Jsem porouchaná? Spravte mě.

1. října 2010 v 7:50 | Gia |  Labyrint
Uvědomila jsem si, že ještě nikdy jsem na svém blogu nezveřejnila článek takhle intimního charakteru. Kdyby tehdy, když na můj starý blog narazil ten, kdo narazil, dal by si vůbec tu práci, aby si to přečetl? Hnulo by to s ním, dokázal by semnou konečně jednou mluvit? Dozvěděl by se akorát pravdu, nic víc. Pro jednou v životě by to nebyla jeho pravda, kterou by se mi ze všech sil snažil vtlačit do hlavy, ale ta má pravda, která je vlastně o mnoho jednodušší.
Nemusíte to číst, můžete si o mě myslet cokoliv a klidně si ťukat na čelo, momentálně je mi to opravdu jedno, potřebovala jsem to udělat. Třeba někdo z vás dobře zná ten pocit, kdy víte, že něco musíte, i když se vám ani trochu nechce.Netuším, jestli mi sepsání tohohle článku k něčemu užitečnému vlastně bude, to se dozvím nejspíš až s postupem času. Když jsem to včera napsala a šla spát asi kolem půlnoci, měla jsem hodně podivný pocit a šíleně mě bolelo břicho. Pocit toho, že se znovu šťourám v něčem, v čem bych neměla, protože ať to vezmu z kterékoliv strany, vždycky mě to akorát práskne po hlavě jako to nejtupější kladivo. A přesto mi něco, cosi dopřálo překrásný sen, ve kterém mě Bill hladil po tváři. Budete si myslet, že jsem hodně naivní, a to já bohužel od přírody jsem a věřím na znamení a po tomto snu i v nový a snad i lepší začátek pro sebe samu. Jsem sobec? Tak ať.

A samotný článek ze včerejška už teď opravdu házím pod perex, nemusím to mít pořád na očích, stačí, že na to musím myslet.
16

