Probuzení 3

11. října 2010 v 15:08 | Gia |  Probuzení
Tak přece jenom jsem nucena udělat jednu malinkatou změnu. Trošku mi ve škole zamíchali rozvrhem hodin a několik týdnů teď budu mít v úterky opravdu na pilno. Takže nové díly Probuzení se budou na blogu objevovat vždycky na začátku týdne v pondělí. Omlouvám se za zmatky a doufám, že se vám povídka bude líbit i nadále

Probuzení

12
S nezvyklým zaujetím se zaposlouchám do klapotu drobných nožek v pantoflích, které se kvůli mně už počtvrté zastavily. Sára se na mě povzbudivě usměje a pohledem mě pobídne, abych šel rychleji. "Tak už jsme tady." Upozorní mě hlasitě, a teď si i ona obléká ochranný plášť a roušku. Šli bychom sotva pár vteřin, ale mým šouravým tempem nám to trvalo dobrých pět minut, nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych byl statečný. S hlubokým nádechem vejdu za ní do pokoje, chápu, že pro ni je to každodenní rutina, ale musí pochopit, že pro mě je to přímo nadlidský výkon.

U bratrovy postele stojí ohnutá starší, zavalitá sestra, z pod krátkých šatů a pláště vykukují na ženskou nezvykle silné nohy. Uvědomím si, že Billovi sahá někam nad stehna, zpod bílého andělíčka vykukuje mrtvolně bledá kůže. Znovu ztrácím kontrolu, nechci, aby mu tohle dělala zrovna ona!
"Prosím vás, jděte od něj pryč!" Křiknu rozkazovačně, i když na začátek věty přidám zdvořilé prosím. Sestra na mě vůbec nereaguje, mačká Billa snad ještě o něco silněji, jako by z něj chtěla vykroutit duši. Naprosto vytočený se obrátím zpátky na Sáru. "Okamžitě ji pošlete pryč, nebo si nechám zavolat ředitele kliniky a přijde o místo, to vám garantuji." Hlas se mi možná klepe, ale myslím to smrtelně vážně, nikdo cizí na něj nebude takhle sahat!
"Marie, tak slyšela jste, pan Kaulitz by teď chtěl být s bratrem o samotě. Doděláte svou práci později." Nejspíš hluchoněmá, a taky pěkně natvrdlá ženská konečně odkráčí pryč, ode dveří po mně stačí švihnout nenávistným pohledem. Vím, že se zlobí kvůli tomu, že se oháním prachama a mocí, ale tohle nemůže pochopit.


Konečně vidím bratra tak, jak jsem si ho pamatoval. Musím si bohužel odmyslet desítky hadiček, na které je napojený, blikající a pípající přístroje všude kolem, namodralý, opuchlý obličej a pak tu mrtvolnou barvu. Se slzami v očích chytím mezi prsty cíp andělíčka a přehodím ho přes nahého bratra. I hvězdička v podbřišku jako by byla o odstín bledší a studenější.

"Nepřeji si, aby jste tu mého bratra takhle vystavovali. Možná, že je to zvykem u ostatních pacientů, ale platím vám nadstandard, takže buďte tak laskavá, ať má spodní prádlo. Tohle není jen tak někdo, chápete? Je to můj bratr." Hlas mi už zase lítá do nekontrolovatelných výšek, netuším, proč si musím veškerou zlost vylít zrovna na ní, ale nikdo jiný zkrátka není po ruce. "Tu ženskou," kývnu hlavou nasupeně ke dveřím, aby bylo jasno, "už tu příště neuvidím, dobře?" Znovu se obrátím k Billovi a co možná nejopatrněji ho hladím na kloubech studených prstů. Jak to, že se nestal zázrak a on neotevře oči a neobejme mě? No tak, Bille, to jsem přece já, tvůj Tom.

