Ráj je daleko

29. října 2010 v 16:03 | Gia |  Jednodílné povídky
Původně byla tahle jednodílová povídka napsaná "do šuplíku". Sepsala jsem ji v naprosté frustraci a vzteku. Nemyslím si ani, že by byla napsaná dobře. Ale na konec jsem si řekla: "Od čeho ten blog vlastně mám?" Takže tu přece jenom je. Moje úplně první povídka s pairingem Bill/Bushido. Tom mi k téhle tématice absolutně nepasoval a nemám ve zvyku vymýšlet scifi. Když si ji po sobě zpětně pročítám jako bych to ani nepsala já, hrozně zvláštní pocit.


Ráj je daleko

Jen o malinko pozměním svou nepohodlnou polohu skrčence, ve které jsem docela spokojeně setrval po celou noc. Teprve až s prvními ranními paprsky, které pomaloučku pronikaly do setmělého a tichého pokoje, se nesouhlasně ozvala má bolavá záda. Za nic na světě se mi nechtělo otevírat oči. Chtěl jsem co nejdéle setrvat v tom podivně letargickém pocitu, kdy se mě nic zlého z reálného světa nedotýkalo. Moje první dnešní myšlenka patřila jemu, okouzlujícímu muži s tím nejkrásnějším úsměvem, kterým jsem se kdy mohl opájet. Jemu, jenž uvízl v mé paměti tak, jak jsem si ho pamatoval z doby před třemi lety, mohl by mi ho někdo kdokoliv ještě na malý okamžik vrátit zpět? Co bych mu vlastně řekl? Že jsem ho doopravdy miloval, i když tomu sveřepě odmítal uvěřit, že ho i přes veškeré ošklivé zážitky stále miluji.

Když se o to pokusím a nepatrně natáhnu ruku, bude vedle mě? Strach mi bolestivě svíral vyschlé hrdlo, strach, že jako tolikrát v minulosti odešel beze slova na vysvětlenou uprostřed sychrané studené noci. Rozhodnu se riskovat a s víčky stále pevně sevřenými nahmatám horoucí tělo, které zrychleně oddechuje jen kousek vedle mě. Chvěje se jako v horečce, napjaté svaly na šlachovitém předloktí samovolně zaškubou jako při obrovské námaze.
"Anisi?" Vystrašeně zírám do nepřítomných vodnatých očí, které mě celou dobu upřeně pozorují a prosí o pomoc. Neviděl jsem ho v tomhle stavu za tu dobu, co jsme byli spolu poprvé, ale jako pokaždé mě mrazilo až u samého morku kostí.
"Máš bolesti? Chceš do nemocnice?" Rozrušeně hladím potem zbrocené tělo, které se pod náporem dalších bolestivých křečí opětovně zkroutí do naprosto nepochopitelného a nepřirozeného úhlu. Proč ta hloupá otázka z mých úst? Věděl jsem, že mi ani tentokrát nedá odpověď, kterou bych si tolik přál slyšet, odpověď, která by znamenala léčbu a vysvobození pro nás oba.
"Je mi hrozná zima." Zachraptí sotva slyšitelně, bolest, která se mu odráží v obličeji, mohu cítit společně s ním, naprosto neomylně se mi usazuje na místě, kde většina jiných obyčejných lidí mývala srdce. Co zbylo z toho mého po tom všem?