 Opravdu dlouho jsem se rozhoupávala k tomu, abych si sedla k počítači a sepsala tenhle článek. Nejspíš proto, že jsem měla strach z toho, jak to bude vypadat "černé na bílém", strach z toho, že sepsání toho všeho, co se teď ve mně momentálně odehrává ani trochu nepomůže a já se nedokážu hnout z místa. Pořád mám sama ze sebe pocit toho, že prostě nedovedu všechno jen tak hodit někam daleko za hlavu a být šťastná. Těch pár človíčků, kteří chodí na můj blog mě nejspíš nezná natolik dobře, aby je zajímaly všední záležitosti mého života a třeba si řeknou, že sem tenhle článek jednoduše nepatří. A možná budou mít pravdu. Třeba tu po něm za pár dní nezbude ani jediná stopa, ale já prostě pořád nějak věřím, že mi to může pomoci. Mluvím o tom málokdy, vlastně téměř nikdy, a když už tak většinou sama se sebou. Musela bych se propadnout hanbou před člověkem, kterému bych to měla říct do očí, ale proč vlastně, jsem tím snad sama vinna?
Chtěla bych se vrátit do doby mého útlého dětství, do období, kdy mi byly asi tři roky. Hodně lidí a dokonce i někteří lékaři svorně tvrdí, že si z tohoto období pamatujeme máloco, že se většinou jedná jen o nesmyslné útržky vzpomínek. A u mě se přece jen jedna stále živá vzpomínka najde. Pamatuji si na den, kdy mě můj biologický otec vyhodil i s kočárkem z poschodí panelového domu, kde jsme tenkrát bydleli. Nevím, jak jsem tenkrát dopadla, jestli jsme jeli do nemocnice nebo ne, pamatuji si jen, že když se o mě o něco později o patro níž s matkou přetahoval, zul mi levou botu a nikdy mi ji nevrátil.
Žádnou jinou vzpomínku na něj si nevybavuji. Znám ho jen ze dvou malých černobílých fotek z mého dětského fotoalba, zbytek matka po rozvodu ve vzteku rozstříhala. Nejspíš věřila, že jí to nějak pomůže. Nikdy víc semnou o otci nemluvila, zkrátka to byl alkoholik, ztracená existence a víc jsem podle jejího názoru nepotřebovala vědět. A tak se moje další "setkání" s mým biologickým otcem datuje na jeden podzimní den minulého roku, kdy si mě předvolala notářka a já se jen tak mimochodem dozvěděla, že skočil pod vlak. Hrou osudu bylo nejspíš to, že ze všech jeho dětí, které měl, jsem k notářce dorazila jen já, ta, která ho viděla párkrát v životě a vlastně ani pořádně neměla představu o tom, jak vypadá.
V mých šesti letech se matka potřetí vdala a domů ke třem malým dětem dovedla usměvavého hodného strejdu, který dodneška u cizích lidí na první pohled vzbuzuje důvěru a mírnost. A vlastně až do dne jejich společné svatby jsme v tomhle obrovském omylu žili všichni, věřili jsme, že se nám konečně začne dařit. Vždyť přece, nábytek, který nám můj otec roztřískal na třísky, se dá znovu pořídit a domov, domov můžete vytvořit z čehokoliv. Troufám si říct, že nikdo z těch lidí, kteří mě znají a nevědí nic o mém dětství, by si nikdy nebyl pomyslel, že jsem prožila osmnáct let fyzického a psychického násilí.
Dodneška si pamatuji na den, kdy matku poprvé uhodil, na ty další, kdy mě jako malé dítě nechával klečet celé dny na hrachu v koutě za to, že jsem nedojedla maso a nutil mě spát na zemi …, ale nejvíc si pamatuji na dny, kdy bil nás - děti a matka jen bezmocně stála ve dveřích a přihlížela. Neudělala vůbec nic, snad jakoby se jí to vůbec netýkalo. Nejspíš už někde tady začal vznikat ten blok, který i dnes může za můj hodně složitý a ne příliš dobrý vztah k matce. Asi to není správné, ale vyčítat jí to nepřestanu.
Nechci tady vypisovat všechno zlé, co jsem s tímto člověkem zažila, stále zažívám, asi by to ani nemělo cenu. Ten člověk, ačkoliv je matka tři roky rozvedená s námi stále bydlí a právě spí ve vedlejším pokoji jen několik metrů ode mě. Jak ho vnímám teď po všech těch letech? Naposledy si na mě dovolil vztáhnout ruku v osmnácti. V té době se o tomhle všem dozvěděl můj partner a on dostal přirozeně strach. Nebyl už jediný muž v rodině a najednou tu byl někdo, kdo se mu dokázal postavit. Další roky si vystačil s tím, že sem pro něj byla děvka, kurva a ta, co šuká s každým chlapem, kterého potká. Dokázal mě dvě hodiny urážet za to, jakým způsobem myju nádobí, jak otevírám okno … za to, že vůbec ještě existuju.
