Probuzení 6

31. října 2010 v 19:03 | Gia |  Probuzení
Probuzení

in-my-silence.blog.cz
Naštvaně odkopnu zmuchlanou peřinu stranou a znovu si protřepu propocený polštář. Slíbil jsem si, že si dneska alespoň trochu odpočinu a prospím se, už kvůli němu. Určitě mu nijak zvlášť nepomůžu, když se kolem něj budu v nemocnici ploužit jako polochcíplá lemra. Potřebuje mě mít na své straně. Unaveně vydechnu a po tmě doťapkám až do kuchyně, připadám si jako učiněný slon v porcelánu, když na špičkách balancuji po studené podlaze. Kde mám sakra zase ty trepky! Jak to myslel? Sebevrah? ? I když byla halucinace nadobro pryč a já s konečnou platností pochopil, že nemá smysl čumákovat do tmy, znovu a znovu se mi vracela tahle myšlenka, snad milionkrát za minutu.

Samozřejmě, že to byla naprostá hloupost, ale podivného pocitu mrazení v zádech jsem se zbavit nedokázal. Určitě bylo dost věcí, které by přede mnou bratr dokázal skrýt, ale tímhle jsem si více než stoprocentně jistý. Odjakživa si uvědomoval cenu života, nebyl hloupý, aby s ním pro nic za nic hazardoval. Z každého jeho gesta, pohybu, slova, se dalo vyčíst jak moc chce žít, opravdu jsem věřil, že jeho heslo Užívej každé sekundy, bylo myšleno vážně. Spolu s hlasitým vrznutím otevřu malou ledničku, která by se dost dobře vyjímala na sběrném dvoře na okraji Berlína. Byla stará snad sto let a já jsem zkrátka neměl sílu na to, abych ji vyhodil. 


Docela živě si pamatuji na den, kdy jsme ji s kluky vybírali v malinkatém bazaru, který vlastnil snad největší vydřiduch ve městě. Vytáhl z nás tehdy šílené prachy, ale my jsme neviděli, neslyšeli. Byli jsme jak u vytržení. Se stejnou vážností a rozvahou o pár let později vybíráme auta za několik milionů, ale ta upřímná radost z toho všeho cvrkotu okolo, snad jako by pominula. Časy se hrozně rychle měnily a já měl prostě jen neovladatelnou chuť, stáhnout kus našeho dětství s sebou a zachovat ho jako podivnou relikvii v muzeu za sklem. To byl vlastně jediný důvod, proč se uprostřed ultramoderní kuchyně krčil tenhle vkusem opomenutý retro krám.
"Takže si to zrekapitulujeme. Dvě lahve červeného vína, fernet, džus, kousek másla a zbytek okoralého salámu." Chvíli přemýšlím, co by se z takových zázračných zásob dalo ukuchtit, nakonec vezmu zavděk krajíčkem uschlého chleba, který si ozdobím tlustou vrstvou másla a přikusuju přesolený salám. Vítězoslavně se zašklebím do prázdna. Říkal jsem Billovi, že bude pěkně hnusnej, ale stejně si trval na svém, polské salámy jsou prý proslavené po celém světě.

Je mi jasný, že si to vymyslel, chutnalo to jako pěknej blivajz. Chtě, nechtě jsem se musel v myšlenkách vrátit k tomu, čím mě ten neomalený, tlustý červ nahlodal. Nevěřil jsem mu, ale docházely mi argumenty. Co když měl zkrátka pravdu? Nechci si to znovu připomínat, ale i tak se ve vzpomínkách vracím k poslednímu večeru, který jsem trávil s Billem. Všechno je jakoby tisíckrát zpomalené, moct to tak zastavit a udělat spoustu věcí úplně jinak! Perfektní oslava našich dvaadvacátých narozenin. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, měl jsem zato, že i Bill tentokrát zapomněl na všechny rádoby křivdy, které nesmyslně připisoval na můj účet a nenaléhal. Už neprosil o mou reakci, jakoukoliv odpověď. Jakou odpověď jsi pro něj vlastně měl? Byl jsem tak vyděšený, když jsem si začínal uvědomovat, že moje odpověď není vůbec tak jednoznačná, jakou se zdála být na úplně první pohled. Musel jsem nějak sám sobě dokázat, že jsem ještě pořád sám sebou. Že jsem chlap. Najednou jako bych se vůbec nedokázal pochopit. Absolutní pocit zmaru.

