Probuzení 11

5. prosince 2010 v 1:00 | Gia |  Probuzení
Probuzení
in-my-silence.blog.cz
Pomaličku se odtáhnu a pro jistotu zavřu oči, než konečně zakroutím hlavou. Nechtěl jsem si znovu prožít jeho zklamání, vidět ten naprosto odzbrojující pohled plný bolesti. Když se pevně semknutá víčka znovu rozlétla dokořán, byl pryč. Řekni upřímně, přeješ si teď stejně jako já, abych tě políbil? Těch pár zdánlivě jednoduchých slov se mi v uších ozývalo znovu a znovu, a já byl vděčný, že zmizel, že mi tentokrát nemůže vidět do hlavy. Znovu se otočím k bratrovi a chvíli si jen tak bez myšlenek pohrávám s jeho dlouhými neučesanými vlasy. V příštím okamžiku se k němu nakloním, abych ho políbil na rty. Všechno, co cítím, popraskaná, a i přesto stále jemná kůže, vůně jeho těla a pohled na jeho nic netušící tvář, všechno se mi prazvláštním způsobem zarývá hluboko pod kůži, snad proto, abych nezapomněl. Veškerou čistotu toho okamžiku neustále narušovalo moje vlastní opovržení nad tím, co dělám. To, jak jsem se hnusil sám sobě, to, že jsem si až příliš dobře uvědomoval, že to, co dělám, není správné. Nechtěl jsem se líbat se svými představami, chtěl jsem jednoduše políbit svého bratra. Toho skutečného.


Zpátky domů jsem se vrátil až v podvečer. Nevím, jak jen to Sára dokázala zařídit, ale i když už návštěvní hodiny dávno skončily, nikdo mě z bratrova pokoje nevyhodil, nikdo neprotestoval. Neuniklo mi však, že roleta na obdélníkovém okně do chodby zůstala až do mého odchodu stažená. Přemýšlel jsem nad tím celou cestu domů a přemýšlel jsem i teď, když jsem se pohodlně opřel do polštáře na obrovské dvojlůžkové posteli. Hledal jsem něco a neměl ponětí co. Jakékoliv jiné vysvětlení pro to, co jsem udělal, než bylo to, které se nabízelo jako to nejsprávnější. Ale nic jiného nepřicházelo. Jediné, co jsem mohl cítit, bylo neuvěřitelné prázdno, a to jak mi scházel. I tentokrát jsem Billův zápisník otevíral s neuvěřitelným studem a vzrušením. Nemohl jsem si pomoct a odolat. Zároveň jsem měl pocit, jako by zrovna seděl hned vedle mě. Očima vyhledám jeden z delších zápisků.

Je to reálné? Lze se nějakým kouzlem převtělit do jeho kytary? I kdyby jen chvíli. Pár okamžiků nechat klouzat jeho dlouhé štíhlé prsty po mém těle. Jaký by to byl pocit? Jen při té představě mám pocit závratě, pocit, že se rozletím na tisíce kousíčků a už mě nikdo nikdy nedá dohromady. Jedině on by mohl. Protože ty jeho neuvěřitelné ruce musí dokázat i nemožné věci. Tuší alespoň jedna z jeho kytar, jak moc jim závidím? Jak pokaždé tajím dech a nemůžu odtrhnout pohled, když jako by nic zakloní hlavu, zavře oči a pootevřenými rty notuje melodii oblíbené písničky? Mám chuť uctívat ten dokonalý obličej jako tu nejvzácnější svátost.

Musí být na mě pohled k popukání. Jak tu tak sedím shrbený na posteli a očima mžourám na drobná kulatá písmenka, pusu otevřenou dokořán. Prostě tomu pořád nevěřím. Nikdy jsem nezažil situaci, kdy by byl bratr doopravdy zamilovaný, kdy by o někom reálném a konkrétním mluvil takhle. Nikdy mě ani v legraci nenapadlo, že by mě mohl vidět těmahle očima. Pořád jsem věřil a doufal, že je to celé jen hodně hloupý vtip, že mu něco přelétlo přes nos, že mu chybí nějaká skutečná dívka, která by odpovídala jeho představám, a kterou by mohl milovat. Že se mu to v hlavě pomotalo jen a jen proto, že spolu trávíme veškerý pracovní a téměř i volný čas. Že když se odstěhuje a já trochu ochladím svůj vztah k němu, zhnusím se mu natolik, že pochopí, jak byl hloupý, když chtěl všechno to hezké ze sebe vložit do mých rukou.

