Probuzení 8

14. listopadu 2010 v 8:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení

12
"Idiote!" Zařvu rozčíleně na zhruba stejně starého kluka, který není za volantem červeného BMW skoro vůbec vidět. Zdvižený prostředníček v postranním zrcátku mi však neunikne. Opáčím mu úplně stejným gestem. Hlavu vykloním z okýnka, jak jen mi to těsný prostor dovolí, a přemýšlím, jestli vážně nevystoupit a neudělat tomu imbecilovi malou přednášku o blokování volných míst na parkovišti. "Některé kreatury, zvláště pak trpaslíci, kteří ani nedosáhnout na pedály, by vůbec neměly dostat řidičák." Odfrknu si ještě, abych vyplavil přebytečný adrenalin, a konečně zaparkuju. Doopravdy jsem to nesnášel. Byl normální pracovní den a člověk by očekával, že v tomhle obrovském nákupním komplexu nebude dopoledne ani noha. Ale podle jediného volného místa k parkování, které jsem ukořistil, to vypadalo, že se sem nějakým kouzlem vměstnal úplně celý Berlín. Pro jistotu přestanu přemýšlet o blbostech a přidám do kroku. David byl vždycky docela v pohodě chlap, ale opravdu nesnášel mou a Billovu nedochvilnost, všude jsme chodili na poslední chvíli.

Už docela zadýchaný zapadnu do jedné z kaváren, naší oblíbené. Dělali tady naprosto úchvatné capuchino, kterému jsme s klukama nikdy neodolali. A to ani tehdy, když David Gustavovi sem tam doporučil malou dietu. Ostatně i teď, když jsem přicházel k jednomu z malých kulatých stolků, se na mě jedna sklenička tohohle zázraku usmívala. Natěšeně jsem si olízl suché rty. Georg, který do té doby o něčem docela živě diskutoval s Gustavem, byl v mžiku na nohou.


"Čau!" Vyrazil ze sebe až moc vesele a nezapomněl přidat jedno skoro otcovské pohlazení po rameni. Přiblblý rituál, který teď opakoval pokaždé, když jsme se setkali. Z rozverného a bolestivého bušení do zad teď oba přešli na tohle všeříkající gesto - Jsi v pořádku? Dokázal jsem pochopit, že je můj kolaps v nemocnici nejspíš dost vyděsil, ale tohle bylo fakt moc silné kafe. Nepotřeboval jsem jejich přehnanou péči a tu nanejvýš trapnou komedii, kterou přede mnou rozehráli. Tahle hra měla vlastně jen dvě základní pravidla. Co nejmíň přede mnou mluvit o Billovi. A pokud možno dělat, jako by vůbec neexistoval. Pomalu ale jistě se mnou začínal znovu cloumat všechen ten vztek. Stokrát už jsem je od bratrovy nehody prosil, aby se ke mně chovali normálně, abych se nemusel ještě víc cítit jako totální ztroskotanec. Jenže mě ani jeden z nich nebral vážně. Prostě se chovali jako dva trapní sloni v porcelánu. Takže jsem měl nejspíš ocenit Davidovu přímost, s kterou na mě vyrukoval, ale místo toho jsem se jen beze slova sesunul na židli. Copak nás už doopravdy všichni odepsali?

"Koukni, Tome," začal tím svým obvyklým smířlivým tónem na úvod, ale já se nehodlal vzdát, moc dobře jsem věděl, o co mu jde. Za posledních pár dní jsme se kvůli tomu hádali přes telefon snad stokrát. Pořád a pořád dokola. "Pro všechny z nás je to teď těžký a pro tebe nejvíc, ale já ti nehodlám do nekonečna ustupovat. Prostě jsme se tak rozhodli a hotovo, dál už to nebudeme řešit, O.K?" Snažil jsem se uklidnit splašený tep ve spáncích, hrozně mě rozbolela hlava, jako by se měla každou chvíli rozletět. Chtěl jsem použít všechny ty argumenty, které jsem si doma poctivě připravoval, ale najednou jsem byl schopný vnímat jen letmý pohyb štíhlých prstů, které si pohrávaly s mými vlasy vzadu na krku.