A pak přišla ta naprosto zbytečná a šílená hádka. Jako sourozenci jsme se hádali snad milionkrát, ale tentokrát to bylo úplně jiné. Viděl jsem na něm tu čirou žárlivost, kterou plival po litrech z každého údu svého těla. Skoro se dala nahmatat. Opravdu jsem věřil, že ho ta jeho ΄zamilovanost΄ po čase přejde, a aby to celé netrvalo moc dlouho, chtěl jsem to urychlit. Dát mu důvod. Ale ten výraz v jeho obličeji mi tenkrát otevřel oči. Nebude tak jednoduché to všechno vrátit zpět. A dokážeme to vůbec ještě někdy?

Annie, holka se kterou jsem spával skoro vždycky, když to na mě přišlo, se tehdy vypařila jako pára nad hrncem, ani se pořádně neoblíkla. Chudinka se mi později s vážným hlasem přiznala, že měla zato, že ji jednoduše zabije. Proč musel reagovat takhle pošetile? Věděl, proč Annie přišla, věděl, že stačilo jediné jeho kývnutí a šla by i s ním. Proč se mě nesnažil pochopit? Bože! Přece by to neudělal kvůli takové hlouposti. Zná mě přece jako nikdo jiný, ví, že Annie je tak akorát dobrá na to, aby si člověk uvolnil nervy, nic víc! Musel to vědět. Přece jsme o ní několikrát mluvili za celé ty roky. Viď, že jsi to věděl? Srdce se mi rozbušilo jako šílené, měl jsem sto chutí běžet do nemocnice a třást s Billem tak dlouho, dokud by se neprobudil a neřekl, že by si nikdy neublížil kvůli mně, kvůli bastardovi, který ještě nikdy doopravdy nemiloval.

***

Rozlepím unavené oči a mám pocit, jako by to bylo teprve pár minut, co jsem po dlouhé době konečně usnul. Na moc věcí jsem si z minulé noci nevzpomínal, hlavou se mi honilo pár myšlenek, ale správně zařadit tak, aby dávaly smysl, jsem je nedokázal. Dokonale jsem si při počítání zaběhnutých oveček vsugeroval, že se jen špatně srovnávám se zoufalou situací a vidím věci snad ještě černější, než ve skutečnosti jsou. Nikdy by to neudělal, vím to. Nenechal by mě tu samotného. S hlasitým zívnutím protáhnu bolavá záda a s úšklebkem se rozvzpomenu na šílenou halucinaci, kterou jsem si tou vší bezmocí nejspíš vynutil. Jakkoliv byla děsivá, bylo hezké ho mít zase u sebe a vidět ten jeho povýšení obličej, když poučuje. Pravé obočí vytvořilo rovnou čárku a levé dostalo trhavý tik k popukání. Plné rty vyšpulil jako při polibku a prsty si o stehno nevědomky bubnoval neznámou melodii. Už zase mi scházel.

"Tak znovu." Zahuhlám na svůj odraz do šmouhatého zrcadla a ještě jednou řadu zubů projedu sem a tam tvrdými štětinami zubního kartáčku až to zaštípe na dásních. Manažer mě poslední dobou několikrát upozornil na to, že mi z té vší kávy žloutnou zuby, a já se zarputile bránil té příšerné bělící proceduře u zubaře. To nikdy!
"Ty prase jedno nemožný! Už zase máš můj zubní kartáček." Okřikne mě znechuceným tónem Bill a pod žebry ucítím bolestivé dloubnutí dlouhých prstů. Snaží se mě vytlačit z odrazu malého skleněného obdélníčku a cení na nás ty svoje dokonale bílé tesáky. Provokatér! Vlasy má rozcuchané na všechny strany a na loktech má srolované nezvykle dlouhé, pruhované pyžamo. Jako by se vůbec nic nestalo a on se prostě jen probudil další ráno v posteli vedle té mé. "Každej normálně myslící člověk ti řekne, jak hrozně nehygienický to je. Smířil jsem se s tím, že na tobě vídám svoje trenýrky, ale můj kartáček na zuby prosím tě vynech."