"Pane Kaulitzi, nemůžete mi tu jen tak z vlastní vůle dělat změny v personálu, pochopte, sestra Marie dělá jen svou práci. Je to kvalifikovaná sestra s mnohaletou praxí, nikoho lepšího nemáme. Navíc je nutné, aby byly vašemu bratrovi pravidelně prováděny masáže veškerých svalů, musíte si uvědomit, že se nemůže hýbat a existuje zde riziko vzniku proleženin." Znovu naprosto nezřízeně vybuchnu, proč se v tom všem bolavém musí takhle detailně hnípat? Dělá jí to snad dobře nebo co?.

"Nemusíte mi říkat jak na tom bratr je, nejsem sakra slepý! To co zvládne ta nepříjemná matróna, zvládnu taky, a možná líp!" Sára očividně šokovaně vydechne.
"Ale pane Kaulitzi." Je mi jasné, že se jí dotklo, jak tituluji nejschopnější sestru z personálu, teprve teď mi dojde, že si zase nevidím do pusy.
"Bratr nemá rád, když se ho dotýká někdo cizí." Hlesnu namísto omluvy a Sára jen němě přikývne.
"Pokud byste byl ochotný pod vedením Marie absolvovat alespoň základní pravidla a hmaty masáže, můžeme ve vašem případě udělat kompromis." Zaraduji se a upřu na ni doslova psí pohled. "Pokusím se to zařídit." Slíbí mi s úsměvem a já mám znovu výčitky za to, jak jsem se k ní choval. "Teď mě omluvte, musím na příjem." Rozloučí se se mnou zvláštním, nic neříkajícím pohledem. Počkám, až se za ní zaklapnou dveře, a i když mě ještě chvíli pozoruje přes velké prosklené okno, nevnímám ji. Opatrně si sednu na sotva deset centimetrů volného místa vedle Billa. Téměř ve stejném okamžiku mi hlavou proletí řada nesourodých a zmatených vzpomínek na noc, kdy se mi svěřil, že je homosexuál.

Vzpomínka na jeho roztřesené rty přitisknuté na mých. Všechna písmena abecedy byla tehdy tak směsná a zbytečná. V jeho strachem roztěkaných očích jsem mohl přečíst, jak moc mě miluje.

Na nočním stolku zahlédnu podlouhlou tubu, a i když je pevně zašroubovaná, jasně cítím svěží mentolovou vůni. Opatrně pohladím nehybnou, bledou tvář. Byly dny, kdy jsem měl plné zuby jeho hlučného smíchu a neustálých připomínek, a přál jsem si, aby alespoň chvíli mlčel. Slibuji, že už tě vždycky nechám domluvit a nebudu protivný. Jen se na mě hned teď usměj a řekni, že jsi v pořádku!
"Neboj se, Billí. Když to zvládne tamta ropucha, tak já taky. Nic těžkýho na tom není, určitě ne. Chtěl bys to tak, určitě." Opatrně do dlaně naberu trochu čirého gelu a co nejjemněji ho Billovi vmasíruji do kůže na předloktí. Celou hodinu, kdy se ho musím dotýkat, probrečím do naprostého vyčerpání, ale vydržím. Smířím se s tímhle vůbec někdy?

***

"Mýlíte se, Sáro, vaše diagnóza je chybná. Co je to dnes s vámi? Jste nějak pobledlá, není vám mdlo?" Překvapí mě, jak klidně dnes snáším ironický tón doktorky Hefnerové, má na mě spadeno už od chvíle, kdy nás navzájem představili. Vůbec se nedokážu soustředit na nemožně flekatého padesátníka s obstojným pupkem, kterého mi dnes přiřadila. Neříkám, že by mi snad vybrala nějak obzvlášť těžký případ, ale momentálně nevím ani to, jestli by to mohla být alergická reakce, nebo rakovinové bujení, tak raději zarytě mlčím a druhý chybný pokus neriskuji. Pokrčím rameny a zařadím se do řady za ostatní nevolníky.

