Listopad 2010

Probuzení 10

28. listopadu 2010 v 6:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení 
in-my-silence.blog.cz
Potichu vejdu do světlého pokoje s pastelově modrými zdmi. Všechno je až nepřirozeně sterilní, skoro mám strach položit papírové nákupní tašky k nohám bratrovy postele. Byl od přírody hrozný bordelář a byl jsem si jistý, že v takhle uklizeném pokoji ještě nikdy nebydlel. Určitě by se mu ani trochu nelíbil. Opatrně se dotknu prsty jeho nepřirozeně bílých a popraskaných rtů. Překvapí mě jejich horkost, byl bych se byl vsadil, že budou studené. Nejspíš proto, že jak tu tak klidně ležel, připomínal všechno, jen ne mého bratra. Copak bych ho někdy dřív donutil k tomu, aby ve tři odpoledne jen tak ležel v posteli a odpočíval? I ve dnech, kdy byl nemocný, si do postele přitáhl svůj notýsek a něco hrozně důležitého do něj musel zapisovat. Neuměl odpočívat. Teplou hnědou mikinu odložím na jedno z malých křesel a dlouhé rukávy trička si vyhrnu po lokty.

"Takhle zarostlej vypadáš skoro jak nějakej Zz topák, s tím se musí něco udělat." Zakroutím hlavou a z jedné tašky vylovím jednorázovou žiletku na holení, gel a vlhčené ubrousky. Nakonec ta moje halucinace nemá zase tak špatné nápady. Jako by snad mohla tušit, co budu potřebovat. Nervózně rozpatlám silnou vrstvu chladivého gelu na Billovu otřesně zarostlou tvář. Čekal bych, že s tímhle několikadenním strništěm bude vypadat starší nebo alespoň dostane drsnější výraz v obličeji, ale vypadalo to spíš groteskně. Jako když pětiletému děcku přilepíte umělé vousy na karneval. Bylo až k nepochopení, že každá část jeho těla ve vás evokovala ten nejčistší porcelán. A přesto, že jsme si byli tak podobní, někdy byly chvíle, kdy jsem vážně pochyboval o tom, jestli jsme dvojčata. Jako by nás každého uplácali z úplně odlišné várky těsta. Všechen ten humbuk kolem nás zařídil, že jsem měl kolem sebe víc holek než bych kdy dokázal zvládnout, ale absolutně jsem netušil, co na mně vlastně vidí. Ne, že bych trpěl nějakými komplexy, ale sám sobě jsem se vůbec nelíbil. Snad tím, že jsem se narodil jako první, mě rodiče udělali jen tak halabala a záležet si dali až na Billovi.

Wrong.

25. listopadu 2010 v 4:16 | Gia |  Labyrint
There's something wrong with me,
chemically.
Something wrong with me,
inherently.

