Probuzení 15

26. prosince 2010 v 19:20 | Gia |  Probuzení
Probuzení
in-my-silence.blog.cz
Předstíral jsem, že se přímo pekelně soustředím na dusot matčiných nohou, když sbíhala po schodech zpátky do kuchyně, a neustále jsem se nervózně vrtěl na vachrlaté stoličce. Pořád jsem si ještě plně neuvědomil, že tohle není halucinace, která je pro každou špatnost a velice okatě se mě snaží svést. Tohle byl Bill, který se na mě ještě pořád příšerně zlobil, měl mou vinnou zlomené srdce a jediné, co si přál, bylo být co nejdál ode mě. Neměl ani nejmenší ponětí, co všechno se ve mně za ty dva týdny, co byl v nemocnici, odehrálo a změnilo, my dva jsme byli pořád na začátku. A možná někde daleko před ním. Zlobil jsem se sám na sebe, když jsem se přistihl při myšlence na to, že by bylo mnohem jednodušší, a možná i příjemnější, kdyby tenhle protiva zmizel a vrátila se zpátky moje halucinace. Když jsem viděl, s jak velkou nedůvěrou na mě pohlíží, znovu jsem se vracel do bodu, kdy jsem si uvědomoval, že se mi to nikdy nemusí podařit, že naopak všechno ještě zhorším a Bill mi bude vzdálenější jako nikdy předtím. Z ne zrovna příjemného přemýšlení mě vytrhl až hlasitý zvuk praskající látky a já si konečně uvědomil, co že je ta červená zmateně se pohybující čmouha uprostřed místnosti.


"Bavíš se dobře? To si mám vážně kleknout na kolena, aby se jeho veličenstvo Tom uráčilo hejbnout zadkem a trochu mi pomohlo?" Teprve teď jsem si dal dvě a dvě dohromady a mohl se začít naplno smát. Ten trouba tam stál a naštvaně se kroutil zamotaný ve svém vlastním tričku. Porcelánově bílé břicho, které teď připomínalo obrovský bezedný kráter, se pod naprosto běžnou činností třáslo stejně jako po dvouhodinovém běžeckém maratónu.
"Bolí mě ruce." Zaskuhrá Bill unaveně a útlé paže, které celou dobu držel zkřížené v úrovni obličeje, svěsí dolů tak prudce, že se znovu ozve naříkavé zapráskání pevně sešitých švů. Znovu si musím sám pro sebe připomenout, jak dlouho Bill ležel v nemocnici, a konečně si uvědomím, jak namáhavá pro něj musí být i taková hloupost, jakou je svléknutí trika. Bylo pro mě obtížné přivyknout tomu, že osoba, která mě v minulosti žádala o pomoc zřídkakdy, ji najednou doopravdy potřebuje a nemyslí to v legraci. Z ničeho nic jsem pocítil obrovskou lítost. Když já sám mám problém to pochopit, jak těžké a potupné to asi musí být pro něj?

Bez dalších hloupých řečí k němu trochu nemotorně přiskočím a během chviličku ho z té červené zamotaniny vysvobodím. Dlouhé černé vlasy mu neposlušně trčí do strany a vyholená část kolem uší se stejně jako jeho obličej leskne potem. Hekavě oddechuje a v krku mu to nesouhlasně zachrčí pokaždé, když nemůže popadnout dech. Mám pocit, že v tom kratičkém okamžiku, kdy pohlédnu do rozrušených hnědých očí bez jediné jiskřičky života, se mi muselo vším tím strachem zastavit srdce. Teprve teď jsem si uvědomil, co všechno se při téhle pitomosti mohlo stát a co nejpevněji k sobě stále třesoucí se tělo přivinu. Z Billova hrdla znovu vyjede chraplavý nesrozumitelný zvuk, ale ani to mě nepřiměje k tomu, abych ho pustil a přestal objímat.

"Řekni, jsi v pořádku? Cítíš se dobře? Mám doběhnout pro mámu, chceš do nemocnice?" Koktám tak, že vlastně ani já sám nerozumím tomu, co říkám a dlaněmi ho hladím po vychrtlých potem zbrocených zádech. "Slibuju, že odteď na tebe budu dávat mnohem větší pozor. Bože, já jsem takový pitomec." Trochu nešetrně s ním zatřesu a mezi prsty sevřu špičku drobounké brady. S poslední větou mu znovu zírám do hnědých vyplašených očí a doufám, že pochopí, že to myslím opravdu vážně. Smrtelně. Nezmůže se na víc než na jedno pomalé přikývnutí a já se na něj konečně znovu usměju. Malou stoličku nohama odkopnu trochu dál a sednu si na ni tak, abych byl zády k Billovi.

