The sinner in me 1

28. prosince 2010 v 23:38 | Gia |  The sinner in me
Ráda bych na svém blogu přivítala svou novou povídku. Buďte k ní prosím shovívaví, je tak trochu plachá, velice skromná a nemá příliš velké ambice. Ale přesto jsem si řekla, že povídka psaná do šuplíku to tentokrát nebude. Moje milé Probuzení se pomalu blíží ke svému konci a já už nějaký ten čas přemýšlela nad tím, jestli psát dál nebo si dát jednoduše pauzu. Rozhodla jsem se pro první možnost a jestli jsem udělala dobře, to ukáže až čas. Je tady totiž poměrně hodně ALE.
Vím, že pro řadu čtenářů je prvotní podmínkou proto, aby se povídkou vůbec začali zabývat to, aby Bill s Tomem byli dvojčaty a ačkoliv mám takové povídky radši, tahle z té řady vybočuje. Původně v ní totiž měly být úplně abstraktní postavy, ale Gia je nejspíš ještě pořád moc zbabělá na to, aby tyhle dva jen tak opustila a psala o jiných. Uznávám proto, že postava Billa jako věřícího, který žije v jehovistické rodině je zvláštní, ale když se budete jen malinko snažit a zapojíte svou fantazii ... půjde to. Na úvod bych chtěla upozornit ještě ty čtenáře, kteří si žádají x dílů za týden, že je určitě zklamu. Díly u téhle povídky nejsou psány dopředu, a proto budou přibývat s tím, jak mi to nemalé školní povinnosti, ostatní záliby i vlastní múza dovolí :). Pokud mezi vámi zbyl někdo takový, koho jsem neodradila a dočetl odstavec až do tohoto místa ... pak vám přeji příjemné čtení.

Vaše Gia.

Hlavní postavy: Bill Kaulitz/Tom Weber
Vedlejší postavy: Alexandr Atze, Maxmilián Bär,Emma, Nadine a Milla.
Varování: zejména pak pro lenochy, kteří si nepřečetli odstavec výše :). Tom s Billem nejsou v povídce v žádném příbuzenském vztahu, twincest je vyloučen.

Shrnutí:
I love you not only for what you are
but for what I am when I am with you.
I love you not only for what you have made of yourself
but for what you are making of me.

I love you for the part of me that you bring out.

Betaread: Janule

Být neviditelným.

in-my-silence.blog.cz

~ BILL ~

Unaveným šťouchnutím několika prstů protentokrát posunu úhlednou hromádku čistého prádla o něco více doprava. Moje šťastná strana. Jenže ať jsem se snažil sebevíc a sám sebe plamenně přesvědčoval o svém vlastním nadšení, radost nepřicházela. Ani ta předstíraná.


Tohle nebyl můj pokoj. Chyběly tu do zelena vymalované zdi, moje oblíbené, trochu ošuntělé obrázky, a především pak malé akvárium s žabkou. Cesta sem byla až příliš dlouhá a převoz akvária zbytečně komplikovaný. To říkali oni. Neměli sebemenší ponětí o tom, jak je chov rosničky náročný, prostě jsem ji tam musel nechat. A ačkoliv jsem ji nechával na starost kamarádovi, který měl zvířata rád a vždycky se o ně uměl postarat tak, aby nestrádala, neměl jsem sám ze sebe ani trochu dobrý pocit. Podle slov ze své oblíbené knihy jsem se vždycky snažil být zodpovědný za to, co jsem k sobě v životě připoutal, ale v případě své žabky jsem definitivně pohořel. Mnohem víc mě však mrzela skutečnost, že se ani tentokrát neozvala a prostě jen hloupě mlčela. Jako bych až spolu se včerejším dnem naplno pochopil, že podoba, kterou měla má matka v době před devíti lety, se s konečnou platností už nikdy nevrátí zpět.

Konečně jsem do nepříliš prostorné bílé skříně vměstnal posledních pár kousků oblečení a na odřenou skobičku na jejích dveřích zavěsil dlouhé trochu šmouhaté zrcadlo. Pár věcí z domova jsem si přeci jenom vynutil a přesvědčil rodiče o tom, že jsou pro mě důležité. Ve skutečnosti byly zbytečné, ale dávaly mi jakýsi vrtkavý pocit zázemí a stálosti. Jako malé dítě jsem si téměř každý den představoval situaci, kdy se já a matka stěhujeme na mnohem větší a zajímavější místo, než jakým byla moje rodná vesnice. Ale ta doba byla definitivně pryč.