Nechci mu nic vyčítat. Ne teď. Nemělo by to žádný smysl jako pokaždé, když jsem se ho v minulosti tolikrát snažil pochopit a chtěl jsem uvěřit jeho stále stejným lžím. Byly k smíchu. Opatrně ho až po špičku třesoucí se brady zakryju teplou dekou a udivuje mě, že tělu, které je na dotek doslova vařící může být zima. Pohladím ho po krátkých tmavých vlasech a setřu lepkavý pot z čela. Chci ho políbit, ale nervózně se po mě ošije, aby mě mohl odehnat.
"Potřebuju dávku, Bille." Jeho hlas zní o poznání silněji, mluvilo za něj jeho odolnější a drogou ovlivněnější já. Byl jsem tu navíc a naprosto zbytečný. Jeho tělo se upínalo k jediné potřebě, bylo příliš slabé na to, aby si další píchnutí mohlo opatřit samo. Čas od času se to stávalo. Anis se jednoduše spletl v dávkování nebo se nechal naprosto hloupě obelhat na ulici a koupil nekvalitní několikrát naředěnou drogu, která pak ani zdaleka neměla požadovanou kvalitu a účinek.
"Prosím!" Zaúpí nešťastně a neuvěřitelně pomalu se doplíží k okraji postele, aby se vyzvracel. Okamžitě si držím ruku u pusy a nechutí krčím citlivý nos.
"Nenávidím tě!" Rozkřičím se jako pominutý a pevně zaťatými pěstmi buším do prudce se zvedajících zad. Nedokázal jsem to pochopit. Nějaká určitá část mého zklamaného já i po tak dlouhé době stále slepě věřila, že se může změnit. Že ten, kdo ho obrátí na tu správnou cestu, budu já. Odpovědí na mou snahu je mi tvrdá rána, která přistane přímo uprostřed mého nosu. Na nic víc se nezmůže a už zase leží naznak s hlavou zabořenou v polštáři. Nemělo smysl otálet, za hodinu by mě byl schopen umlátit do bezvědomí. Bez jediného slova se obléknu a vyrazím do brzkého mrazivého šera sobotního Berlína. V ústech ucítím nepříjemnou pachuť své vlastní krve, ale neobtěžuji se tím, abych se upravil, proč taky? První sníh mi tichounce pokřupoval pod vysokými boty s kožíškem a já i přes veškerou nervozitu a strach vnímal tu nádheru všude kolem. Anis miloval sníh. Kdysi dávno určitě.

Kdyby byla jen trochu rozumnější hodina, mohl bych se pokusit kontaktovat některého z Anisových přátel, požádat o pomoc, o dávku, kterou měli schovanou do zásoby. Ale v sobotu takhle brzy ráno to byla naprostá utopie. Zbývalo jen jediné místo. Musel jsem celou cestu běžet jako šílený, do naprosto odporné putyky, do které se Anis uchyloval v dobách největší nouze, jsem dorazil během několika minut namísto obvyklé půl hodiny. Snažím se nevnímat odporný zápach moči a výkalů, který je cítit všude kolem a mířím na jisto. Oslovím solidně vypadajícího muže ve středních letech a nervózně ze sebe vykoktám objednávku na půlku půlky, Anisova spotřeba v posledních týdnech rapidně stoupala. Nebylo výjimkou, že se z domnělého dealera na konec vyklubal policista, sám Anis byl při několika podobných raziích v minulosti zatčen. To by byl konce všeho. Konec hudební kariéry, jediné věci, která mě ještě pořád dokázala držet při vůli k životu. Nic takového se naštěstí nestane a drogu bez problému dostanu.
"Taková nádherná tvářička. Máš to za potřebí, chlapečku? Hlavně si heroin nikdy nepíchej, to si radši rovnou prostřel hlavu." Stará se dojemně, ale balíček pečlivě seřazených bankovek neodmítne. Dokud je poptávka, existuje i odpovídající nabídka. Neúprosný zákon ulice. Života.

V momentě, kdy se konečně vrátím domů, připomíná Anis typickou heráckou trosku. Abstinenční příznaky u něj propukly naplno a mám podezření, že je naprosto mimo sebe. Přesto mě jeho tmavé oči zachytí odevzdaným pohledem. Nemíním mu drogu píchat osobně, tohle jsem udělal jen jednou v životě a i při pouhé vzpomínce na ten večer se mi chtělo lítostivě zalézt do koutku a plakat nad sebou samým. Mrzutě jsem po něm švihl malinkatý staniolový papírek a utekl do kuchyně. Nechtěl jsem se na to dívat. Nemohl jsem. Stačilo pár krvavých cákanců zašlapaných do koberce, nechutná připomínka toho všeho.