Zároveň se postupně zhoršovaly mé vztahy k matce. Nedokázala od něj odejít, oba její synové odtud postupně v zoufalství utekli a jediný, kdo zůstal mezi dvěma mlýnskými kameny, jsem byla já. A myslím, že ve chvíli, kdy jsem si našla mého současného partnera, se v mojí matce cosi definitivně zlomilo. Pamatuji si to jako by to bylo dneska. Bylo mi šestnáct. Byla jsem poprvé doopravdy zamilovaná a chtěla jsem se o to podělit. Její reakcí bylo to, že mi řekla, že se stejně bude kurvit a na mě se dřív nebo později vykašle. Snažila jsem se ji nebrat vážně, ale i teď mě bolí žaludek z pomyšlení, že se takhle zachovala moje vlastní matka. Zakazovala se mi s přítelem scházet, všude kam přišla si o něm i o jeho rodině vymýšlela nehorázně lži a snažila se nás různými způsoby rozeštvat.
Dnes vím, že zkrátka nechtěla, aby byl někdo kolem ní doopravdy šťastný, ona přece také nikdy nebyla. Nikdo si nedokáže představit, v jakém rozpoložení jsem se tehdy nacházela a jediné, co mě drželo jakž takž při životě byl můj partner a taky to, že jsem se čirou náhodou "potkala" s Tokio Hotel. Hodně lidí má ke klukům vytvořený svůj vlastní vztah, něco co ho k nim neodmyslitelně pojí a tohle pouto nechybí ani u mě. Není to hloupé tvrzení, že snad "miluju" Billa nebo Toma, že věřím, že si mě snad jednou všimnou v davu a … Potkala jsem je v době, kdy jsem doopravdy zcela reálně uvažovala o nejhorším, protože to byla doba, kdy už mi nestačilo schovat se do skříně, pod peřinu nebo prostě běžet pro pomoc k sousedům v noční košili. Byla jsem moc velká na to, aby mi unikaly všechny souvislosti, už jsem v sobě neměla ani ten malý kousek bezstarostného děcka, který tam dřív vždycky zůstával, a to i když bylo nejhůř.
Začala jsem se uzavírat do svého světa, své bubliny, kde jsem mohla jen já a oni, jejich hudba. A když začalo být znovu zle, prostě jsem zavřela oči, nevnímala slzy a myslela na něco hezkého, co jsem měla spojené jen a jen s nimi. Proto vím, že když čtu stesky některých fanoušků o tom, že jejich zájem o kluky upadá a oni vlastně neví proč, můžu si být jistá, že u mě se tohle nikdy nestane. Samozřejmě. Mnoho mých přátel mi neustále dokola vyčítá jak můžu poslouchat takový brak, proč si pro Boha nenajdu něco kvalitnějšího? Možná, kdyby znaly všechny souvislosti, pak bych je dokázala umlčet. Ale proč bych to dělala? Jen já vím, že hudba Tokio Hotel je pro mě osudová a tou i zůstane. Vždycky jsem chtěla nějak smysluplně popsat, co všechno pro mě kluci znamenají, ne jen hloupě vzdychat … nejspíš se mi to nepodařilo, ale třeba tomu někdo trochu porozumí. Jsou pro mě mým smyšleným přítelem, který pro mě otevře náruč pokaždé, když to budu potřebovat. Protože ve skutečném životě tady pro mě takový kamarád nikdy nebyl a není. A je úplně jedno, jestli je mi devatenáct nebo čtyřiadvacet. Nikdy nezmizí.
Neumím sama sobě do očí přiznat, co ze mě po všech těch letech zbylo. Sama sebe vidím jako špatného člověka, spíš jakýsi zbytečné a okousané torzo a říkám si, že vlastně jediné na co čekám je můj život po životě.
Protože jsem se dostala do bodu, že najednou nevím jak žít dál. Během několika týdnů se máme společně s matkou stěhovat do nového bytu a sourozenci jen pochybovačně kroutí hlavou. Dokud prý nezmizím definitivně i od ní, nic se nezmění. Ale já jsem tak slabá, že to nedokážu. Přesto všechno ji mám ráda a nechci o ni přijít. Je jediným rodičem, kterého jsem kdy měla. Ale zároveň si to vůbec nedokážu představit. Žít najednou bez toho ustavičného strachu, že co nevidět přijde domů on, že se pod každým jeho slovem vysloveným třeba do telefonu, roztřesu jako při horečce v očekávání něčeho ošklivého. Nikdy v životě nezapomenu na den, kdy jsme měli na základní škole rodinnou výchovu - hodinu o týrání dětí. Víte, co tehdy v té deváté třídě udělala moje kamarádka? Učitelka se nás zeptala, jestli v našem okolí známe někoho, komu dospělí nějak ubližují. A ona začala vykládat o mě a mých bratrech, i když zcela "hypoteticky"…. Dokáže se tohle všechno ještě zahojit a spravit?
Brečím jako malá holka, když tu teď píšu, že to prostě nevím. Nemám ani tušení, co se semnou bude dál dít. Zůstaly jen tři neochvějné jistoty v mé malé okleštěné bublině … můj partner, můj desetiletý pes, kterého když i po těch letech obejmu stejně jako když jsem byla malá, pořád krásně hřeje a smějte se, jak chcete, ale tou poslední jsou kluci z Tokio Hotel.  Budu opravdu vděčná za ten den, kdy je jednou třeba za patnáct let potkám někde na ulici a budu jim moci poděkovat .. i když vůbec nebudou tušit za co vlastně. Budu doufat, že mě konečně čeká trochu toho štěstí, které si každý z nás zaslouží a že se vydám tím správným směrem … a to ošklivé za posledních osmnáct let života zapomenu. Co jiného taky zbývá?