"Tomi, ty moc dobře víš, že já bych to takhle nechtěl, viď?" Zakňourá Bill ublíženě a trucovitě se mi posadí do klína. Ten mi tu opravdu scházel. Pomyslím si odevzdaně a snažím se nevnímat větší a větší bolesti hlavy. "Jsi unavený, viď?" Usměje se Bill chápavě a letmo mě políbí na čelo. Ukazováčkem mi jako by nic, přejíždí přes rty a tím svým nemožně malým zadkem se mi cpe víc a víc do klína. Okamžitě mnou projede vlna spalujícího horka, vzpomínka na jeho zápisník, který mám stále zastrčený v zadní kapse. Dost Tome! Jsi tady úplně z jiného důvodu, než abys přemýšlel nad obscénními představami svého bratra!

"Davide, já s tebou prostě nemůžu souhlasit. Nikdo po nás přece nemůže chtít, abychom jeli na plný plyn. Ale máme přece nazkoušených několik skvělých nových písniček, plno věcí rozjednaných, nejde to jen tak. Dát si pauzu. Moc dobře víš, že Bill by tohle nechtěl. Nikdy by ho to ani nenapadlo, kdyby tam v nemocnici ležel místo něho kdokoliv z nás." Snažil jsem se nekřičet, ale nebyl jsem takovým mistrem sebeovládání jako on. Proč to nechtěli pochopit? Proč tam sakra ti dva zabedněnci jen tak seděli a usrkávali to svoje capuchino, jako by se vůbec nic nedělo? To už jim na nás ani trochu nezáleželo?

"Ty písničky stojí za hovno, a ty to víš." Vyštěkl na mě David nezvykle ostře a Georg se překvapením zakuckal. I Bill, který se teď přestal pohupovat na mém klíně sem a tam, otevřel pusu v neskrývaném údivu. Nikdy si přece nestěžoval. Jako vždycky bylo všechno perfektní. Dělali jsme svou práci přece poctivě nebo snad ne? "Všichni víme, že Bill je tahoun celé téhle kapely, že nás v podstatě všechny čtyři živí. Za celé ty roky s vámi jsem mu toleroval úplně všechno, měl a pořád má v podstatě neomezené možnosti. Chce nový byt, auto, kupu hadrů od Armaniho nebo růžového slona? Dobře, ale za to všechno zase já očekávám stoprocentní profesionalitu. Od vás všech."

"Ale, vždyť já …" Koktal jsem jako naprostý pitomec, pořád jsem nechápal, co má tahle docela tvrdá lekce znamenat. Tokio Hotel. Dobrý zvuk a průměrné texty. Perfektní hudební i vizuální zážitek pro fanoušky, kteří nás chtěli vidět naživo. Ochotní při autogramiádě, ochotní k focení. Nikdy jsme mu přece nijak zásadně nevzdorovali. Byli jsme profesionálové nebo snad ne?
"Do hajzlu, Tome, já ti nechci přece nijak ublížit, ale je čas, aby ti někdo otevřel oči. Copak ty doopravdy nevidíš, jak jste se v poslední době změnili? Myslíš si, že se ta vaše vzájemná nevraživost a věčné hádky nepřenesou na kapelu? Na vaše písničky? Říkal jsem si, že je to jen chvilková záležitost, prostě jste se pohádali, to je normální, ale trvá to už moc dlouho. Všichni jsou z vás akorát otrávení, na společných fotkách vypadáte jako dva úplně cizí lidi, na zkouškách o sebe sotva zavadíte pohledem. Vážně si myslíš, že vám pak fanoušci ještě budou věřit? Vždyť už ani já sám nevím, jestli vám můžu věřit." Poslední věta se mi v uších neustále opakuje, jako by nikde neměla začátek a konec.

"Tak se nás snad zastaneš nebo ne? Víš přece, že to není pravda. Máme se rádi, viď, Tome? Slyšíš?" Supí mi Bill přímo do tváře a jeho křik se mísí s okolními zvuky do nesrozumitelného šumu. Vztek, vztek, vztek!! Na všechny, na všechno! "Proč mu to prostě neřekneš sám, Bille? Copak to nevidíš? Tohle všechno se děje jenom kvůli tobě! Ty si s tím vším přece začal! To tvoje věčné urážení a osočování, kdo to má vydržet? Já už na tohle prostě nemám! Slyšíš? Nemám!" Nevnímám naprosto vyděšené pohledy těch tří, jasně, jsem úplný blázen, prostě tu sedím a mluvím na svého mrtvého bratra. Mrtvého? "Vy jste to věděli?" Řvu už docela mimo smysly a většina návštěvníků kavárny se po mně pohoršeně otáčí. "Tušili jste, že je David nespokojený. Viděli jste, že to mezi námi neklape, že se nám nové písničky nedaří, a stejně jste drželi hubu? To si říkáte kamarádi? Jděte všichni do háje, seru na vás!" Vyběhnu z kavárny jako tajfun a mám pocit, že musím každou chvíli zkolabovat. Jako bych už neměl žádnou další energii. I dýchání mi najednou dělá obrovské potíže a způsobuje nepředstavitelnou bolest.