in-my-silence.blog.cz
Možná za to může jednoduše to, že začalo sněžit. Anebo inverze, která pokryla doslova celé město do depresivního šedého hávu a nenechá sluníčko ani na chviličku, aby vám zlepšilo náladu. Možná to, že byl před pár dny úplněk. Nebo je to snad kvůli tomu, že jsem včera usnula už v osm hodin? Nevím. Možná. Ale všechno je špatně. Je něco málo po třetí hodině ráno a já místo toho, abych jako všichni ostatní normální lidé spala, tak tu už dobré dvě hodiny beznadějně čumákuju do tmy. Ze začátku my dělaly společnost moje dvě kočky, rozvalovaly se mi v posteli a chtěly se mazlit, ale když už i ony uznaly, že je moc brzo a odebraly se pod mou peřinu s tím, že nechtějí být rušeny ... jak už jsem řekla. Něco je špatně a já přesně nevím, co. 
Možná za to může nová písnička Tokio Hotel, která mě pořád nutí přemýšlet a polemizovat. Ne snad, že by její významová hloubka byla tak bezedná nebo snad název tak omračující, že by mi to nedalo spát ... vlastně spíš naopak. Nechci s konečnou platností napsat slovo "zklamání", protože je zaprvé příliš definitivní a ani není vhodným odrazem toho, co teď cítím. Je to spíš prázdno a ticho. A já jsem zklamaná sama ze sebe, ze své vlastní reakce ... protože bych přece měla skákat tři metry vysoko a rozrazit si hlavu o strop. A ono se vůbec nic neděje. Mám právo chtít zpátky všechny ty pocity, které jsem měla při prvotním poslechu Geh ... a chci je okamžitě! 
Moc dobře vím a říkám si to sama sobě po tisíce prví, že všechno nové, co se objevuje kolem Tokio Hotel, musím svým vlastním způsobem vstřebat a pochopit. A možná si i k Hurikánům a sluncím (Bože, bože, bože! Ta originalita!) postupem času najdu svou vlastní cestu. Ale pokud mě nepřesvědčí alespoň kvalitní videoklip, bude to trvat. Nechci být příliš kritická a v podstatě i když někdy kritická jsem, vzápětí je klukům všechno odpuštěno. Taková jsem já ... protože uvnitř mě je něco špatně. Možná se mi může líbit Billův pokus o hlubší tóny a možná mi to může připadat sexy. A připadá. Ale ten text. Proč? Za co? A už zase se musím opakovat, ale jak praví staré moudro: "Ševče, drž se svého kopyta," a já doplňuji "a ty Bille nezpívej Anglicky." Ztrácí se mi veškerá originalita Tokio Hotel, jejich nenapodobitelný zvuk a styl. A vůbec to neberte tak, že tu snad vzdychám nad starými Tokio Hotel. Protože na ně si teď vzpomenu málokdy. Ještě pořád žiju v opojení z alba Humanoid a možná právě proto je všechno špatně. Nemám ráda jejich anglické texty a to už se ani nikdy nezmění, ale přesto si Screamin a Attention pouštím pořád a pořád dokola. Možná to tedy není ani tak primárně v jazyce. Jen, anglické texty v podání Tokio Hotel pro mě nemají žádnou větší hloubku a smysl. Mám pocit, že se opakují stále a stále dokola ty samé fráze, slova, věty, význam ... nic nového. A u Hurikánů a sluncí tomu není jinak ... bohužel. Jsem ve fázi, kdy skutečně věřím tomu, že tyhle texty skládá sám Bill ... ach. 
Možná si po tomhle svém článku "udělám" o nějakého toho nepřítele z řad Billových fanoušků až za hrob navíc. Možná, že uplyne týden, měsíc a já se těmi Hurikány nechám unést stejně jako všichni ostatní. Ale prozatím zůstávám v realitě a věřte mi, ani trochu se mi to nelíbí. Pravda někdy dost bolí. Zvlášť když si uvědomíte, že v oblasti, na které tolik lpíte a je vaší "záchranou" je něco špatně. Jdu se z toho vyspat. 

Sakra, proč se nemůžu zbavit pocitu, že tahle písnička vznikla někde "jen tak na rychlo", aby zaplácla prázdné místo a pomohla Best of albu k lepšímu prodeji? ... Gio, ty starý hnusný pesimisto!

Miluju ten text. I klip ... A tématicky se to k tomuhle článku naprosto hodí. 


