Prosinec 2010

The sinner in me 1

28. prosince 2010 v 23:38 | Gia |  The sinner in me
Ráda bych na svém blogu přivítala svou novou povídku. Buďte k ní prosím shovívaví, je tak trochu plachá, velice skromná a nemá příliš velké ambice. Ale přesto jsem si řekla, že povídka psaná do šuplíku to tentokrát nebude. Moje milé Probuzení se pomalu blíží ke svému konci a já už nějaký ten čas přemýšlela nad tím, jestli psát dál nebo si dát jednoduše pauzu. Rozhodla jsem se pro první možnost a jestli jsem udělala dobře, to ukáže až čas. Je tady totiž poměrně hodně ALE.
Vím, že pro řadu čtenářů je prvotní podmínkou proto, aby se povídkou vůbec začali zabývat to, aby Bill s Tomem byli dvojčaty a ačkoliv mám takové povídky radši, tahle z té řady vybočuje. Původně v ní totiž měly být úplně abstraktní postavy, ale Gia je nejspíš ještě pořád moc zbabělá na to, aby tyhle dva jen tak opustila a psala o jiných. Uznávám proto, že postava Billa jako věřícího, který žije v jehovistické rodině je zvláštní, ale když se budete jen malinko snažit a zapojíte svou fantazii ... půjde to. Na úvod bych chtěla upozornit ještě ty čtenáře, kteří si žádají x dílů za týden, že je určitě zklamu. Díly u téhle povídky nejsou psány dopředu, a proto budou přibývat s tím, jak mi to nemalé školní povinnosti, ostatní záliby i vlastní múza dovolí :). Pokud mezi vámi zbyl někdo takový, koho jsem neodradila a dočetl odstavec až do tohoto místa ... pak vám přeji příjemné čtení.

Vaše Gia.

Hlavní postavy: Bill Kaulitz/Tom Weber
Vedlejší postavy: Alexandr Atze, Maxmilián Bär,Emma, Nadine a Milla.
Varování: zejména pak pro lenochy, kteří si nepřečetli odstavec výše :). Tom s Billem nejsou v povídce v žádném příbuzenském vztahu, twincest je vyloučen.

Shrnutí:
I love you not only for what you are
but for what I am when I am with you.
I love you not only for what you have made of yourself
but for what you are making of me.

I love you for the part of me that you bring out.

Betaread: Janule

Být neviditelným.

in-my-silence.blog.cz

~ BILL ~

Unaveným šťouchnutím několika prstů protentokrát posunu úhlednou hromádku čistého prádla o něco více doprava. Moje šťastná strana. Jenže ať jsem se snažil sebevíc a sám sebe plamenně přesvědčoval o svém vlastním nadšení, radost nepřicházela. Ani ta předstíraná.

Probuzení 15

26. prosince 2010 v 19:20 | Gia |  Probuzení
Probuzení
in-my-silence.blog.cz
Předstíral jsem, že se přímo pekelně soustředím na dusot matčiných nohou, když sbíhala po schodech zpátky do kuchyně, a neustále jsem se nervózně vrtěl na vachrlaté stoličce. Pořád jsem si ještě plně neuvědomil, že tohle není halucinace, která je pro každou špatnost a velice okatě se mě snaží svést. Tohle byl Bill, který se na mě ještě pořád příšerně zlobil, měl mou vinnou zlomené srdce a jediné, co si přál, bylo být co nejdál ode mě. Neměl ani nejmenší ponětí, co všechno se ve mně za ty dva týdny, co byl v nemocnici, odehrálo a změnilo, my dva jsme byli pořád na začátku. A možná někde daleko před ním. Zlobil jsem se sám na sebe, když jsem se přistihl při myšlence na to, že by bylo mnohem jednodušší, a možná i příjemnější, kdyby tenhle protiva zmizel a vrátila se zpátky moje halucinace. Když jsem viděl, s jak velkou nedůvěrou na mě pohlíží, znovu jsem se vracel do bodu, kdy jsem si uvědomoval, že se mi to nikdy nemusí podařit, že naopak všechno ještě zhorším a Bill mi bude vzdálenější jako nikdy předtím. Z ne zrovna příjemného přemýšlení mě vytrhl až hlasitý zvuk praskající látky a já si konečně uvědomil, co že je ta červená zmateně se pohybující čmouha uprostřed místnosti.