Další věc, která nebyla v plánu. Dost dlouho jsem nad tím přemýšlel a věděl jsem, že Tom, ten Tom, kterého si Bill pamatoval z doby před nehodou, by se před ním vůbec neostýchal, natož pak aby se otočil. Proč taky? V dětství jsme kolem sebe lítali nahatí denně a nebylo na tom nic divného. Divné to z Billovy strany začalo být až ve chvíli, kdy si uvědomil, že mě miluje. A z té mé? Nejspíš v momentě, kdy mi ta proklatá halucinace nabídla možnost, uvidět věci takové, jakými skutečně jsou. Jenže Bill o tomhle neměl ani nejmenší tušení, tak moc jsem si přál vidět ten překvapený výraz v jeho obličeji, když jsem se k němu na stoličce otočil zády.
"Nikam nespěcháme, tak se svlíkni hezky pomalu, a až polezeš do vany, tak si nejdřív sedni na kraj a lez tam postupně. Kdyby sis nebyl jistej v kramflecích tak ti pomůžu. A houkni na mě, až budeš vevnitř." Svlíknul jsem si tlustou šedou mikinu a odhodil ji na zem. Bill vždycky miloval, když si při koupání mohl napustit až nepříjemně horoucí vodu a v místnosti začínalo být příšerné horko. Doufal jsem, že jsem nic nezpackal a Billa zbytečně nevyplašil, ale nebyl tu nikdo další, kdo by mi mohl poradit.

*BILL*

Přímo pekelně se soustředím na rozepínání železné spony u opasku a v duchu se modlím, aby hlasitě necinkala. Nechtěl jsem udělat jakýkoliv zbytečný zvuk navíc, který by mohl Toma poplašit a přimět k tomu, aby se otočil. Všiml si vůbec mojí reakce na jeho objetí? Postřehl, že jsem celý zrudl a mohl snad cítit, že mi srdce div nezapomínalo bít v pravidelném rytmu? Měl jsem neskutečnou chuť běžet hned teď do pokoje a vypsat to do svého deníku. Kdybych byl jen o trochu nadanější kreslíř, všude, kam bych mohl, namaloval bych ty úžasně hebké prsty, které jsem mohl i teď cítit na svých pažích, jako by tam zanechávaly zvláštní neviditelnou stopu. Chtělo se mi radostí tančit, skákat tak vysoko, jak bych jen dokázal, a říct to komukoliv, kdo by to chtěl slyšet. Jak dlouho je tomu od doby, kdy o mě Tom projevil opravdový zájem? Ve chvíli, kdy se dozvěděl o mých citech k němu, neuvěřitelně ochladl a pro všechno na světě jsem si nemohl vzpomenout na to, kdy mě naposledy takhle sevřel v náručí a nechtěl pustit.

Uvědomoval jsem si, že to všechno dělá jen proto, že má o mě strach, že se musel na policii určitě dozvědět, že moje nehoda by mohla být kvalifikovaná jako pokus o sebevraždu, že za všechny jeho reakce mohla jen lítost a bratrský cit, ale bylo mi to kupodivu jedno. Skutečně mi to stačilo. Pochopil jsem, že od doby, kdy se mi Tom vzdálil a později mi navrhl, abychom bydleli každý zvlášť, jsem byl jen poloviční, věčně nevrlá a skomírající chudinka. Nechápal jsem, kam se mohla během té chvíle ztratit moje panovačná povaha, najednou jsem se vůbec necítil sebevědomě a jistě. A teď, když jsem mohl být znovu v jeho blízkosti, jako by se vracelo mé staré já, které bylo na hodně dlouhé dovolené. Toužil jsem po dobrodružství, nových zážitcích a chtěl jsem znovu tvořit. Chtělo se mi zase žít.

Bylo to hodně zvláštní, ale vlastně jen máloco mi od mého příchodu z nemocnice dávalo smysl. Copak by se Tom někdy dřív obtěžoval a bral ohled na mou nahotu a stydlivost? Mohl jsem to sám sobě zdůvodnit jedině tak, že pochopil, jak se asi musím cítit v roli někoho, kdo se musí svléknout před někým, koho miluje, a ten někdo jeho city neopětuje. Rozhodl se snad, že když už mi nemůže dát to, po čem toužím, pokusí se nezklamat jako bratr? Opatrně, přesně podle Tomových instrukcí, jsem se posadil na studený okraj vany a špičkou nohy jsem párkrát zamíchal husté obláčky jahodové pěny. Ve chvíli, kdy jsem se se spokojeným zamručením ponořil do úžasně horké vody, přetekla s hlasitým šplouchnutím na podlahu.