Probuzení 9

21. listopadu 2010 v 7:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení
Znovu udělá ten pitomý psí pohled. "Ještě ten obchod s kabelkama, hm? Zabere to jenom chviličku." V rychlosti mrknu na hodinky a okamžitě pochopím, že jsem měl být dávno někde úplně jinde. V nemocnici. Namísto toho jsem zbytek dopoledne prorandil se svou halucinací, prolezl všechny butiky kolem dokola a kupoval všechno, na co ukázala prstem. Tam někde uvnitř sebe sama jsem to už začínal pomalu chápat. Ale co jsem s tím měl dělat? Trpěl jsem nepřítomností mého bratra natolik, že jsem si vsugeroval tohohle smyšleného panáka, který mi ho měl nahradit a ten skutečný Bill ležel bez pohnutí v nemocnici a byl sám. Uvědomoval jsem si zcela reálně, že větší půlce mého já to naprosto vyhovuje, dokázal jsem s ním hodit všechny starosti daleko za hlavu a cítit se stejně jako před pár lety, kdy mezi námi bylo všechno v pořádku. Zároveň mě však neustále nahlodával protivný tlustý červ, který moc dobře věděl, že je to všechno naprostý nesmysl. Totální blázen, který se honil od obchodu k obchodu a nakupoval věci, o kterých dřív neměl ani ponětí. Lesk na rty nebo korektor? Který si povídal sám se sebou, a když se mu některá poznámka zdála být obzvláště vtipná, smál se na celé kolo jako už dlouho ne. Jak dlouho to ještě potrvá? Jak dlouho ještě než někdo konečně zvedne telefon a nechá mě odvézt na psychiatrii a bulvár si na mě po dlouhé době zase pořádně smlsne?

Cvičme v rytme.

18. listopadu 2010 v 21:08 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Mílovými kroky se nám přibližuje zima. A i když to tak na první pohled možná nevypadá, existuje spoustu věcí, které si lidský druh nese od pradávna.
Takže ačkoliv dávno nežiji v jeskyni, nemám hmotnou nouzi a neskomírám zimou, začínám se tak jako tak pomaličku, ale jistě obalovat tukem 
A i když mě všichni v mém okolí přesvědčují o tom, že to "vůbec nejde vidět" a že "vypadám pořád stejně", dostala jsem se do fáze, kdy jsem se naštvala sama na sebe (a svůj rostoucí zadek) a řekla si STOP.
Ale jelikož odjakživa patřím mezi ty, kteří se rádi dobře napapají a nespokojí se s nějakým kusem nijak nechutnajícího výhonku a dietní coca colou, naordinovala jsem si alespoň 4x týdně trochu toho pohybu.
Přesněji řečeno Fitbox. Tohle cvičení mě prostě chytlo a už teď uvažuji o trenérské licenci. I když je to samozřejmě hudba budoucnosti, ale kdo ví, dneska jsem od instruktorky dostala i pochvalu
Nádherně se u toho vyblbnu, zapotím, vybiji přebytečnou energii a domů pak o hodinu později odchází úplně jiný člověk. A zkrátka už hodně dlouho se mi nestalo, abych se na cvičení a pohyb obecně takhle moc těšila a popoháněla čas. Takže jestli někoho stejně jako mě trápí sem tam nějaký ten faldík navíc, tohle určitě doporučuji

A co váš "pohybový" favorit (jestli tedy nějaký existuje - a já naivně věřím, že ano )?

PS: 9/10 partnerů doporučují Fitbox svým partnerkám, protože prostě milují Rockyho

Pan Počítač.

17. listopadu 2010 v 23:10 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Tak je to tady. Spolu s přítelem jsem včera vyzvedla můj první vlastní notebook. Pan Počítač. Ten, který mi má usnadnit práci na diplomové práci. Ten, který měl znamenat svobodu ve psaní a také čtení povídek. Ten, do kterého jsem vkládala tolik svých nadějí. Přesně ten, který mě tu asi tak dobré tři hodiny rozčiluje tím, že mi během psaní textu z ničeho nic hodí kurzor doprostřed věty a já si úspěšně přepisuji to, co už jsem jednou napsala. Ten, který na mě nastražil past jménem "touchpad" a která se mnou odmítá spolupracovat po dobrém. Ach bože. Připadám si jako naprosto nemožný trotl. Všichni to zvládají, tak proč bych já nemohla? 

Bod číslo jedna zítřejšího programu: Gia jde koupit myšku k notebooku a obrní se svatou trpělivostí  Ať žije nově nabytá svoboda!