***

S nefalšovaným zaujetím sleduji roztomilý příběh kreslených postaviček v televizi, po neskutečně dlouhé době se směju opravdu upřímně a od srdce. Ztuhnu leknutím, když vzadu na zátylku ucítím silné ledové prsty. Byl v pořádku. Nosní dírky se mi znatelně rozšířily, aby nasály tu dokonale dráždivou vůni kvalitního parfému. Kožená pohovka hlasitě zaprotestuje, když se posadí těsně vedle mě, už zase se na mě tak hezky usmíval. Byl v pořádku. Ale pod vlivem drog. Téměř černé a nepřirozeně rozšířené zornice mě upřeně pozorují, nejspíš čeká na mou reakci, ale neměl jsem dostatek síly na to jakkoliv vzdorovat. Hrubá mozolnatá ruka mě opatrně chytí na špičce brady, snaží se zachytit můj vyplašený pohled. Svou tvář přiblíží na minimální vzdálenost, cítím šimrání několikadenního strniště a teplý hřejivý dech.
"Vím, že to chceš úplně stejně jako já," zašeptá tiše a laškovně se otře nosem o ten můj. Mé srdce stále ještě sevřené strachem a obavami z dnešního rána z ničeho nic opustilo své obvyklé místo uprostřed hrudníku a vší silou se mi bolestivě nacpalo do krku. Dusilo mě a tlouklo tak divoce, že jsem se bál, že každou chvíli jednoduše musí vyskočit ven a všechno mé trápení naráz utichne. Ramena se na malou chvíli přece jen obranně napjala, když se mi jeho silná šlachovitá paže ovinula okolo krku, ale věděl jsem předem, že jsem dávno ztracený. Má odvaha bránit se vyšuměla spolu se všemi nádhernými vzpomínkami na člověka, se kterým jsem byl kdysi dávno rozhodnutý strávit zbytek života.

Měl naprostou pravdu. Chtěl jsem ho. Naposledy v životě cítit tu spalující vášeň v každé buňce mého umírajícího těla, zapamatovat si každou milisekundu toho všeho a vyrýt si to všechno hluboko do paměti.
"Nechci ti už ubližovat, věř mi broučku." Opatrně a pomalu se přibližoval k mým třesoucím se rtům, a když se od něj neodtáhly, zlehounka přes ně přejel jazykem. Nelíbal mě nijak zvlášť divoce, hrál si semnou jako kočka s myší a byl neuvěřitelně mazlivý. Moje hlava pod tím příjemných nátlakem neuvěřitelně ztěžkla a ochotně se opřela o jeho nataženou paži. Pootevřel jsem suchem slepené rty jen nepatrně, ale on ani na okamžik nezaváhal a okamžitě svým jazykem vyhledal drobounkou téměř neznatelnou trhlinu. Šikovně se protáhl mezi hradbou zubů až kamsi hluboko do mých úst. S neuvěřitelnou vášní a zaujetím prozkoumával doslova každý milimetr, tak, jako by to snad dělal úplně poprvé.

Kdy naposledy jsme se spolu milovali bez drog? Dva a půl roku od našeho prvního milování uteklo neuvěřitelně rychle. Bylo to tehdy o tolik jiné, byli jsme jen já a on, nic jiného mezi námi. Polibek se nepatrně prohloubil a Anis přidával na intenzitě. Oddával jsem se tomu překrásnému zkušenému polibku a mé srdce pomalu, ale jistě nalézalo ztracený klid. Hbité prsty vklouzly obratně pod spodní lem bavlněného trika a studená dlaň zchladila horoucí pokožku na mém staženém břiše. Roztřásl jsem se pod tím omamným pocitem a vzrušeně jsem mu zasténal do úst, které mě nepřestávaly laskat. Neměl jsem jakýkoliv důvod zbytečně vyčkávat. S námahou jsem se vysoukal na nohy a svlékl se do naha. S obdivným pohledem jsem sledoval vysoké vypracované tělo, které mě velice ochotně napodobilo, nemohlo mi uniknout, jak znatelně v posledních týdnech zhubl. A bude nejspíš mnohem hůř.