Snažím se nevnímat nepříjemné chvění dlaní, zanedbaná zubní hygiena už mě dávno přestala zajímat. Pevně semknu víčka a bojuju s tím urputným strachem uvnitř sebe sama. Zbláznil jsem se? Co když už se to nikdy nespraví? Schizofrenie? Paranoia? Pozorně napínám uši za tichounkým ťapkáním teplých ponožek po studené dlažbě, snad brzy odezní. Všechno bude v pořádku. V okamžiku, kdy už se mi tep vrací do normální frekvence, ucítím na temeni hlavy hřejivé zašimrání. Vyděšeně vytřeštím oči a neubráním se slzám, když mu znovu s hrůzou hledím do útlého světlounkého obličeje. To už nikdy nebudu normální?

"Tak se nezlob, dobře víš, jak umím kvůli zdánlivým pitominám vyletět. Vykašli se na to, kartáček nekartáček, nestojí to za to, abys byl smutný," usměje se na mě Bill a na usmířenou mi do dlaně vrátí svůj červený kartáček na zuby. Vůbec nezaregistruje můj zoufalý obličej a jako by nic se začne přehrabovat zásuvkami. "Sakra, já jsem bordelář, tady někde jsem měl ten kartáč na vlasy z kančích štětin, nevíš, kde jsem s ním zase mrsknul?" Obrátí se na mě znovu a mě okamžitě udiví jak špatnou má paměť.
"Odstěhoval ses přece," pípnu tiše, jen nerad bych začal probírat celou tu nepříjemnou odyseu. Popaměti sáhnu do malé skřínky nad umyvadlem a hodím po něm miniaturní hřebínek, který tady bůhví kdy zapomněla Annie. "Ber nebo nech bejt," zareaguju na jeho znechucený obličej a musím se usmát tomu, když Bill hřeben úzkostlivě umyje pod tekoucí vodou. Mám neodolatelnou chuť mu šťouchnutí pod žebra oplatit, ale když si vzpomenu na včerejší zážitek, polije mě horko. Nějak mi pořád nedochází, že tohle není můj bratr Bill, ale nějaký povedený duch, který se rozhodl, že mi zkrátka pořádně zamotá hlavu.

- doufám, že se na mě nikdo nezlobí, že Tom v mé povídce není vegetariánem :) Gia.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cera Cera | 1. listopadu 2010 v 9:02 | Reagovat

Tak jsem si to práěv na jeden zátah přečetla a jsem naprosto okouzlena. Uchvácena.
Jsem trochu zmatená, mám spoustu otázek, na které bych potřebovala znát odpověď, ale předpokládám, že snad v budoucnu se někdy dočkám...
Je to takové snové, magické...
Nechci se probudit, nýbrž pokračovat ve snu =)
Rěším se na další díl =)

Ps. Mně to nevadí =)

2 Majka Majka | Web | 1. listopadu 2010 v 20:03 | Reagovat

Konečně jsem dohnala všechny zameškané díly týhle povídky a musím říct, že jsem je přečetla na jeden nádech :-)
A... no téda! :-) Vážně se mi to líbí! :-) Mám ráda nadpřirozeno v povídkách a nadpřirozeno mezi dvojčaty... a i kdyby se tady časem ukázalo, že vlastně o žádné nadpřirozeno nešlo a vše byla jen Tomova "fantazie", stejně se mi ta představa líbí. A opravdu hodně se mi líbí ten originální nápad, že Tom cítí Billovy dotyky, ale Bill Tomovy ne.
A ta poznámka a sebevraždě... no, Tom má, myslím, o čem přemýšlet. A my taky :-)
Budu se těšit na další dílky, Giuš, takhle povídka je vážně čím dál zajímavější :-)

3 Dania Dania | 1. listopadu 2010 v 20:17 | Reagovat

JJ souhlas s holkama. Ono je to čím dál zajímavější a jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet a jak se s tím Tomík popere :-)