Probuzení 8

14. listopadu 2010 v 8:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení

12
"Idiote!" Zařvu rozčíleně na zhruba stejně starého kluka, který není za volantem červeného BMW skoro vůbec vidět. Zdvižený prostředníček v postranním zrcátku mi však neunikne. Opáčím mu úplně stejným gestem. Hlavu vykloním z okýnka, jak jen mi to těsný prostor dovolí, a přemýšlím, jestli vážně nevystoupit a neudělat tomu imbecilovi malou přednášku o blokování volných míst na parkovišti. "Některé kreatury, zvláště pak trpaslíci, kteří ani nedosáhnout na pedály, by vůbec neměly dostat řidičák." Odfrknu si ještě, abych vyplavil přebytečný adrenalin, a konečně zaparkuju. Doopravdy jsem to nesnášel. Byl normální pracovní den a člověk by očekával, že v tomhle obrovském nákupním komplexu nebude dopoledne ani noha. Ale podle jediného volného místa k parkování, které jsem ukořistil, to vypadalo, že se sem nějakým kouzlem vměstnal úplně celý Berlín. Pro jistotu přestanu přemýšlet o blbostech a přidám do kroku. David byl vždycky docela v pohodě chlap, ale opravdu nesnášel mou a Billovu nedochvilnost, všude jsme chodili na poslední chvíli.

Už docela zadýchaný zapadnu do jedné z kaváren, naší oblíbené. Dělali tady naprosto úchvatné capuchino, kterému jsme s klukama nikdy neodolali. A to ani tehdy, když David Gustavovi sem tam doporučil malou dietu. Ostatně i teď, když jsem přicházel k jednomu z malých kulatých stolků, se na mě jedna sklenička tohohle zázraku usmívala. Natěšeně jsem si olízl suché rty. Georg, který do té doby o něčem docela živě diskutoval s Gustavem, byl v mžiku na nohou.

Daily news.

11. listopadu 2010 v 7:57 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Včerejšek. Jedu přeplněným autobusem do školy na zkoušku a žaludek mám zkroucený na třetinu. Mám pocit na zvracení a toho, že určitě chytnu průjem ještě dřív, než stačíme dorazit na místo. Do uší mi na plné pecky ječí Bill něco o tom, že zkrátka a dobře nemůže žít bez mé pozornosti (Bille mezi námi, víc mé pozornosti už dostat ani nemůžeš ).
Žena ve středních letech s přísným strhaným obličejem, která se neustále vrtí na sedačce vedle, do mě nevybíravě šťouchne loktem. Ten kostým, co má na sobě je otřesný. Vypadá jak dýně. Další bolestivý šťouch, tentokrát lesklou kabelkou z tržnice. Nereaguju a ztlumit to nehodlám.
Očima zabloudím k tříčlenné skupince asi jedenáctiletých děvčat, které sedí do kříže naproti mě. Něco si štěbetají a velice důležitě si mě prohlížejí. Zvědavě a nenápadně vyndám pravé sluchátko a snažím se nastražit uši. Okamžitě si toho všimnout, sklopí pohledy k Bravíčku, které má jedna z nich rozprostřené na klíně a dělají jako by nic, jako by se o mě před chvílí "vůbec" nebavily. Ta v čepici otočí stránku. Z té levé kouká Adam Lambert, z té pravé Bill. Významný pohled tří párů očí na mě, zpátky na obrázek. Autobusem se ozve jen táhlé a trojitě zesílené: "Pche, ta je tak out."

G.

Bill Kaulitz spam!

8. listopadu 2010 v 22:06 | Gia |  Obrazárna
Dneska večer ... smutná nálada. Ten nejlepší čas na Bill´s spam a několik z mých nejoblíbenějších obrázků. Netřeba komentářů, protože jsou všechny naprosto zbytečné. Stvoření z jiného světa, ze světa, ve kterém byl stvořen proto, aby byl obdivován a dělal druhé šťastnými. Tak tedy obdivujme.
... alespoň na chvíli
spočinout ve stínu Tvých řas ...

EMA´s 2010.