Anis mě chytil za ruku a beze slova zavedl do ložnice. Koberec byl pečlivě vyčištěný, přesto jsem v jednom odlehlejším místě nepřehlédl krvavý stříkanec. Opatrně mě položil na postel, nohy mi líně a odevzdaně visely přes její okraj. Chtěl jsem být hýčkán tím, koho tolik miluji. Naposledy. Jeho obrovitá dlaň se zarazila na mém staženém břiše a neuvěřitelně něžným hlazením se mě snažila uklidnit. Opatrně mi roztáhl kolena o něco víc od sebe a navlhčeným jazykem obkroužil špičku ztopořeného penisu. Na nic víc nečekal a začal penis tvrdě zasouvat do pootevřených úst až po samý kořen. Ani na okamžik nedovolil, aby vyklouzl ven, hlasitě chroptěl a lapal po dechu, když si ho zasunul až příliš hluboko do krku. Opatrně ke mně natáhl volnou ruku a vměstnal několik prstů mezi mé pootevřené rty. Ochotně jsem je začal sát a bohatě slinit. Nesouhlasně jsem zavrčel, když vyklouzly ven, ale v momentě, kdy začal zvenčí laskat vstup do mého těla a stimulovat prostatu, mě mé hloupé a naprosto zbytečné protesty přešly.

Vzrušení a chvění v mém těle narůstalo doslova geometrickou řadou a bezpečně jsem vycítil blížící se orgasmus. Anis to na mě rozpoznal také a prostě jen nechal vyklouznout můj penis ze své pusy ven, aby jej pokud možno oddálil. Dal mi pár vteřin na uklidnění a poté mi štíhlé v kolenou ohnuté nohy vytlačil až nahoru na prsa. Nemohl mi uniknout ten smyslný pohled, kterým si mě několik okamžiků nestydatě prohlížel. Byl jsem mu vydán na pospas a on si příliš dobře uvědomoval svůj vlastní pocit moci. Konečně sklonil hlavu a jazykem přecházel od citlivé kůže na varlatech přes hráz až k otvoru do mého těla. Jemně ho lechtal a olizoval. O pár chvil později mě zcela nestydatě šukal špičkou jazyka a ani se při tom nezačervenal. Já sám jsem byl z pouhého pohledu na něj červený až za ušima. Jeho hlava se znovu pohnula a už zase se na mě tak hezky hřejivě usmíval. Šáhl do nejspodnějšího šuplíku nočního stolku, kde našel lubrikant a kondom. Neprotestoval. Zvykl si. Neměl totiž jinou možnost. Život s narkomanem je riziko a riziko toho, že v době, kdy bude mít abstinenční příznaky a bude zcela mimo kontrolu, použije špinavou jehlu nakaženého, bylo příliš vysoké. Nemohl jsem riskovat a on to musel akceptovat.

Nabral dostatek průhledného gelu a opatrně a jemně do mě vsunul malý kousíček kluzkého prstu. Téměř okamžitě ucítil obranné sevření, ale měl trpělivost a nikam nespěchal. Trpělivě s ním milimetr za milimetrem otáčel a zasouval jej hlouběji. Po chvíli prst klouzal mým útlým tělem bez sebemenšího odporu. Konečkem prstu se dotkl mojí prostaty a dalo se říci, že pracoval s naprostou přesností. Měl jsem co dělat, abych se udržel na uzdě a předčasně nevyvrcholil.
"To stačí, chci tě v sobě, hned." Zavrčím vztekle a v duchu zalituji toho, že nenosí delší vlasy. Měl přece jen mnohem víc síly a jen tak něco s ním nehnulo.
"Popros." Zašeptá zastřeně a já protočím oči v sloup. Tohle vydírání mu bylo podobné, moc dobře věděl, jak moc jsem nenáviděl pocit bezmoci, toho, že mě má naprosto a bezvýhradně ve své moci. Lhal jsem sám sobě, když jsem si myslel, že tomu snad někdy bylo jinak.
"Prosím tě Anisi, ošukej mě." Netrápí mě dlouho a pod zadek mi vtlačí malý buclatý polštářek. Jeho pohled se vpíjel do toho mého, když si pokryl penis čirým aromatickým gelem a přisunul si můj zadek do klína. Neutěšeným hlemýždím tempem začal penis pomaličku zasouvat do mého neukojeného těla a já jsem si znechuceně odfkl. Na jeho tázavý pohled jsem odpověděl jediným prudkým pohybem boků, kdy jsem ho do sebe zarazil až po kořen. Okamžitě mi vyhrkly slzy, úzkost mého štíhlého těla očividně nesouhlasila s mým rozjíveným nadšením.