"Hele, fakt, jsi v pohodě? Vždyť je to úplně jednoduchý a někdo tak nadaný jako ty, by s tím neměl mít problém, hm?" Max, můj spolužák ze studií, věčně si o mě dělá starosti a pokládá otázky v neméně vhodný okamžik.
"Nevím, prostě mi to nějak vypadlo." Přiznám pravdivě a odbudu jeho pozvání na dnešní večírek. Pořád jsem ještě myšlenkami u Toma, znovu mě dojala jeho upřímná starost o bratra. Denně vidím spousty pravých a bohužel i hraných slz, ale tyhle by nejspíš patřily do úplně jiné a docela zvláštní kategorie. Jako by na tom lůžku neležel jeho bratr, ale on sám. Jako by mohl prožívat všechno, co teď prožívá on. Jsem z něj dokonale zmatená.

***

Celý den jsem neměl čas ani chuť na jídlo a žaludek mi to dává vehementně najevo hlasitými protesty. Jíst nebudu, ale pár skleniček by mi bodlo. Převleču si pomačkané věci a hodím je na hromadu k ostatnímu oblečení, které čeká na to, až jej někdo vypere. Popaměti vyťukám číslo na taxikáře, který je už za ty roky vlastně dobrým známým, naprosto diskrétní chlap, který hned druhý den nenapráší bulváru, kam a kdy vezl kytaristu z Tokio Hotel.
"Čau, Roberte." Pozdravím ho nezvykle stroze a zapadnu na zadní sedadlo stříbrného sedanu. Sjede mě lítostivým pohledem, ale o Billovi se nezmíní, už mě zná, ví, že to nechci rozebírat. "Tak kam to bude dneska? Nějaká diskotéka hemžící se kočičkama, nebo máš dneska domluvený privát?" Jasně, takhle to bylo pokaždé, tak proč by to dneska mělo být jiné? Jenže ode dneška je jiné nejspíš úplně všechno.
"Chtěl bych někam, kde nenarazím na jedinou ženskou, rozumíš? Žádný kurvy, fanynky, tanečnice, striptérky, prostě nic." Bruno stáhne huňaté obočí jakoby v otázce, nejspíš si myslí, že jsem dost vážně onemocněl.
"Máš to mít kámo."

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dania Dania | Web | 11. října 2010 v 19:20 | Reagovat

Jůů, je tu další díl. Jsem byla z Toma trochu vyvedená z míry, jak vyjel na tu sestru. A být tou sestrou, tak ho asi pěkně zpražím. Ale tak možná bych ho i chápala. Těžko říct.
Jo a jinak mám takový tušení, kam asi Bruno zaveze Toma, no nechám se překvapit v dalším díle.
Moc se mi to líbí :-)

2 Sajü Sajü | Web | 12. října 2010 v 19:26 | Reagovat

Já nemám co dodat. Ten Tom mě dostal !:D Ty a víš co?:D Já si celou dobu myslela, že mu hnětla penis :D:D:D:D:D *rofl* Fakt jsem si to myslela... o__O
Kdy plánuješ pěkně dlouhý, nový článeček? ♥

3 Majka Majka | Web | 13. října 2010 v 21:35 | Reagovat

No já musím říct, že Tomovo chování asi chápu... Musí to být nepříjemný pocit vidět někoho cizího, jak sahá na skoro intimní místa někoho, koho miluju (mimochodem, taky jsem nejdřív přemýšlela, cože to chudáčkovi Billovi ta "nepříjemná matróna" vlastně dělá :D)
Takže se ani nedivím, že takhle zareagoval...
A slečna žákyňka (teď nevím, jestli se jim tak říká, tohle mám z Básníků :-) ) - nebo teď nevím, jestli je to už "hotová" sestřička... - no prostě Sára - vypadá, že ji to celé taky docela bere. Zajímaý díleček a plný emocí... Těším se na další! :-)

4 Abey Abey | 23. října 2010 v 0:21 | Reagovat

Vzpomínka na jeho roztřesené rty přitisknuté na mých. Všechna písmena abecedy byla tehdy tak směsná a zbytečná. V jeho strachem roztěkaných očích jsem mohl přečíst, jak moc mě miluje. // Gio? Umřela jsem. Tekly mi slzy jak hrachy.Áchjo, proč já všechno tak prožívám?
Mimochodem - Tom nejede do gayklubu, že ne?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