Probuzení 9

21. listopadu 2010 v 7:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení
Znovu udělá ten pitomý psí pohled. "Ještě ten obchod s kabelkama, hm? Zabere to jenom chviličku." V rychlosti mrknu na hodinky a okamžitě pochopím, že jsem měl být dávno někde úplně jinde. V nemocnici. Namísto toho jsem zbytek dopoledne prorandil se svou halucinací, prolezl všechny butiky kolem dokola a kupoval všechno, na co ukázala prstem. Tam někde uvnitř sebe sama jsem to už začínal pomalu chápat. Ale co jsem s tím měl dělat? Trpěl jsem nepřítomností mého bratra natolik, že jsem si vsugeroval tohohle smyšleného panáka, který mi ho měl nahradit a ten skutečný Bill ležel bez pohnutí v nemocnici a byl sám. Uvědomoval jsem si zcela reálně, že větší půlce mého já to naprosto vyhovuje, dokázal jsem s ním hodit všechny starosti daleko za hlavu a cítit se stejně jako před pár lety, kdy mezi námi bylo všechno v pořádku. Zároveň mě však neustále nahlodával protivný tlustý červ, který moc dobře věděl, že je to všechno naprostý nesmysl. Totální blázen, který se honil od obchodu k obchodu a nakupoval věci, o kterých dřív neměl ani ponětí. Lesk na rty nebo korektor? Který si povídal sám se sebou, a když se mu některá poznámka zdála být obzvláště vtipná, smál se na celé kolo jako už dlouho ne. Jak dlouho to ještě potrvá? Jak dlouho ještě než někdo konečně zvedne telefon a nechá mě odvézt na psychiatrii a bulvár si na mě po dlouhé době zase pořádně smlsne?