Konečně začal přirážet a neuniklo mi, že ani tentokrát neodolal tomu, aby téměř s fascinovaným výrazem ve tváři nepozoroval vnikání svého penisu do mého těla. Posunul mě doslova jako bezmocnou nepohyblivou loutku doprostřed postele, zakryl mě svým obrovitým tělem a mé nohy se  zcela automaticky vyhouply na jeho ramena. Pohodlně se zapřel v loktech a teď už přirážel jako smyslů zbavený, s pohledem zapíchnutým na mém zrudlém a zpoceném obličeji. Nechal jsem se naprosto pohltit jeho vzrušeným dechem a občasnými výkřiky. Odhodil jsem veškerý stud a naučenými pohyby jsem se v několika okamžicích šikovně vyhonil. O pár vteřin později po Anisově vyrýsovaném břiše stékal potůček mého vlastního semene. Nenechal se pobízet dvakrát a s posledním přírazem do mého těla dosáhl orgasmu. "Miluji tě." Vydechnu spokojeně a s úsměvem hladím kraťoučké hebké vlasy. "Miluji tě." Zašeptá i on a spokojeně se položí na postel vedle mě.

***

Ve zbytku odpoledne jsem stihl uklidit celý byt a uvařit naprosto vynikající večeři. Snažil jsem se zapomenout a myslet pozitivně. Anis se ale z ničeho nic začal ve spěchu oblékat, už zase začínal být nevrlý a nesvůj. Tušil jsem, co to znamenalo a bolestivě zkroucené vnitřnosti uvnitř břicha mi to neomylně potvrzovaly. Vůbec nic se nezměnilo a nezmění.

V rychlosti mě políbil na rty a zamířil ke dveřím. Hystericky jsem ho čapl za ruku a přitáhl k sobě. Snažil jsem si zapamatovat poddajnou hebkost a teplo jeho široké dlaně. Úsměv, který se teď během několika chvil měnil v netrpělivý škleb.
"Musím jít." Naznačí svůj záměr a jednoduše mě od sebe odstrčí a odejde. Neměl jsem tušení, kdy se vrátí a v jakém bude stavu. Nevěděl jsem, za jak dlouhou dobu si konečně uvědomí, že ho zcela nevyhnutelně čeká konec. Bude mít dost odvahy na to, aby si střelil zlatou ránu, nebo bude umírat pomalu a v bolestech?

Neměl jsem dost síly na to, abych to spolu s ním zjistil, abych tomu všemu jen bezmozně přihlížel. Byl jsem srab. Znovu jsem vešel do tiché setmělé ložnice, ve které jsme se jen před několika hodinami  úžasně milovali. Otevřu svou šatní skříň a na jejím dně nahmatám zmuchlaný natržený papír. Letenka do Los Angeles, kterou mi před pár dny objednal bratr. Bez dalšího přemýšlení vytočím jeho telefonní číslo a snažím se nemyslet na ten proklatý úsměv, který mě pokaždé dostal na kolena, na ty okouzlující oči. Na nekonrolovatelný třes vlastních rukou.
"Ano, Bille?" Ozve se na druhé straně veselý odpočinutý hlas mého bratra, ani stopa po tom, že jsme se před pár dny kvůli mé chorobné závislosti na Anisovi ošklivě pohádali.
"Tome, já myslím, že dnešek je tím správným dnem."


in-my-silence.blog.cz


Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abey Abey | 29. října 2010 v 16:36 | Reagovat

Nádhernost...Jen...Drogy ve mě vždycky zanechají stopu...Uh. Kdo ví, co teď s Anisem vůbec je..