Probuzení 14

24. prosince 2010 v 7:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení 
in-my-silence.blog.cz

Dnešek je kouzelný den :) A překvapivě vykouzlil jeden malilinkatý dárek i pro vás - návštěvníky mého blogu. Další díl Probuzení je tu, ale nebojte se, ani o ten nedělní nebudete v žádném případě ochuzeni :) Vaše Gia ♥.

"Jsi v pořádku?" Bill znovu protočí oči v sloup a lžící naštvaně třískne o zdobený okraj polévkového talíře. Nebyli jsme z nemocnice pryč ani hodinu, a už měl zpátky ty příšerně tmavé kruhy pod očima, obličej mu znovu pokryl nepřirozeně bledý odstín. Z každého jeho pomalého pohybu jsem mohl vidět, že je ještě opravdu slabý a hodně rychle se unaví. Matce zkrátka nedocházelo, že když se ho bude na tutéž stejnou otázku ptát třikrát do minuty, Bill ji prostě začne ignorovat a nebude odpovídat.
"Snědl jsi sotva tři lžíce, nechceš radši něco jiného? Rajská se mi skoro vždycky povede, ale dneska je nějak moc sladká, asi ti nechutná, že?" Poletovala kolem něj jako pilná včelka zprava doleva a já se podivil tomu, jak mistrně se Bill dokáže ovládat. Když jsem mu něčím lezl na nervy já, nikdy si nebral servítky a okamžitě mě utnul. Jenže tohle byla úplně jiná situace. Energická a povýšená povaha musela na nějaký čas ustoupit do ústraní a Bill sám pochopil, že potřebuje pomoc.

Vánoce.

24. prosince 2010 v 6:00 | Gia |  Obrazárna
Doufám, že i tentokrát pro vás bude dnešek naprosto kouzelný a jedinečný den a vy si ho náležitě užijete ♥.

Jsem zvědavá kolik z nás, kteří se budeme postit, konečně uvidí zlaté prasátko :).

in-my-silence.blog.cz

A jak říkám každý rok. Až se budete cpát vánočním cukrovím a řešit na jakou pohádku se podívat dřív, nezapomeňte poděkovat za to, v jaké části světa jste se narodili. 

in-my-silence.blog.cz
Gia ♥.


Probuzení 13

19. prosince 2010 v 1:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení 
Pro jistotu ustoupím dozadu ještě o jeden malý krok. Nepomáhá to. S rozmrzelým povzdechem stáhnu obličej v pokřivené, nanejvýš nešťastné grimase.
"Mami?" Zašeptám nerozhodně směrem, kde tuším obrysy matčina těla, které se sklání nad bratrovou starou dětskou postelí. Se vší soustředěností převléká velký buclatý polštář do čistého povlečení s proužkem. Konečně zvedne hlavu mým směrem a nechápavě zakroutí hlavou.
"Měla jsem za to, že jedna věčně nespokojená modelka v rodině bohatě stačí. Tohle tričko už máš na sobě během té chvíle, co jsem tady, počtvrté. Nějak mi uniká ten zásadní rozdíl mezi černým trikem s modrým nápisem a černým trikem s bílým nápisem, ale zdá se, že pro tebe je to problém přímo nevyřešitelný. Takhle tě neznám." Znovu se skloní nad postel a ani na chvíli se nepřestává usmívat sama pro sebe. Konečně jsem mohl znovu cítit to teplo, které rozdávala pokaždé, když věděla, že jsme oba dva v bezpečí.

