Probuzení 2

4. října 2010 v 18:43 | Gia |  Probuzení
Ahojky všem Vím, že jsem psala, že další dílek povídky bude až v úterý, ale protože mám zítra školu od osmi do osmi, vkládám ho už dnes. Doufám, že se bude líbit A příště už se budu snažit termín dodržet a nedělat tu zmatky

Probuzení

12
Ani nevím pokolikáté už přešlápnu z jedné strany na druhou a usrknu poslední zbytek horkého kafe z pomačkaného plastového kelímku. Zhoupnu se na špičky bot a přesným hodem trefím oprýskaný koš na odpadky rovnou za tři body. Bill vždycky tvrdil, že si mě cení za to, jak jsem rozhodný a jak jsi jdu za svým cílem, za to, že nikdy nepolevuji, i když jde jen o hloupé cvičení na kytaru. Možná proto, že v našem pracovním životě vládl naprostý shon a zmatek, jsem chtěl mít ve svém volnu určitou pravidelnost a řád. Ale v lecčems se mýlil.

Právě teď, kdy by se mi rozhodnost hodila víc než cokoliv jiného, jsem tu dobrou hodinu civěl s despektem na široké prosklené dveře, ale jít dovnitř jsem se nedonutil. Znovu vyhrnu rukáv bílé mikiny a na displeji hodinek světélkuje jedenáctka. Ještě pořád je to dopoledne. Konejším se v duchu, ale ve skutečnosti se začínám strachovat o to, abych domluvenou schůzku vůbec stihl. V kapse kalhot převaluji ve zpocené dlani ulepený mobilní telefon, a konečně se donutím k tomu, abych vyťukal telefonní číslo do hotelu, kde byli už pár dní ubytovaní rodiče. Samozřejmě, mohl jsem jim nabídnout pokoj ve svém bytě, ale ten jsem ze zvláštního zvyku nechával volný právě pro bratra. Nechtěl jsem to měnit ani teď, když jsem s jistotou věděl, že nezazvoní.

"A výborně, konečně se nám podařilo zastihnout v areálu nemocnice někoho, kdo je přímo u zdroje. Marku, napočítej do dvaceti a spusť kameru, jasný?" Vylekaně couvnu o pár kroků zpět, když se na mě z nemocnice vyřídí banda reportérů z místní televize. Rychlostí blesku zasunu telefon zpátky do kapsy a zmizím za roh budovy, přece tu musí být nějaký vedlejší vchod! Absolutně teď nemám náladu na to, abych bratrův stav rozebíral s někým cizím, natož pak s tou nepříjemnou afektovanou krávou z regionů. Nevím, o co jí přesně jde, měl jsem s ní tu čest jen párkrát, ale řekl bych, že si na mě vyloženě zasedla.


"Tom! Támhle je Tom!" Perfektní. Mohlo mě napadnout, že když fanoušky vyhodí od hlavního vchodu, utáboří se právě tady. Docela solidní zašívárna. Není jich tu nijak moc, malý hlouček holek o dost mladších než já, tohle snad zvládnu i bez pomoci bodyguarda. "Tome, prosím tě mohl by ses s náma vyfotit?"
"Hej Tome, podpis!" Překřikují se jedna přes druhou, ale i tak si všimnu, že jedna z nich určitě není Němka, má příšerný přízvuk. Jak typické. Člověk by čekal, že se budou zajímat o Billův zdravotní stav, místo toho se starají o to, aby využily situaci a vytřískaly z toho co možná nejvíc.

Strategicky se hrnu k postrannímu vchodu, vypůjčenou propiskou stihnu narychlo podškrábnout dva podstrčené cáry barevného papíru. Dokonce se nechám párkrát dost nepříjemně obejmout, nemám chuť se tu s nimi teď přetahovat, televizní štáb je jen pár metrů od nás, nechci si k psychickému kolapsu vykoledovat ještě agresivní přístup k fanouškům. Přes sklo dveří na mě mává jakási drobná postava, bezpečně v ní poznám medičku, která mě tu před pár dny křísila.
"Tak sakra, kam jde? Já chci ještě tu fotku!" Řve na mě už dost vytočená bruneta s výstřihem skoro až u pupku, má smůlu, dneska na mě tohle určitě fungovat nebude. Šikovná doktorka jim dveřma práskne přímo před nosem, div jim tam ty zvědavý čumáky nepřivře. Až uvnitř si uvědomím, že mi chybí kožené hodinky. Sakra! Billův dárek za několik tisíc je v tahu.