2 Dania Dania | Web | 29. října 2010 v 18:19 | Reagovat

Jejda, víš, jaký mám názor na drogy :-( Pěkně jsi popsala tu Billovu snahu si namlouvat, že ho přiměje s tím skončit a poté i jeho zjištění, že se mu to fakt nepovede. Je to vždycky strašně smutný, když se něco takového stane a ty vidíš,jak se milovaný člověk mění před očima :-(

3 Majka Majka | Web | 29. října 2010 v 22:21 | Reagovat

To je ona? Ta povídka, o které jsi měla pochybnosti?
Vždyť je naprosto dokonalá! Já nemám ráda, když se osoby v příbězích chovají nepřirozeně, nereálně... v tvých povídkách se toho bát nemusím a tahle je důkazem. Myslím, že se ti úžasně povedlo vykreslit myšlení, chovaní obou dvou, a to tak realisticky, že mi z toho jde mráz po zádech.
A jak nemusím tenhle pairing, tak je pravda, že k tomuhle tématu se Bushido prostě hodí - ale nemusím určitě říkat, že se mi konec opravdu líbil. I když vlastně byl hodně smutný...
Krásná povídka, moc se mi líbila :-)

4 Ainikki Ainikki | Web | 31. října 2010 v 12:44 | Reagovat

Tak myslím, že bylo úplně zbytečné si tohle nechávat jen tak někde v šuplíku, protože to fakt bylo dobrý. :-) Prozatím nemluvím o obsahu, ale o stylu. Perfektně, poutavě napsané a udrželo to mojí maximální pozornost od začátku do konce a to při tom nemám tenhle pár moc ráda. Sice se tomu nevyhýbám, když je to dobře napasané (tak jako třeba tady), ale spíš mi vadí Bushido jako takový, jako reálná postava. Nebudu se tu rozohňavat nad tím, co všechno na něm nemám ráda, tady jediné, čím jsem ho ráda neměla byla jeho závislost. Kdyby nebylo té, Bill je šťastný. Díky tomu mi ho ale bylo strašně líto a jen jsem se říkala, že už se na něj prostě nevybodnul dávno. I když je mi jasné, že se jen stěží opouští člověk, kterého ten druhý miluje, i když vidí, že se ničí. Takže je vlastně dobře, že se mu nakonec přeci jen podařilo dostat k fázi, kdy byl ochotný použít letenku od brášky a z toho pekla vypadnout.

5 Kattys Kattys | E-mail | 11. ledna 2011 v 22:49 | Reagovat

Tuhle povídku jsem přečetla o půl šesté ráno cestou do práce. Zvládla jsem ji na trase Letňany - Chodov. Sice jsem málem přejela, jak jsem se do čtení ponořila, ale stálo to za to. Možná se ti nezdají místo i čas zrovna důstojné, ale já jsem přesvědčená, že jedině za výše uvedených okolností jsem byla schopna přečíst si povídku s neoblíbeným párem a neoblíbeným tématem. Drogy a Bushido, prostě se mi vůbec nechtělo začít. Ale samozřejmě, jen jsem zdolala první odstavec, už jsem byla vtažena do tvých sítí a nemohla přestat číst. :-) Skvělá povídka, jsem ráda, že jsi dala Billovi šanci vymanit se z toho zoufalého vztahu. Toho si opravdu vážím. Takové světýlko na konci tunelu. Úplně mě to v to studené ráno zahřálo u srdce.
A doufám, že si nebudeš schovávat povídky do šuplíku. :-)

6 flixo flixo | E-mail | 17. února 2011 v 15:35 | Reagovat

celou dobu jsem měla při čtení doslova otevřenou pusu.. určitě jsem měla i vykulený oči. :D
a nějak mě prostě nenapadá, co na to říct. mě vlastně ani tenhle pár při čtení nevadil, tak jsem se ponořila do toho, co prožíval Bill, že mi ani pořádně nedošlo, že je to Bushido.
ale je dobře, že sis povídku nenechala pro sebe. to ať tě radši už nikdy nenapadá! ;)

7 axe. axe. | Web | 17. prosince 2011 v 12:38 | Reagovat

Hltala jsem to celou dobu a přečetla jsem to na jeden nádech ♥ naprosto dokonalý a navíc máš úžasný styl psaní! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