nevzala a stejně jako vy nakonec bych to neriskovala. Třeba by se pak na to přišlo a byl by povyk ... A pak by vás hodně mrzelo, kdyby vás vyhodily a ještě k tomu s nálepkou "podvodnice". Za tohle to fakt nestojí. Třeba se na tebe jednou usměje štěstí, a to ve chvíli, kdy to vůbec nebudeš čekat :) Jinak ta historka z bodygurdama, tvrdýma hochama mě fakt pobavila, oni tu svou práci berou sakra vážně. Ale je to dobře. Nikdy nikdo neví, třeba příště na Toma nemusí vlítnout zamilovaná fanynka s polibkem, ale fanatická pipka z nožem v kapse ... Asi to přeháním, ale v poslední době mám o kluky vážně strach a říkám si co by kdyby ... Takže se tak nějak psychicky a i fyzicky (dělám kliky :o)) připravuju na potencionální útok bodyguarda až budu Tomovi ohmatávat obočí, dostane na budku :o)))
Jinak tvůj nick vůbec není nehezký, je jen nezvyklý a zvláštní. A už jsem si ho hezky spojila s tvou osobou, tedy tak jak si ji představuji :) A chci ti vrátit tvůj kompliment, jsem hrozně ráda, že si tu takhle můžeme "povídat", je to perfektní :)

6 Majka Majka | Web | 4. října 2010 v 22:14 | Reagovat

Já nečetla komentáře přede mnou, takže možná budu opakovat, co už tu někdo napsal - ale zase jsi docela přesně vystihla pocity, který z toho všeho, co se týče setkání s klukama, mám i já.
Když se dívám na stará videa (třeba i na to, ze kterýho tu máš tu fotečku), tak to je něco naprosto jiného než to, co se na M&G děje teď... bohužel :( A taky už jsem o tom přemýšlela, jestli bych u tohodle vůbec chtěla být, když vidím ty křečovité (hlavně Billovy) úsměvy a to, jak je to celé šup šup a je konec. Taky mě na těch videích strašně zaráží ty holky - a že jich je většina - které se při focení na kluky ani nepodívají - přiběhnou k nim, postaví se s pohledem do foťáku a zase odběhnou, aniž by jim věnovaly jediný pohled... Já vím, že v tu chvíli je to asi opravdu všechno strašně narychno, ale co vím jistě je to, že mě by bylo naprosto jedno, že se při tom focení nedívám do foťáku... nemohla bych být tak blízko klukům a nepodívat se jim při tom do očí...
A jak jsem psala na začátku, že nevím, jeslti bych při tom chtěla být - tak kdyby jsem měla tu možnost, tak je jasný, že bych to za žádnou cenu neodmítla... i když bych pak možná byla zklamaná... nebo flustrovaná z toho všeho. Ale i tak chvilička, kdy bych mohla být několik minut v jedné mísnosti s nimi...kdy bych jim mohla podat ruku nebo si na chvilku stoupnout do jejich těsné blízkosti... kvůli tomu všemu bych pak přežila i tu největší depresi...
Takže k tvé otázce - co bych chtěla klukům říct, kdybych měla možnost se s nimi setkat - asi bych se jim jen chtěla podívat zpříma do očí a říct děkuju. Myslím, že na víc bych se v tu chvíli ani nezmohla.
Jo a ještě jedna věc, se kterou musím ve tvém článku stoprocentně souhlasit - a to je to "těšení se" neustále na něco. S touhle "úvahou" jsi mi naprosto mluvila z duše. Už před koncertem jsem to cítila - tak strašně jsem se těšila a jak se koncert blížil, přidával se k tomu strach, co bude potom. Že to prostě proběhne a bude po... A taky že jo, sice jsem kluky viděla - poprvý v životě - a byla jsem z toho hotová... ale pak přišlo to prázdno, kdy jsem si uvědomila, že je prostě konec. Musím říct, že tím, že jsem pak jela ještě do Vídně, tak to bylo o něco lepší... ale stějně jsem věděla, že tam už to bude o něčem jiném... a pak už bude doopravdy konec a dalších pár měsíců... let... zase nemám šanci je vidět... jeslti vůbec někdy.
No... už končím, myslím, že jsem ti tu zanechala skoro román, omlouvám se! :-)

7 Gia Gia | Web | 5. října 2010 v 20:12 | Reagovat

[6]: Vůbec se neomlouvej ty trumbero. Já si vaše názory strašně ráda čtu, zajímají mě, takže je budu číst i kdyby to byly kilometrové romány na dvacet dílů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