Během půl hodiny jsem se s těmi přeplněnými nákupními taškami objevil na sesterně naproti bratrova pokoje. Toho druhého jsem tam prostě nechal stát a doufal jako pokaždé, že už se nikdy neobjeví. Že jednoduše zmizí a zbudu jen já a Bill, ten opravdový. Hlasitě pozdravím a očima se přímo trpitelsky pověsím na jediný známý bod v okolí. Sára něco trpělivě dovysvětlí mladé sestřičce s hustým copem černých vlasů a konečně ke mně vzhlédne. Jenže ani trochu nepřipomíná tu přátelskou Sáru od minule. "Myslela jsem si, že jsme se jasně domluvili, pane Kaulitzi. Mám za to, že i průměrně inteligentní člověk by pochopil, že to, že jsme vám dovolili navštěvovat bratra, není právo, ale jistá výsada. Pokud nejste schopen chodit včas, pak to celé vůbec nemá smysl. Nezlobte se na mě, ale naše nemocnice není holubník." Aby zdůraznila váhu svých slov, sjede mě naštvaným, všeříkajícím pohledem. Projde kolem mě úplně klidně a zastaví se až na chodbě, nejspíš by byla nerada, aby její spolupracovníci byli svědky tohohle nanejvýš trapného divadla. Chce projít dál a už to víc neřešit, tak tak, že ji stihnu zatarasit cestu. "Já se fakt moc omlouvám, byl jsem nakupovat a nějak jsem ztratil ponětí o čase, nešlo by to protentokrát přehlédnout? Fakt už se to vícekrát nestane." Koktám jako totální blbeček a křečovitě ji držím za paži, jako by právě tohle zoufalé gesto napomohlo tomu, aby mě pochopila. Neucukne, ale přísný výraz v obličeji nezmizí ani na okamžik. "Jste výborný herec, pane Kaulitzi. Myslím, že když jste si před lety vybral své budoucí povolání hudebníka, připravil jste se o nejednoho Oskara." Rozčílením kopnu do jedné z tašek, které se mi válejí celou dobu u nohou. Co si to dovoluje, nána jedna? "Když jsem vás tu viděla minule, měla jsem zato, že je vaše starost o bratra opravdová. Apelovala jsem na vyšší místa, aby vám návštěvy u bratra povolili, přimlouvala jsem se za vás, chápete? A vy místo toho, aby jste to ocenil, jdete prostě nakupovat. Navíc, přesně ve dvě hodiny má váš bratr pravidelné masáže. Kdyby čekal na vás, tak jak jste si to přál, nikdy by se nedočkal a jeho stav by se akorát horšil. Už nikdy se přede mnou nesnažte shazovat někoho z našeho personálu. Za sestrou Marií si stojím, je spolehlivá a přesná, ne jako vy." Teď už se konečně vytrhne z mého sevření a pokračuje dál chodbou. Pravdivost jejich slov a vlastní bezmoc mě udeří v myšlenkách jako blesk z čistého nebe. Tohle sám nedokážu. Naposledy se ji pokusím zastavit a ona ke mně netrpělivě shlédne. "Já myslím … myslím, že jsem se zbláznil. Mám halucinace, úplně živé halucinace, které jsou semnou skoro vždycky, když se někam hnu. Mluví na mě, smějí se a mohou se mě kdykoliv dotknout. A vypadají jako můj bratr, chápete?"
Sára se na mě znovu otočí a trochu nervózně se usměje. "Sladíte?" Zakroutím hlavou a snažím se v jejím pohledu najít nějaké vodítko k tomu, co si o tom všem myslí. Dva malé porcelánové hrnečky postaví na stolek vedle mě a posadí se na židli. Vší silou se snažím ignorovat Billa, který se zároveň s ní posadil na semišovou pohovku hned vedle mě. Chci to tak moc, že mě znovu rozbolí hlava tím příšerným způsobem jako dnes ráno v kavárně. "Nechci se opakovat, ale nechcete si raději promluvit s odborníkem? Nevím, jestli tohle vůbec k něčemu bude." Nadhodí znovu myšlenku, kterou se mi snažila podsunout už před chvílí na chodbě. Znovu jen nesouhlasně zakroutím hlavou. "Nepřipadá ti ani trochu hloupé, že se mě chceš zbavit zrovna takhle? Jako by ti tyhle pitomý bláboly k něčemu pomohly. Začínáš mě překvapovat, vážně." Bill do mě dloubne rozverně loktem a já se snažím neslyšet v uších jeho hlasitý smích. "Dobře, tak to zkusíme alespoň takhle provizorně spolu, třeba na něco přijdeme, ano?" Dodá Sára smířlivě a já jsem rád, že se na mě nevykašlala a neposlala mě za někým úplně cizím. Stejně bych o tom s žádným jiným doktorem mluvit nedokázal. K ní jsem měl alespoň trochu něčeho, co se dalo chápat jako důvěra. "Ta vaše představa je s vámi neustále?" Jen do toho Tome, odvahu, hlavně odvahu. "Ne tak úplně. Jsou chvíle, kdy zmizí a delší dobu se neobjeví. Připadá mi to jako stav, kdy ji dokážu vypudit z hlavy. Udělám to a ona tam jednoduše není." Bill mé k odpovědi okamžitě přidá komentář v tom smyslu, že jsem neuvěřitelně naivní. Prý odchází jen, když on chce a já na to nemám vůbec žádný vliv. Jsem rád, že ho nemůže slyšet, co když má pravdu? "Je s vámi zrovna teď?" Hm, zase tak jednoduché to mít nebudeš, je opravdu těžké, přesvědčit druhého člověka o vlastní normálnosti. Nervózně přikývnu a ona letmým pohledem zkontroluje místo vedle mě. Samozřejmě, že tam nikdo nesedí.