Nenávidím ho! Nenávidím! NENÁVIDÍM!!

Trochu polekaně sebou trhnu a na okamžik přestanu číst, když mě do očí praští tahle "laskavá" slova na úvod. Když už můj bratr něco třikrát zopakuje a ještě k tomu podtrhne, nejspíš to myslí doopravdy. Zvědavě znovu vyhledám příslušný řádek, abych se dozvěděl, co jsem tak hrozného provedl.

Pitomeček. Idiot. Kretén. Nechutný nadržený erotoman, co se neumí ovládat ani na veřejnosti. Jasně, David by nepřežil, kdybychom se nefotili s fanoušky a ochotně nepózovali. Ale přece když Tom chtěl, tvářil se normálně, pozdravil, zapózoval na fotku a tím to skončilo. Dokud nepřišla ta kurvička alá dvojnice Dolly Buster. Dokonce dovolil, aby ho políbila na tvář. Aby se tam po něm plazila jako nějaká liána. Určitě ulovila i jeho telefonní číslo, rozdal si to s ní? Bože, jak já ho nenávidím! Zkopat ho do kuličky a zahodit do nejbližší popelnice. Snažil jsem se tvářit naprosto normálně, ale stejně na té fotce vypadám jako naštvaná a uražená slepice …

Jak asi vypadá můj dokonalý bráška v roli naštvané a uražené slepice? Se škodolibým úsměvem si na kolena přitáhnu malý přenosný notebook a vyťukám první adresu internetového vyhledavače, který mě napadne. Přesto, že zápisku chybělo datum, věděl jsem přesně, o kterém "meet and greet" píše, na tuhle Dolly Buster jsme s Georgem dlouho nemohli zapomenout. Vypadala naprosto neuvěřitelně. Neuvěřitelně uměle a lacině. Jen chudáček Bill zkrátka neodhadl situaci. Vůbec se nám tenkrát nelíbila. Jen nás ta její vizáž dostala natolik, že jsme s Georgem až moc ochotně zapózovali, a ještě si nechali obličeje zamazat tunou příšerně růžové rtěnky a makeupu. Chvíli to sice trvá, ale fanouškovská základna je spolehlivá. Sice se nezapomněli na adresu té krasotinky pořádně vyvztekat a zanadávat si v tom smyslu, jak to, že si dovoluje takhle osahávat jejich Toma, ale přece jenom se přede mnou po chvíli vynoří zvětšená verze zmiňované fotky.

Očima okamžitě přeskočím ten zmalovaný plakát a zastavím se až na Billovi v uzounkých tmavě modrých džínách a černé košili s povolenými knoflíky. Rozesměju se na celé kolo jako blázen, div se mi notebook neskutálí s klína rovnou na zem. Vypadá naprosto úžasně. Pryč je tvrdě natrénovaný pohled alá Kate Moss, dokonalý postoj a ruce profesionálně založené v bok. Stojí bokem všeho dění a tváří se jako největší kakabus. Ruce založené na prsou v nepřípustném gestu a nos nakrčený nechutí. Ve vzpomínkách jsem se vracel zpátky k tomu dni, k tomu, jak jsem se k té holce vlastně choval, a začínalo mi ho být upřímně líto. Byl na to tak špatně, že mu snad nesloužil zrak? Copak si doopravdy myslel, že bych na tuhle vůbec někdy vlezl? Začínal jsem se doopravdy bát toho, že měla má halucinace pravdu a Bill už mě viděl jenom jako bezduchou a naprosto tupou loutku.

"Jasně, že jsem měl pravdu a co sis vlastně myslel, ty chytráku?" Trhnu sebou a počítač se tentokrát doopravdy s pořádnou ránou sveze na podlahu. Vůbec jsem si nevšiml, že už byl zase tady. Prostě se rozvalil vedle mě na postel a začal jako by nic listovat svým vlastním notýskem. "Tsss, není ti to ani trochu trapný? Takhle čmuchat ve věcech druhejch lidí? Hádám, že za tohle by tě Bill zrovna nepochválil, hm?" Provinile pokrčím rameny.
"Musíš ale uznat, že na té fotce vypadá děsně legračně, možná jí vytisknu a přidám jí k té, kterou jsem mu donesl do nemocnice. Určitě ho "potěší", až se probudí." Zřejmě trochu divočejší a zlotřilejší polovina mé halucinace na mě souhlasně mrkne a spiklenecky si promne dlaně.
"Myslím, že až se probudí, tak aby toho nebylo málo, ho pro změnu trefí šlak." Natáhnu se pod postel pro počítač a uvědomím si, že jsem vlastně rád, že je tenhle Bill neustále v mé blízkosti. Věřil jsem, že jestli mi někdo pomůže najít tu správnou cestu zpět k bratrovi, bude to jedině on.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amálka Amálka | 5. prosince 2010 v 15:46 | Reagovat

Konečně ten deník znovu otevřel. :)
Pěkné...