"Tome, počkej na mě! No tak, Tome! Nedělej, že neslyšíš a okamžitě se zastav, Thomasi!" Poručí Bill velitelsky kdesi daleko za mými zády a já se musím chtě nechtě pousmát. Copak se to už opravdu nedalo nijak napravit? Určitě ano, když budeme oba dva chtít. Když mě konečně dohoní, funí jako utahaná parní lokomotiva, dlaně zapřené na kolenou. Když ale zaregistruje, že jsem si konečně všiml toho nemožného klobouku naraženého na jeho hlavě, zapózuje jako zkušená modelka.
"Ten jsem si koupil támhle," ukazuje nadšeně prstem na malý zastrčený krám. "Myslím, že vypadám úplně přesně jako Jake Gyllenhaal ve Zkrocené hoře, možná o něco líp, co říkáš?" Zazubí se na mě ten kretén a vzápětí laškovně našpulí lesklé rty. "Kdyby sis neobarvil vlasy, byl bys docela uvěřitelnej Heath Ledger." Přestanu si hrát na pana nepřístupného a směju se společně s ním. Je těžké ho ignorovat, i když jde jen o iluzi. Je těžké ho nemít rád.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majka Majka | Web | 14. listopadu 2010 v 19:52 | Reagovat

:DDD Docela smutný díl (ok, dva dílky, které jsem teď doháněla), ale u toho konce jsem se musela zasmát :-)
No jinak chudinka Tomík teď bude asi tak trošičku za blázínka, že? :-) Nějak jsem tušila, že tu svou "halucinaci" bude těžké před ostatníma utajit... zvlášť když jí je Bill :D
Ten deníček je ale zajímavý... jsem zvědavá, copak se v něm Tom ještě dočte. Že by mu třeba pomohl něco pochopit? No uvidíme, jsem zvědavá na pokračování :-)

2 Abey Abey | 14. listopadu 2010 v 23:41 | Reagovat

*podezíravě kouká*
On nám to vážně zešílel, že jo?

3 Cera Cera | Web | 15. listopadu 2010 v 9:05 | Reagovat

tak se mi konečně podařilo vrátit,a bych k téhle dokonalosti mohla napsat komentář =)
Ten konec mě rozesmál =) Měla jsem chuť si to ihned pustit a hezky si pobrečet u závěrečné scény se skříní,ale bohužel mi nevyšel čas  =(
Pokud jde o Billův deníček, musí přiznat, že mě zajímá čím dál víc. Přímo mě spaluje zvědavost, co nám tam náš milý zpěvák ještě napsal...
A jinak... chuďátko Tomi, teď ho všichni budou považovat za blázna, anebo se kolemněj bude ještě víc chodit a mluvit jako v rukavičkách, protože si budou myslet, že to Tom zvládá ještě hůř než si původně mysleli... Což ho asi bude pěkně štvát =)
I když přiznám se, být na jeho místě, taky bych reagovala... Bill je prostě člověk, který se nedá nějak dlouho přehlížet... respektive vůbec =)
Těším se na další =)

4 Ainikki Ainikki | Web | 29. listopadu 2010 v 14:16 | Reagovat

Posledních 14 dní bylo natolik šílených, že jsem si pomalu začínala myslet, že se to neuklidní a já už si snad ani nenajdu chvilku se vrátit za touhle skvělou povídku, naštěstí zbytečné obavy, vždycky se všechno dříve či později zklidní. :-)
Jen tady se nám to nějak neuklidňuje. Vážně příliš nechápu Davida, co si jako přestavuje, že ve třech, bez zpěváka, budou dávat dohromady. Mně ta pauza rozhodně nepřipadne zase až tak úplně jako zcestnej nápad. Pokud si představím, že by se něco dělo ve skutečnosti, tak by mě jako fanouška ani nenapadlo od nich očákávat, že se budou věnovat práci. Jako kdyby nestačilo, že Tom je pod tlakem jakéhosi ducha, či čeho, ještě se k tomu přidá workoholickej manažer...
Každopádně ta poslední scéna mezi klukama to krásně odlehčila, u ní jsem se usmívala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