8. listopadu 2010 v 19:19 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Tak to máme v kapse ^^. Máte taky takovou radost jako já? Kluci mají další kýčovitou cetku, kterou si můžou hrdě vystavit do vytrýnky a otírat z ní dennodenně prach
Jak už jsem psala v komentářích na Májině blogu, prvotní vztek a zklamání mě přešlo a teď už se nechávám vézt na eufórické vlně spokojenosti.
Ale i tak. Přetrpět dva živé vstupy úděsně kvílející Katy Perry (ani nevím, jak to správně napsat, prsty se mi příčí samy od sebe ), zjistit, že Rihanna má sice hezké tělo, ale tím její "umění" končí, vystát neuvěřitelně trapnou a pokleslou "zábavu", která mě měla v jednotlivých pauzách mezi oceněními rozptýlit a zjistit, že "zpívajícím mužem" roku je pubertální harant bez kouska hlasu ... to je až MOC silné kafíčko
A odměna za to všechno? Zjištění, že Tokio Hotel nedorazili a jejich kategorie nebude vyhlašována živě. No, mé nervičky dostaly zabrat Giuška hudebně strádala, trpěla při pohledyu na ty hrůzy a co za to všechno? No dobrá ... ano, ano ... za to všechno Bill v  pletené zimní čepici se slunečními brýlemi na nose a Tom v sexovní košilce ♥ 
Ale i tak. To, že jsem musela ráno na sedm vstávat celičká pomuchlaná, rozlámaná a opuchlá jim jen tak nezapomenu Nicméně včerejší večer byl příjemný, už proto, že jsem ho mohla strávit ve společnosti mě milých lidiček. Takže tímto děkuji.
A ještě něco. Bylo fajn zjistit, že to hochům z Linkin Park na živo ještě pořád dobře šlape

Probuzení 7

7. listopadu 2010 v 8:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení

in-my-silence.blog.cz
"Řekl jsem to snad dost jasně nebo ne?" Zakleju spíš už jen sám pro sebe, když vidím, jak se má halucinace pohodlně usazuje na místě spolujezdce a pečlivě zapíná bezpečnostní pás. Rozrušeným pohledem zavadím o blikající displej rádia a na Billovo stehno rozplácnu malý, zmuchlaný papírek s adresou jeho nového bytu. Jestli to chci dnes opravdu všechno stihnout, byl nejvyšší čas vyrazit.
"Tohle nejspíš nebudu potřebovat. Když už si se musel mermomocí vetřít, tak mě alespoň naviguj." Bill se konečně přestane tvářit přehnaně ublíženě a bradou pokyne, abych na příští křižovatce odbočil doleva. Za malou chvilku už je zase plně ve své kůži a spokojeně si prozpěvuje nějakou mně neznámou melodii. Hned jsem mu ten nápad na novou písničku schválil spokojeným přizvukováním, bylo to vážně příšerně chytlavé a nakažlivé.

Po půlhodině cesty jsme konečně dojeli na místo. Od doby, kdy se Bill odstěhoval, jsem u něj doma byl vlastně jen jednou. Tehdy si zapomněl nějakou prkotinu, kterou podle svých vlastních slov nutně potřeboval u zkoušky ve studiu, a já se nabídl, že to s ním vyřídím. Ani mě nepozval dál, sprosťák. Prostě mě nechal stát na chodbě jako někoho úplně cizího. Tak moc se na mě zlobil za můj nápad, že bychom se měli konečně trochu osamostatnit a zkusit to každý sám. Copak jsem s ním po tom, co jsem se všechno dozvěděl, mohl ještě vůbec společně bydlet? Trápil bych přece nás oba, musel to vědět.

Žiju ve špatné době?