Taky jsem sám sebe takového neznal. Nikdy se mi to přece nestalo. Abych hodinu a půl tvrdnul před zrcadlem a řešil něco tak nepodstatného, jako bylo tričko, ve kterém jsem měl jít ten den ven. Jenže tohle nebyl jen další obyčejný den v pořadí. Nic už nemělo být stejné, dokonce ani já ne.

Čas je relativní pojem.

18. prosince 2010 v 10:13 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Jako malé dítě jsem i já měla svou nejlepší kamarádku. Říkejme jí třeba slečna "A". Byla to kamarádka na život a na smrt. Trávily jsme společně všechen volný čas, chodily do stejné školy. Každý večer jsem jí dolů z okna spouštěla několik "milostných" a neodkladných dopisů, protože den je přece příliš krátký na to, aby jste stihli říct to důležité. Když se jedna z nás koupala, koupala se automaticky i ta druhá, naši komunikaci skrze hlasité bušení o vanu znal nejeden soused. No ano, slečna "A" bydlela hned pod námi, vlastně pořád tam ještě bydlí. Dodneška nevím proč, ale z ničeho nic jsme se spolu úplně přestaly bavit.
Bylo to v poslední třídě základní školy. Možná za to jednoduše mohl fakt, že jsme spolu trávily až moc času. Pro dospělé kolem nás to prostě nebylo normální a dnes už vím, že mě její rodiče neměli rádi. Když se na to totiž podívám s odstupem času ... asi to doopravdy normální nebylo. Všeho moc škodí a platí to nejspíš i o přátelství. 
Řadu let jsme se jen tak cize míjely, skoro se nepozdravily a to na tom pro mě bylo to nejdivnější. Ten pocit, že člověk, kterého jste znali lépe než sebe sami, vás najednou odstřihne ze svého světa a už se o vás nezajímá. To až teď. 
Nejsem zastáncem Facebooku a v mých očích má řadu negativ. Nicméně v tomhle případě mi pomohl jak nejvíc to šlo. Pamatuji si ten den před rokem docela dobře. Hledala jsem mezi přáteli někoho, kdo by ujal ztracené fenky husky, kterou jsem našla zatoulanou ve sněhu daleko v polích. Nikdo se nenabízel. Psala jsem a volala kdekomu a tak nějak přirozenou cestou mě napadla i slečna "A". V tomhle jsme si vždycky byly podobné.
Uběhl rok a jsou z nás zase kamarádky. Chodíme spolu venčit mého psa, zjistily jsme, že si i po těch letech pořád stejně dobře rozumíme ... zkrátka ... jakoby čas vůbec nic neznamenal. Nejzvláštnější totiž je, že jsme prostě jen plynule navázaly na místo, kde jsme před těmi x lety skončily .... nechápu to. A i když to bude znít zvláštně, jsem za to svým způsobem doopravdy ráda.
Tak tu teď sedím, vyhlížím dodávku ČP a čekám na dárek pro slečnu "A". Naposledy jsem jí dárek k Vánocům dávala ve čtrnácti letech. Deset let. Čas je neuvěřitelně relativní pojem 