"Ztratil jste něco, pane Kaulitzi?" Zeptá se opatrně, když vidí, kolikrát jsem se za tu krátkou chvíli stihl prošacovat. Nikde nic. Fanoušci se na malou chvíli odlepí od špinavého ohmataného skla. Hladové televizní kamery si žádají jejich pozornost a taková šance se přece neodmítá. Všimnu si jedný holčiny, která něčím vítězoslavně točí nad hlavou, ale neví, že udělala velkou chybu. Zbytek hloučku se na ni vrhne, kamarádství nekamarádství a už se o ty nekřesťansky drahé hodinky perou. Dobře jim tak.

Konečně zaregistruji drobnou brunetu, která vedle mě celou dobu dost nejistě přešlapuje. Nejspíš se mě oslovit na podruhé bojí, minule jsem k ní příliš zdvořilý nebyl.
"Myslím, že už nemá cenu, abych to hledal. Zdá se, že fanoušci přešli od stříhání vlasů k poněkud cennějším trofejím." Krátkým pohledem proletím vizitku, která jí visí dost nakřivo jen kousek od pravého prsa. "Sáro?," Oslovím ji tiše, pořád mám pocit, jako by nás ti zvědavci venku za sklem mohli přece jen slyšet. Nezvedne ke mně hlavu hned, vidím jak se červená, nejspíš si vzpomněla stejně jako já. "Chtěl jsem se vám omluvit za to, jak jsem se k vám minule choval, asi je to zbytečný, ale chtěl jsem vám to říct. Chápu, že to, jak jsem byl sprostej, se omluvit nedá, ale chci se o to alespoň pokusit." Nervózně přešlápnu na místě, po stěnách hledám hodiny, ale nikde nic. Co když už není dopoledne?

"To je v pořádku, pane Kaulitzi, málokdo by na vašem místě reagoval jinak." Pípne polohlasem a červenat se nepřestává. Musím uznat, že vypadá roztomile. Překvapí mě, když se vzápětí narovná a její hlas už zní naprosto profesionálně a klidně, stejně, jako když mě tenkrát uklidňovala. "Čekali jsme vás trochu dřív, doktoři mě stavěli do latě už od šesti rána, kdybyste přišel ještě před návštěvními hodinami." Trochu se zastydím, určitě teď vypadám jako někdo, kdo na svýho bratra kašle. "Ale dobrou půl hodinu jsem vás přes vestibul pozorovala jak stojíte před nemocnicí. Nejspíš jste si to všechno potřeboval ujasnit a najít trochu odvahy. Proto jsem sem stihla doběhnout a otevřít vám. Jinak by byl postraní vchod zamčený. Fanoušci nám tady buší už od včerejší půlnoci a dost ruší pacienty." Trochu nervózně se ošiju, rád bych se jí zeptal na její aprobaci, jestli není náhodou psycholog se zájmem v telepatii, šlo by jí to docela dobře. "Tak pojďme nebo to opravdu nestihnete. Dostala jsem na starost péči o vašeho bratra, doprovodím vás na pokoj." Nasoukám se za ní do malého výtahu a rozčílením zrudnu.

"Tak proč okouníte tady, když máte být u něj a kontrolovat, jestli něco nepotřebuje? Třeba se zrovna probral…" Vydechnu zničeně a z panovačného tónu zbude jen tiché zašumění. Starostlivě se na mě usměje a z velké kapsy bílého pláště vytáhne černou krabičku. "Kdyby se něco takového stalo, hned mě na to upozorní pager, vidíte?" Nehtem zavadí o červené kontrolky, vůbec nic se neděje. "Mimo to je pokoj vašeho bratra kontrolován několika zdravotními sestrami v pravidelných intervalech, nemusíte mít strach. V rámci možností, které máme, je o něj postaráno nadstandardním způsobem." Znovu se cítím naprosto nemožně, ale i tentokrát mou omluvu příjme s naprostou samozřejmostí. Nejspíš je i při své křehké vizáži na vulgární příbuzné zvyklá.