6. listopadu 2010 v 13:23 | Gia |  Obrazárna
Nejspíš ano. Jen s málokterými spolužáky si mám co říct. Poslouchám špatnou hudbu, nosím nesprávné oblečení, nelíbí se mi ženy a dívky, které jsou právě "in", mám ráda galatní muže ze starých dob a nedívám se na ty filmy, na které bych měla. Možná bych se měla pokusit přizpůsobit, ale proč vlastně? Nevím, proč mě "ten někdo tam nahoře" takhle podivně zkouší. Zkrátka mě zasadil do doby, do které se ani trochu nehodím.
Když jsme se před několika týdny s kamarádkou dohadovaly jaký film si pustíme v náš filmový večer a já nadhodila Sedm statečných nebo Tenkrát za západě, byla jsem očastována velice nemilým a opovržlivým pohledem. Jsem divná? Když se bavíme o ženské kráse a já tradičně vyrukuji se jmény jako je Claudia Cardinale, Sophia Loren, Olga Schoberová, Jacqueline Bisset jsem prý naprosto mimo.
Co je to dneska vlastně za dobu? Krása byla, je a vždycky bude relativní pojem, ale proč se za krásné označují dívky, které prototyp ženy ani zdaleka nepřipomínají, mají všechny stejné - splihlé vlasy, nejsou ničím zajímavé a chybí jim nevšednost a jiskra v oku? Jediná žena, která měla anorektickou postavu a která celý svůj život trpěla poruchami příjmu potravy a je podle mě krásná je samozřejmě Audrey Hepburn. Jenže to je zase úplně jiná kategorie. Její oči, držení těla, pocit, že se díváte do obličeje nějaké vznešené princezny.
Nevím kam se tenhle zkreslený pohled na ženskou krásu a krásu obecně ubírá, ale jde úplně mimo mě. A tak si říkám, jestli jsem tím idiotyckým mimoněm já nebo oni ... pravdu si radši nechejte pro sebe, má křehká duše by to nemusela unést
Chci zpátky dobu, kdy ženy byly opravdovými ženami a muži opravdovými muži ... (to si dost odporuje s Billem Kaulitzem, nemyslíte? Jsem stvoření plné protikladů a tak už to asi zůstane).

Zbytek pod perexem.

Claudia Cardinale.
in-my-silence.blog.cz

Rekord ^^ aneb miluju hennu.

6. listopadu 2010 v 7:10 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Jsem známou zastánkyní čerstvé přírodní kosmetiky, kosmetiky, která není testovaná na zvířatech. A tak se postupem času stalo, co se stát muselo a já definitivně přešla z chemických barev na vlasy na přírodní barvu hennu. Ne snad, že by to byla nějaká novinka, vlastně jsem ji používala od svých patnácti, ale zaprvé to byla kvalitou naprosto otřesná henna z DM a vždycky mě po určité době chytil nezřízený "amok" a já chtěla barvu, kterou hennou nikdy nedocílíte a vrátila se zpátky k chemii.
Konečně jsem i v oblasti svých vlasů zmoudřela a už rok se barvím zásadně pravou egyptskou hennou, protože pro moje tehdy po melíru zničené vlasy to byl naprostý zázrak. A je jím pořád. Nikdy jsem neslyšela od druhých tolik chvály, že mám lesklé a krásné vlasy, to prostě musí potěšit každou ženu ^^.
No a dneska se mi podařil takový malý rekord. Včera jsem si vlasy "nahennila" ve tři odpoledne a smívala ji dnes v pět ráno. Celých 14 hodin s barvičkou na hlavě Řeknu vám, byl to zajímavý zážitek. Aby jste tomu rozuměli, henna neobsahuje žádnou chemii a u vlasů o ní platí, že čím déle ji na vlasech máte, tím ji lépe vstřebají, dostanou z ní více vitamínů a výsledná barvička je  potom hezčí a sytější. Tak jsem doopravdy zvědavá, vždycky jsem ji měla tak tři, čtyři hodinky, tak uvidíme, co z toho vyleze až to definitivně uschne
Všem, kteří mají jakýkoliv problém s vlasy nebo vlasovou pokožkou hennu vřele doporučuji. I když tu je jedno malé "omezení", protože s hennou vykouzlíte jen přírodní odstíny černé, hnědé, měděné a červené barvy. Takže jestli je jedna z těchto barviček ta vaše, směle do toho, uvidíte, že si to zelené bahýnko zamilujete stejně jako já. A vaše vlasy vám za to poděkují

PS: Výhodou henny značky Lush je to, že vypadá úplně jako vaše oblíbená čokoláda. Tak pozor, aby jste se nespletli

in-my-silence.blog.cz
♥ ♥ ♥
Nejkrásnější fantasmagorie ♥