Nechtěl jsem už nikdy znovu zažívat ten počáteční pocit prázdna, kdy se na vás většina lidí ve vašem okolí dívá skrz prsty. Kdy tím divným jste jedině vy. Postupem času se všechen ten zmatek okolo mě ustálil na docela snesitelnou hranici a děti si mě konečně přestaly dobírat a trhat mé letáčky, které měly doma předat svým rodičům, ale pochopit víru mé rodiny dokázal jen málokdo. Pochopil jsem to já sám vlastně vůbec někdy? Z kluka, který byl všem pro smích a nehezké škádlení, se stal někdo, kdo byl pro druhé docela neviditelný. Nikdy v životě jsem necítil něco podobného, něco, co by bylo natolik definitivní, a já se nezmohl na jediný náznak odporu.

"Tak co, už sis všechno vybalil? Nepotřebuješ s něčím pomoct?" Ještě pořád jsem trnul v podivně pokrouceném tureckém sedu před zrcadlem, ale při zvuku hlasu mé matky jsem se musel usmívat. Možná v tom byl malý kus telepatie smíchaný s dávkou mateřského pudu, ale kdykoliv jsem měl pochybnosti, byla vedle mě. Miloval jsem ty chvíle, kdy jsme mohli být společně o samotě, pryč byla upjatá a úzkoprsá loutka s unaveným, vyprahlým obličejem a šedivými vlasy. Ach bože, kdy se tohle všechno vlastně stalo? Jak neuvěřitelně rychle se můj malý bezpečný svět z dětství stihl změnit.

"Myslíš, že tady budeme šťastní?" Hrozně rád jsem odpovídal otázkou, zvlášť, když po mně někdo vyžadoval naprosto nedůležité informace nebo jsem odpověď jednoduše neznal. Nikdy jsem neuměl lhát, ani v těch nejzákladnějších věcech. A ani matka se tomuhle podivnému rituálu čas od času nevyhnula, nechtěl jsem začínat s výčitkami. K ničemu by mi to nebylo.
"Vždycky jsi toužil po tom, být někde jinde, pamatuješ? Tohle město, tenhle dům … myslím, že je to přesně to ono, o čem jsme společně snili, když jsi byl ještě malý kluk."
"Jenže v tom našem snění jsme přece byli jen my dva, nikdo jiný." Hlasitě si povzdechnu, ale vlastně už nijak nenaléhám, spíš jen suše konstatuji. Jako bych zas a znovu pokoušel její svědomí a paměť, a čekal na den, kdy se její odpověď změní.
"Nebuď sobecký, Bille. Nikdo z nás nechce být v životě sám, nebo ty snad ano? Jen počkej, až se jednou doopravdy zamiluješ. Možná se mi pak za všechny ty zlé řeči přijdeš omluvit." Její tmavě zelené oči se trochu káravě zabodávají do těch mých, nenáviděl jsem způsob, kterým ve mně uměla vyvolávat výčitky, i když absolutně nebyly na místě. Jako by mě nějakým neviditelným lanem přitahovala zpátky k sobě na sotva minimální vzdálenost a zcela odmítala můj vlastní pohled na věc.

"Tatínek je moc hodný člověk, ale ty jsi proti němu v poslední době čím dál tím víc zaujatý, proč si prostě nepřiznáš pravdu?"
"Nevlastní." Zašeptám zpupně spíš sám pro sebe a přemýšlím nad jejími slovy. V poslední době? Natolik odmítala vidět pravdu? Jak jinak jsem se měl stavět k člověku, který ji svou vírou změnil natolik, že se z ní stala nemyslící cizinka a neviděla všechny ty nedostatky a nejasnosti, které jeho učení mělo? Nikdy jsem mu doopravdy neuvěřil, a ačkoliv jsem se účastnil všech jejich aktivit a zvyků, věřil jsem jedině v to, co jsem já sám uznal za vhodné. Možná mě nenáviděl právě proto. Jednoduše dokázal prohlédnout mou lest a přetvářku. Stejně jako já tu jeho. Zůstával jsem jedině kvůli matce, nebyl jsem plnoletý, a věděl jsem, jak moc by se trápila, kdybych chtěl ze společenství odejít. Prozatím jsem k tomu vlastně neměl žádný vážnější důvod, strach z jejího zklamání a zavržení mi svazoval ruce, a já se řadil do stejně tupého stáda jako ona.