***

 Tiše projdeme až do předsíně pokoje 483, kde byl Bill Kaulitz umístěn. Vedení nemocnice se to zdálo jako dobrý nápad, podle mě to byla naprosto nevhodná kravina. Tom však číslo zaregistruje jen letmo, všimla jsem si, že už se mu zase třesou ruce. Když mi doktoři zapípali před pár dny na pager, myslela jsem, že mi konečně dají šanci a pustí mě k něčemu většímu na sál. Namísto toho jsem měla křísit nešťastnou hromádku s uslzeným obličejem. Dalo mi práci, abych nezkolabovala taky, když jsem zjistila, o koho se jedná. Ne, že bych byla nějakou skalní fanynkou Tokio Hotel a jejich hudby, ale přesto jsem informace o nich vyhledávala ráda. Tom mi učaroval hned od prvního okamžiku, tedy spíš obrázku, který jsem viděla. Jako bych v něm našla všechno, co jsem doposud marně hledala, ať už v delších vztazích nebo v románcích na jednu noc. A najednou byl tady. Netvrdím, že mě při myšlence, že tady leží jeho bratr a já ho mám na starost, nenapadlo, že se s ním setkám, ale že to bude takhle brzy jsem opravdu nečekala.

Překvapilo mě, jak jsem byla vyděšená, když jsem ho uviděla v tomhle stavu, veškerá tvrdě nadřená profesionalita byla pryč a já jen doufala, že si zbylí dva kluci z kapely nevšimnou jak se celá klepu. Naštěstí vše dopadlo docela dobře. A ta jeho dnešní omluva, to bylo něco, co jsem vážně nečekala. Utvrdilo mě to v tom, že je muž s velkým M.
"Tady si musíte obléct ochranný plášť, pro jistotu i roušku, a na nohy nazout ochranné návleky." Opakuji mu to už potřetí, ale on stále přes sklo vyhlíží postel svého bratra. "Tady vašeho bratra neuvidíte, musíme projít ještě dál, to je pan Weber, ten je na tom hodně zle." Tom se na mě vyděšeně otočí, jistě ho vylekalo, že je jeho bratr v blízkosti takových pacientů, ale je to bohužel tak. I on je na tom stále velmi kriticky. "Tak pojďte, pane Kaulitzi, oblečte si ochranný plášť. Dnes si musíte nasadit také roušku, za pár dní ji snad nebudete potřebovat, a nezapomeňte na návleky na boty." Konečně mě poslechne a mně nezbývá nic jiného, než počkat, až to všechno vstřebá a my se dostaneme k Billovu pokoji.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 4. října 2010 v 20:05 | Reagovat

Naprosto nemám slov. Dostala jsi mě. Čumím tu jako puk. Jako, že se opovažují ukrást Tomovi hodinky? A ti novináři? Že jim to, ksakru, není blbý, lézt takhle do takový situace? Nesnáším to, nesnáším to, když novináři lezou jako paparazi za lidmi do nemocnice, když vědí, že třeba bojují o život? Je to fakt odporný...:-/
Těším se moc na další díl ♥
Báječný, jak jinak bych to měla okomantovat, ne?O:)

2 Dania Dania | Web | 4. října 2010 v 20:16 | Reagovat

Ani se Tomovi nedivím, že je celý nesvůj z toho, že by měl jít za Billem na návštěvu. Vidět někoho, kdo je ti takhle blízký v takovém stavu je něco příšerného.
Už se těším na další díl :-)

3 Majka Majka | Web | 4. října 2010 v 23:02 | Reagovat

Tak ti novináři mi teda "hnuly žlučí". A ty tzv. fanynky ještě víc! Ale nejhorší je, že takhle to ve skutečnosti může být :(
Opět perfektně napsané, ta Tomova nejistota, úplně ho chápu...
A jsem zvědavá, co se "vyklube" ze Sáry, jestli bude mít v příbehu taky nějakou důležitou roli... :-)
Těším se na další dílek :-)

4 Abey Abey | 23. října 2010 v 0:11 | Reagovat

Novináři. Tak je nesnášim :(
Ah bože, ať už se nám Billíno probudí:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