2 Monica Monica | 5. prosince 2010 v 23:23 | Reagovat

Taky bych chtěla vidět Billa jako naštvanou a uraženou slepici! :D
No jo, neni to sice správný hrabat se někomu v soukromí, ale když to prospěje dobrý věci...

3 Dania Dania | Web | 6. prosince 2010 v 19:00 | Reagovat

Tak Tomi už se začíná probouzet z citového spánku :-) Jsem zvědavá, jak to bude dál pokračovat.

4 LadyKay_TK LadyKay_TK | Web | 7. prosince 2010 v 21:45 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas, abych si tuhle povídku přečetla a jsem nadšená! Všimla jsem si jí už na twincest blogu. Zběžně jsem si první díl prolétla očima a když jsem se ujistila, že Bill a Tom jsou v ní bratři, zaradovala jsem se. Přijde mi, že to je teď nedostatkové "zboží". Ne, že bych nečetla povídky, kde jsou cizí lidé, ale jako sourozence je mám prostě raději. Má to pro mě takové zvláštní kouzlo a vždycky tyto povídky budu upřednostňovat <3 Ale teď k té tvojí. V první řadě musím podotknout, že máš krásný slohový projev a hezky se to čte. Umíš čtenáře okamžitě vtáhnout do děje (alespoň u mě se ti to povedlo hned s prvním dílem). Když jsem se na to vrhla, tak jsem si říkala, že se ten název nebude asi vztahovat jen na Billa a čím dál více se v tom utvrzuji. Půjde nejspíš i o něj (od začátku odmítám připustit, že by se neprobral), ale hlavně tu kráčí o probuzení Toma. V tom mu má nejspíš pomáhat i duch Bill, se kterým jsi mě pravda v první chvíli malinko vyděsila... Myslím si, že až Tom úplně procitne a uvědomí si, co si uvědomit má, duch zmizí a Bill se probudí. Aspoň v tohle doufám :)
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a co sis na nás a hlavně na ně dva ještě vymyslela. Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu a to jsem těch jedenáct předchozích před chvilkou dočetla :D Ještě jednou chválím, krásná povídka :)

5 Sajü Sajü | Web | 9. prosince 2010 v 17:01 | Reagovat

♥ už se chystám na to, přečíst ty zameškaný díly. plácni mě giuško :D:D:D já teď na to skoro nemám čas a potřebuju na to klid, tak snad si ho brzo najdu ♥

6 Sajü Sajü | Web | 9. prosince 2010 v 23:16 | Reagovat

Ale nepovídej :-* :-*
Vážně se ti tak líbí?^^
To jsem totiž ráda, pokud ano ♥
A vždycky, když si hraju v programu myslím na to, že ti jednou musím už konečně taky nějaký ten design udělat, nemocná! :D ♥

7 zuzana zuzana | 11. prosince 2010 v 11:26 | Reagovat

neviem, čo povedať, krásne napísané...

8 Ainikki Ainikki | Web | 31. prosince 2010 v 15:29 | Reagovat

Taaak, po hodně dlouhé době kdy jsem doslova ani nepáchla k počítači, jsem konečně tu a doháním zameškané. A koukám, že ses pustila i do nové věci. Prozatím jsem si přečetla jen těch pár slov k úvodu a doufám že i na to si pořídím v dohledné době vyšetřit čas, protože dnes mám prozatím jen v plánu dočíst resty, které mám u Probuzení a běžím zase o kousek dál. :-)
Teď ale k příběhu. Ten polibek, ke kterému se už nedostalo v předchozím díle dopadl lépe, než jsem si představovala. Políbit skutečného Billa a ne představu bylo totiž přesně to ono, do měl Tom udělat a on to skutečně udělal a já si myslela, že tam bude špulit pusu jen do vzduchu. :-D
A čtení deníku a dozvídání se dalších věcí, jak ho bráška vnímal je taky fajn a plus pomoc Billa-ducha ho pomalu přivádí na tu správnou cestu a já už se nemůžu dočkat až se ten skutečný konečně probere. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