Povídali jsme si docela dlouhou dobu, a čím delší byla, tím jako bych sám sobě potvrzoval vlastní diagnózu. Mohl jsem snad být ještě bláznivější? Neměl jsem odvahu na tu obvyklou větu, která měla následovat. Neměl jsem odvahu se zeptat na její profesionální názor. Nejspíš to vycítila a začala sama od sebe. "Tome, z lékařského hlediska existuje opravdu mnoho důvodů, proč vidíte to, co vidíte a upřímně ani jeden z nich není nijak utěšující." Hlasitě polknu a zpocenými dlaněmi žmoulám okraje rukávů od mikiny. "Ale," usměje se na mě povzbudivě "zkusme se v první řadě zaměřit na ten důvod, který se zdá být logicky mě i vám nejsprávnější a hororové diagnózy a scénáře nechme na později, ano?" Konečně se dostanu k tomu, že se trošku uvolním a usrknu trochu vychladlého čaje. Teprve teď zjišťuji, že on už tam zase není. "Prožil jste opravdu silný emocionální šok, prožíváte ho neustále a je více než jasné, že se se současnou situací neumíte vyrovnat. Není to samozřejmě nic neobvyklého. Kdo z nás by se na vašem místě necítil také tak? Neobvyklý je až způsob, kterým se daný problém snažíte vyřešit. Několikrát jsem už řekla, že nejsem odborník, ale myslím, že na svém bratrovi až příliš emocionálně visíte. A to natolik, že se vám začala zjevovat ta halucinace." Mluví pomalu a snaží se, abych každé její slovo chápal a neměl obavy. Zároveň si však oba uvědomujeme absurditu toho všeho. "A kdy zmizí?" Vypadne ze mě, když už se zdá, že nemá nic, co by mi řekla a sklízí hrníčky do dřezu. Prostě jen pokrčí rameny. "Nejspíš až na to budete doopravdy připravený." Zdá se to být docela jednoduché, že?

Znovu se otočím v dlouhé úzké chodbě a ještě jednou jí zamávám na pozdrav. Vizitku, kterou mi dala s tím, že jí mohu kdykoliv zavolat pevně tisknu v dlani. Dokonce mi dovolila jít k Billovi na pokoj, a to i když je po návštěvních hodinách. Nejspíš mi uvěřila. A já byl rád, že jsem se konečně někomu svěřil a částečně ze mě mohla spadnout ta tíha myšlenky, že jen já jediný tuším, jak to semnou ve skutečnosti je. 

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cera Cera | 22. listopadu 2010 v 8:45 | Reagovat

Gio, ty mi způsobuješ docela závažné arytmie srce, uvědomuješ si to?
Todle to, to ... ♥
Jsem ráda, že se Tom někomu svěřil, jen doufám, že okamžik, kdy se bude schopen vzdát své "halucinace" příjde až v momentě, kdy se probudí skutečný Bill...

2 Amálka Amálka | 22. listopadu 2010 v 16:45 | Reagovat

Chjo...ať už se ten Bill probere! Nebo ať si alspoň Tom přečte ten deník, když už ho má:) Jsem nedočkavá :) A jsem moc ráda, že tuhle povídku píšeš:).

3 Dania Dania | Web | 22. listopadu 2010 v 18:58 | Reagovat

Nečekala jsem, že se Tom někomu svěří. Ale třeba mu to pomůže se s tím nějak vyrovnat. :-)

4 zuzana zuzana | 22. listopadu 2010 v 22:15 | Reagovat

noooo... tak teraz som na vážkach. Rozmýšľam, ako celý ten príbeh pojmeš... či z takého fantazy "nadpozemského" hľadiska, kde Tomova predstava Billa je jeho (Billova) skutočná duša, ktorá sa takýmto spôsobom chce s Tomom zblížiť, alebo z toho racionálneho hľadiska, kde tá predstava je naozaj iba halucinácia v Tomovej hlave vzniknutá z extrémneho emocionálneho vypätia a stresu :-) Teším sa, ako to bude pokračovať :-)

5 Abey Abey | 23. listopadu 2010 v 11:28 | Reagovat

;DD já z toho Toma jednou umřu. už aby se Bill probral, protože tohle vážně není normální :D

6 Ainikki Ainikki | Web | 29. listopadu 2010 v 14:25 | Reagovat

Tak přiznám se, že tohle jsem nečekala. Myslím tím, že se s tím dokáže někomu svěřit a to ani důvěryhodné a milé doktorce. Já bych měla takovou hrůzu, že mě zamotá do svěrací kazajky, že bych si asi radši ukousla jazyk, než vylezla s pravdou ven. :-) No, ale možná je to lepší, tedy rozhodně pokud to někam povede a Tomovi to alespoň nepatrně uleví.
I když myslím, že nejlepší léčbou pro něj by bylo, kdyby se Bill probudil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