4 Abey Abey | 2. listopadu 2010 v 22:35 | Reagovat

Hmm hmm..Upřímně, Tomovo rozjímání mě celkem nudí, já sem nadržená na toho Billa...Potřebuju, aby děj byl v nemocnici, abych se dozvěděla, jak je to s Billem, aby se Bill probral a všeckooo :DD Nemyslim to teď špatně, já jen, že mi tam ten Bill už chybí..Ale moc se mi líbí ten jeho 'duch', je takovej..Ráznej:D ♥

5 Gia Gia | Web | 3. listopadu 2010 v 8:18 | Reagovat

[1]: Děkuji Cero za krásný komentář. Jsem vážně překvapená, že jsi splnila "předsevzení", které jsi napsala v komentáři na jeden článek tady a do čtení povídky ses opravdu pustila :)
[2]:[3]:  ♥ Děkuju.
[4]: Mrzí mě, že tě vývoj povídky - respektive postava Toma začala nudit, nejsem z autorů, kteří mají každý díl napěchovaný zvraty a dějem, takže tě chápu.
"Bill" bude od dalšího dílu v povídce o něco víc častěji, ale jestli ti to zajistí zábavu a to, že tě povídka znovu zaujme, to ti slíbit nemůžu, takže se nezlob :)

6 Ainikki Ainikki | Web | 4. listopadu 2010 v 17:44 | Reagovat

Tom nevegetarián mi vůbec nevadí. Stejně jsem přesvědčená, že to tak úplně striktně nedodržují. Ta fotka z Malajzie, kde se cpou čímsi růžovooranžovým nápadně připomínalo krevety a ať si každej říká co chce, jako třeba, že ryby nejsou maso, tak já jako vegetarián bych to do pusy nestrčila. :-) Ale to jsem odbočila.
Víš co mě napadlo při pročítání tohohle dílku? Bill sice necítí Tomovy doteky, ale obráceně to jde. Kdyby se ten duch neduch začal trochu víc snažit, třeba by mohl Tomovi ukázat, jak fajn by to s ním mohlo být (ne snad hned sex, takové perverznosti si o mně přeci nemůžete myslet... :-D ), ale je i jiná spousta fajn doteků. A až by si konečně Tom uvědomil, že ho taky miluje, probudil by se Bill z kómatu a jak by jim spolu bylo dobře. :-D
No nic, neber ty moje teorie vážně. Já tady radši už pro příště nebudu rozvíjet žádné nesmysli a počkám si, co sis pro ně vymyslela. :-)

7 zuzana zuzana | 6. listopadu 2010 v 9:05 | Reagovat

ja len dúfam, že to fakt nebola samovražda. Po jej zmienení som si ešte raz prečítala prvý diel, či mi tam neunikla nejaká nápoveda, ale nič, snáď to bola len nehoda a ty nás tu len zavádzaš :-) Tiež som trochu zmätená a mám pár otázok.... Bill vie o tom, že nie je? Asi si stále myslí, že normálne žije, keď hľadal tú kefu u Toma doma, nemätá si, že býva inde. Tiež ma prekvapilo, že sa prezliekol, myslela som, že duchovia sú stále v tom istom, ale teraz, keď o tom rozmýšľam, tak si vlastne môžu robiť, čo chcú, tak asi vedia nejak vizuálne zmeniť, ako vyzerajú. A možno, keď si Bill uvedomí, že je duch, tak sa z toho šoku preberie vo vlastnom tele. (tú poslednú vetu si nevšímaj, som si istá, že sa to stane nejako romantickejšie :D)

8 Gia Gia | Web | 6. listopadu 2010 v 10:52 | Reagovat

[7]: Skutečný Bill, který leží v nemocnici nemá nejmenší tušení, že je tu jakési druhé já, které se snaží přivést Toma k rozumu a zachránit, co se ještě zachránit dá. Dalo by se říct, že se nachází někde na pomezí života a smrti a je na Tomovi, jak to dopadne.
Ta scéna s tím hřebenem tam byla spíš proto, že tenhle Bill se snaží za každou cenu vidět to hezké, co mezi nimi bylo a nepřipouští si, že se "rozešli" jako bratři ve zlém.
Jinak to, že se Bill "dvojník" převléká ber tak, že je to prostě BILL a teď by přece nikdy nechodil celý den v tom samém :D :D Holt zlozvyky ho neopouštějí ani na "druhé" straně :D Snad jsem ti to trošku vysvětlila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