… let's pretend, happy end …

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majka Majka | Web | 1. října 2010 v 21:00 | Reagovat

Tak... musím říct, že tenhle tvůj článek jsem si, Giuš, přečetla už dopoledne, ale musela jsem ho nejdřív trošku strávit a popřemýšlet, co vlastně k tomu napsat.
Upřímně řečeno - mě se násilí jednoduše hnusí. A zvlášt v takovéhle formě - když na tebe vztáhne ruku někdo v podstatě blízkej a když se to tak vezme, vlastně nemáš moc prostředků, jak se bránit.
Teprve když se člověk setká s někým takovým, kdo prožil dětství a dospívání, jaké jsi prožila ty, uvědomí si, jaké on měl štěstí, že ten svůj život mohl začít v normálně fungující láskyplné rodině... a stejně si toho kolikrát nevážil...
Je mi to moc líto, čím sis musela projít a vlastně ještě procházíš. A jen doufám, že se vše už opravdu brzy vyřeší a ty budeš mít konečně trochu klidu... držím pěsti!

2 Sabsa Sabsa | 2. října 2010 v 17:16 | Reagovat

V chvílích, kdy je mi nejhůř, brečím a myslím si, že je konec světa, snažím se uvědomit si, že se mám dobře, líp než někteří lidé. Vyrůstala jsem v normální rodině, našim je okolo 50 a mají se pořád rádi, i když si to možná nedávají najevo tak jako kdysi, ale pořád to mezi nima je a jsou spolu šťastní. I když samozřejmě to nebylo vždycky růžové a hodněkrát jsem si vyslechla proč nemůžu být jako moje o 7 let starší ségra, ale tohle se asi děje všude. Hlavně vím, že mě mají rodiče rádi takovou jaká jsem a (skoro) nikdy mě nekritizovali zbůhdarma... Ale tohle jsi asi slyšet nechtěla, co.
Ke klukum mam podobnej vztah jako ty. Začala jsem je poslouchat na jaře  2006, v té době jsem zažívala chvílema dost hnusnou šikanu, která trvala s odstupama asi 3 roky. Začala jsem se o TH víc zajímat, vytvořila jsem si svůj vlastní svět, každý den jsem chodila na blogy, strávila jsem dost času čtením povídek a nakonec jsem začala psát i svoje vlastní, i když jsem je nikdy nikde nezveřejnila. Myslím, že k nim mám blíž než většina lidí co je poslouchá a vím, přesně jako ty, že u mě nikdy neskončí... I když se mi nelíbí Bill s platformou vypadající jako smrtka, s koženýma kalhotama, koženym Humanoid-oblečkem a mohla bych pokračovat, jen se tomu usmívám a jsem si jistá, že bych je milovala i kdyby se všichni nechali potetovat a prošpikovat po celém těle a Bill by nosil jehly :)
Asi přibližně tuším jak ti je, protože se mi před 2 lety kamarádka svěřila, že jí znásilňoval mámin přítel a občas je na tom dost špatně... Grázlové jsou prostě všude :/ Držím ti palce, snad se budeš mít líp než doteď. :)

3 Gia Gia | Web | 2. října 2010 v 18:11 | Reagovat

[2]: Sabso (doufám, že nick skloňuji správně? Hned mě napomeň, jestli ne!) Tvůj komentář mi udělal opravdu radost. Radost v tom smyslu, že můžu vidět, že ne všechny fanynky TH jsou ty, za které by se kluci mohli stydět a v podstatě jich je pro takové fanoušky i škoda. Nemám o fanoušcích TH valné mínění a jsem tím všeobecně známá, ale samozřejmě neházím všechny do jednoho pytle. Proto vždycky doslova nadskočím radostí, když se "potkám" s někým takovým jako jsi Ty, s člověkem s podobným názorem. Nemám ráda fanoušky, kteří jsou v podstatě jen fanoušky dvojčat, v horším případě jen Billa, hysterky, které se rády pasují do rolí potencionálních přítelkyň a pak ty vševědoucí vědmy, které si myslí, že ví o klucích první poslední. Mám totiž za to, že tihle fanoušci dřív nebo později zmizí, ale člověk, který k nim má vytvořený svůj osobitý vztah a nejde jen za jednou hezkou tvářičkou, se jich jen tak nepustí. A to je jedině dobře! A z mého článku, i z tvého komentáře vyplývá jediné - že tvrzení o tom, že všechno zlé je na konec k něčemu dobré je vlastně pravda :)