*TOM*

"Hmm." Ozve se Bill po nekonečně dlouhé době a já se konečně můžu otočit. Zastrčím stoličku zpátky pod umyvadlo a přejdu blíž k okraji vany, která teď připomíná jeden velký jahodový mrak. Posbíral jsem Billovo rozházené oblečení a pečlivě ho složil na úhlednou kupičku. Nemohl mi uniknout jeho přemýšlivý, zkoumavý pohled, který mě celou dobu pronásledoval. Bill moc dobře věděl, že z nás dvou jsem byl tím věčným bordelářem jen a jen já.
"Už se cítíš dobře?" Zeptám se pro jistotu znovu a on s úsměvem přikývne.
"Přesně tohle jsem potřeboval, připadal jsem si jak měsíc nemytá šmudla." Ještě pořád se usmívá, ale trochu nespokojeně se šklebí na svoje nezvykle krátce zastřižené nehty.
"Jako by máma nevěděla, že si nehty ze zásady nestříhám. Na co asi s sebou všude tahám tři různé pilníky? Tohle vypadá děsně." Povzdechne si nahlas a nehty pro jistotu potopí zpátky pod vodu. Omluvně se na něj usměju a trvá jen chvíli, než pochopí, kdo má ve skutečnosti jeho kostrbaté nehty na svědomí. Trochu bezradně se rozhlížím po koupelně a vlastně ani nevím, co hledám. Věděl jsem vlastně, jak vůbec vypadá takový pilník na nehty? Hledám cosi, co by alespoň vzdáleně připomínalo pilník na překonávání železných mříží v kriminále, ale kromě hřebenu a kartáčků na zuby jsou poličky nad umyvadlem prázdné.

"To je v pohodě, Tome. Jak se teď na to znovu dívám, není to zase tak špatný, vlastně se divím, že nemám amputovaný aspoň tři prsty. Je od tebe opravdu hezký, že ses rozhodl nenechat svýho bratra shnít ve vlastní špíně zaživa." Trochu nerozhodně pohodím rameny a z plastové tuby od heřmánkového šamponu vymáčknu mazlavou hromádku, kterou rovnoměrně rozetřu na Billovy mokré vlasy.
"Mám ti přece pomáhat, ne?" Zazubím se na něj, když se mu v obličeji znovu objeví ten překvapený a nechápavý výraz a on doslova zavrní blahem. Moc dobře jsem si pamatoval, jak se vždycky celý blažený vracel z návštěvy u kadeřnice, vyžíval se v tom, když mu někdo jiný mohl umýt vlasy.
"Ale neboj, pindíka ti umývat nebudu." Vyprsknu se smíchem a blahem přivřené oči se znovu zeširoka otevřou v jediný hnědý oheň, který mě propaluje skrz na skrz. Bill si pomalu olízne suchý spodní ret a jeho levé obočí vyletí nezvykle vysoko.
"Před tebou taky člověk nemůže nic říct, úchyle." Zakřením se na něj znovu a cítím, že červenám až za ušima.
"To si piš." Přikývne Bill laškovně, ale to už se oba smějeme nahlas. Bylo mi s ním dobře jako už dlouho ne, a přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Mít tak v rukou moc, která by dokázala zastavit čas a uchovala pro mě ten ďábelský, a zároveň neuvěřitelně dětský úsměv a smíchem jiskřící oči. Mohl jsem cítit, jak nádherné to může být, když vás má někdo rád a vy mu to chcete oplácet. Jak krásné to je, když můžete udělat druhého člověka doopravdy šťastným.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amálka Amálka | 27. prosince 2010 v 20:44 | Reagovat

Pěkný :).

2 Monica Monica | 28. prosince 2010 v 3:03 | Reagovat

né, chudák s tím tričkem ♥ :D Ale jsem šťastná za ně, že je to mezi nima zase fajn... snad to nebude jenom na chvíli...
Roztomilej díl :))

3 Ainikki Ainikki | Web | 31. prosince 2010 v 16:09 | Reagovat

Ách, no prostě krása. Já asi nedokážu říct nic víc. Celý dílek jsem se jen přihlouple usmívala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