Probuzení 12

12. prosince 2010 v 1:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení 

in-my-silence.blog.cz
"Prostě to udělal. Vůbec ho nenapadlo, aby se zeptal na můj názor. A proč vlastně taky? Byli jsme v těchhle věcech naprosto stejní, takže jsem si mohl lehce odvodit, že i kdybych se vzteky stavěl na hlavu, ani v nejmenším by to s tím nehnulo. Takže se pro jistotu nezmínil ani půl slovem, sebral se a přišel s na černo obarvenou hlavou a naprosto novými vlasy. Moje reakce? Nekontrolovatelný záchvat smíchu. Jeho reakce? V rozpacích jen neustále roztomile mrkal jako sova, nechápal, proč se mi to nelíbí a nakonec se urazil. Proč mám tak neuvěřitelně slabou vůli? Tohle byla možná vůbec poslední možnost, jak se od něj nadobro odpoutat a pochopit, že on není nic pro mne. Vždyť v tom má nemožně prťavou hlavu, vypadá hrozně komicky. Jenže tohohle názoru jsem se dokázal držet asi čtvrt hodiny. Stačilo, aby se kolem mě párkrát prošel s tím svým nakvašeným obličejem a já pomalu ale jistě měnil názor.
Vlastně to nebylo až tak špatné. Vypadal jinak. Dospěleji. Mužněji. Více sexy. Bože, i kdyby mu na hlavě zbyl jeden jediný vlas, stejně to nic nezmění na tom, že je pro mě tím nejpřitažlivějším člověkem pod sluncem. Zabte mě někdo, dokud je čas!"

Probuzení 11

5. prosince 2010 v 1:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení
in-my-silence.blog.cz
Pomaličku se odtáhnu a pro jistotu zavřu oči, než konečně zakroutím hlavou. Nechtěl jsem si znovu prožít jeho zklamání, vidět ten naprosto odzbrojující pohled plný bolesti. Když se pevně semknutá víčka znovu rozlétla dokořán, byl pryč. Řekni upřímně, přeješ si teď stejně jako já, abych tě políbil? Těch pár zdánlivě jednoduchých slov se mi v uších ozývalo znovu a znovu, a já byl vděčný, že zmizel, že mi tentokrát nemůže vidět do hlavy. Znovu se otočím k bratrovi a chvíli si jen tak bez myšlenek pohrávám s jeho dlouhými neučesanými vlasy. V příštím okamžiku se k němu nakloním, abych ho políbil na rty. Všechno, co cítím, popraskaná, a i přesto stále jemná kůže, vůně jeho těla a pohled na jeho nic netušící tvář, všechno se mi prazvláštním způsobem zarývá hluboko pod kůži, snad proto, abych nezapomněl. Veškerou čistotu toho okamžiku neustále narušovalo moje vlastní opovržení nad tím, co dělám. To, jak jsem se hnusil sám sobě, to, že jsem si až příliš dobře uvědomoval, že to, co dělám, není správné. Nechtěl jsem se líbat se svými představami, chtěl jsem jednoduše políbit svého bratra. Toho skutečného.

Ošklivé káčátko.

1. prosince 2010 v 22:53 | Gia |  Labyrint
in-my-silence.blog.cz
Znáte tu o ošklivém káčátku? Připomněla jsem si ji dnes večer, když jsem sledovala film Single man. Mimochodem tenhle snímek vřele doporučuji. Možná nenadchne každého a možná to ani není film pro každého, ale já ho řadím k Shelter a Lucky Blue jako mou "top ten" záležitost s homosexuální tématikou. Colin Firth dokázal doslova zázrak. Přinutil mě, abych překonala své antipatie vůči jeho osobě i vzezření a pustila jsi něco, kde ztvárnil hlavní roli. A neprohloupila jsem, ba co víc, jsem nadšená
A kdo že je to pomyslné káčátko? Viděli jste film "Jak na věc" s H. Grantem v hlavní roli? (A plakali jste u něj stejně jako já?) Pokud je vaše odpověď kladná, pokuste se vybavit hlavního dětského hrdinu tohoto filmu. Tak trochu oplácaný klučina s vlasy ostříhanými na "kastrol" a k tomu ty nebesky modré oči. Všechny z popisovaných vlastností zmizely a zůstaly jen ty nebesky modré oči. Ošklivé káčátko se vylouplo a já se budu těšit na další počin tohohle šikovného mladíka. 

PS: A kdy už konečně z té vší ošklivosti vyrostu i já?!  .... možná v příštím životě, kdo ví. 

in-my-silence.blog.cz
in-my-silence.blog.cz
Nejkrásnější fantasmagorie ♥