4 Gia Gia | Web | 3. října 2010 v 8:26 | Reagovat

[1]:Děkuji Majko, jsi vážně hodná holka :) Taky doufám, že se to jednou zlepší a snažím se na to moc nemyslet. Vlastně se často přistihnu, že často předstírám, že se nic takového nikdy nestalo, že je všechno v pořádku. Možná to není nejsprávnější přístup, ale říkám si, že myslet na to a pořád se v tom utápět, to bych pak rovnou mohla vlízt na nejbližší okno a skončit to. A to nechci. Je zbytečné se trápit něčím, co stejně nemůžeme změnit, tak se na to snažím momentálně nahlížet a snad to i pomůže :)

5 zuzana zuzana | 24. října 2010 v 17:10 | Reagovat

ťažko sa mi hľadajú slová... človek takéto veci vidí len vo filmoch alebo v hlavých správach večer, keď sa stane nejaká rodinná tragédia... Ja práve preto správy nepozerám, zlé veci sú okolo nás všade a ich radšej nevidím ako vidím. Tento článok bol veľmi osobný, na tvojom mieste by som sa určite neodhodlala ho zverejniť. To, že si tak učinila, znamená, že si silnejšia, ako si možno aj sama myslíš. Netráp sa už tým, čo bolo. Možno si niekto bude myslieť, že som padnutá na hlavnu.... a nech si to myslí... je mi to jedno, aj tak to poviem. Verím na karmu, osud, na "božie mlyny" - hovor tomu, ako chceš. A tiež verím, že pozitívna energia je veľmi mocná, čistota myšlienok a pozitívne myslenie dokáže veľa - vraj. Ja neviem, nie som žiadne médium, nepracujem s energiami, ale proste od istého času, keď mám potrebu, prosím môjho strážneho anjela, aby mi pomohol. (A pritom nie som vôbec veriaca) Keď sa mi stratil štuplík zo sluchátiek, poprosila som ho, aby mi ho našiel... a vida, po týžni sa objavil :-). Prosila som ho, aby dával pozor na rodičov, na susedu, ktorá má zdravotné problémy, pri jazde autom na mojich blízkych... A keď sa podarí a ja si spomeniem, tak poďakujem. Verím, že ak intenzívne myslíte na niekoho chorého, tak mu pomôžete rýchlejšie sa uzdraviť. Ja tomu proste verím a kto nie, môže sa zo mňa smiať. Preto by som Ti, Gia, chcela povedať, že poprosím svojho anjela, aby na Teba dával pozor a aby Ti poslal aj viacerých anjelov, nech Ti pomôžu. To najhoršie máš asi za sebou, len Treba odvahu, aby si spravila tie právne kroky. Človek hľadá vieru všade, niektorí chodia do kostola, iní sa uberajú alternatívnymi smermi. Je jedno, odkiaľ čerpáš silu a vieru, ak veríš, že Ti to pomôže.
A na záver by som chcela povedať (asi celý tento komentár je o ničom, ale jednoducho som mala potrebu nejak na tvoj článok reagovať), že si to podľa mňa zvládala obdivuhodne a to, že si s tým vyšla na verejnosť, je veľké gesto. Veľa šťastia.

6 Gia Gia | Web | 25. října 2010 v 8:53 | Reagovat

[5]:Zuzko, moc děkuji za Tvůj povzbudivý komentář, určitě je všechno možné, jen ne zbytečný :)Na "víru" a vše kolem ní se dívám podobným pohledem jako ty. Taky se občas přistihnu, že se ve špatných chvílích snažím myslet pozitivně a upínám se k někomu "tam někde" - nevím ke komu, nevím kde. Ale pomáhá to, alespoň trochu. Doufám, že mě nemáš za blázna, když u mě u Anikki na blogu vyvolalo pár vět v povídce takovou reakci, ale občas se mi tyhle přehnané reakce povedou, i když jsou nepatřičné. Ještě jednou děkuji za slova povzbuzení, hrozně moc si toho vážím :)

7 zuzana zuzana | 25. října 2010 v 19:52 | Reagovat

[6]:nemyslím si, že sú nepatričné. Ja som si prečítala túto "spoveď" skôr ako ten komentár, tak som chápala, o čo ide. Možno niekomu by to prišlo divné, mne bolo z toho iba smutno, pretože som vedela súvislosti. Máš právo to tak cítiť, tak prečo to potom aj nevyjadriť, je to ok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