"Těšíš se na svůj první školní den?" Úmyslně změní téma, když další dobu nereaguji a i tentokrát se dočká jen nezúčastněného němého přikývnutí. Nesnažím se zakrýt znechucenou grimasu, která má skrýt všechnu tu šílenou nejistotu, a především pak strach. Ještě nikdy v životě jsem nezažil den, kdy bych se do školy těšil. U nás na vesnici mě ostatní děti rády šikanovaly, rostly jako dříví v lese a myslím, že jejich rodiče mě viděli v podstatě stejnýma očima jako ony. Urážky, pár plivanců nebo facky. Všechno se dalo snést, ale být neviditelný bylo horší.

ȸȹȸ

Znovu jsem vytřeštil oči do tmy a soustředěně zíral na budík na nočním stolku. Zdálo se mi to jako věčnost, ale minuty nepřibývaly. Už od dětství jsem měl problém s tím, když jsem měl usnout v cizím domě, a tohle pro mě bylo úplně stejné. Jednotlivé obrysy ve tmě jsem nepoznával a neuvěřitelně mě děsily. Ještě malou chvíli sám sebe tiše přemlouvám k tomu, abych to nedělal, ale nakonec pod polštářem přeci jenom nahmatám plyšový obal mobilního telefonu. Potřeboval jsem s někým mluvit. Potřeboval jsem mluvit s ní. Stokrát jsem si mohl slíbit, že s prvním telefonátem pár dní posečkám, abych ji nevyděsil, ale nedokázal jsem to dodržet. Popaměti naťukám několik čísel na ohmatané klávesnici a zadržím dech, když poslouchám tiché vyzvánění. Přece ji to musí probudit, nikdy nemívala tvrdé spaní!

"Bille?" Ospalý a trochu dezorientovaný hlas se snaží přijít k sobě a já nadšeně vyskočím do sedu.
"Emmo!" Vykřiknu rozrušeně a snažím si sám pro sebe představit, jak asi zrovna vypadá. Určitě má na sobě tu nemožně širokou a dlouhou noční košili s jednorožcem, kterou jí neustále nutila její babička, u které odmalička vyrůstala. Poznali jsme se v kolektivu věřících, dodneška hrozně rád vzpomínám na tu copatou, pihovatou holku, kterou všechno to sáhodlouhé přednášení nudilo stejně jako mě. Matka na ni tak nějak automaticky pohlížela jako na svou budoucí snachu, bylo to k smíchu! Měli jsme se neuvěřitelně rádi, věděli jsme jeden o druhém téměř vše, ale nikdy jsme nepřekročili hranici přátelství, necítili jsme žádnou takovou potřebu, takhle to přeci bylo o tolik hezčí!

"Máš strach ze zítřka, viď?" Odtuší okamžitě a já přikyvuji spolu s jejím tlumeným uklidňujícím hlasem, který už zní plně soustředěně.
"Co když se to zase nepodaří a já ani tentokrát nezapadnu? Co když mě budou nesnášet?" Mluvím hlasitě a rozčíleně, trochu afektovaně si u toho cuchám dlouhé rozpuštěné vlasy.
"Človíčku, Berlín není Hoffenheim. Buď rád, že jsi odtud konečně pryč, máš možnost začít jinak a lépe. Využij toho a neměj o sebe pořád strach, buď jednou zase sám sebou. Tady v té zasrané díře se zastavil čas, lidi ve velkoměstech uvažují úplně jinak! Myslím, že by tvé rodiče měli na háku, i kdyby to byli samotní satanisti!"
"Emmo!" Neměl jsem ani trochu rád, když mluvila sprostě, jednoduše mi to k jejím dlouhým blonďatým vlasům do pasu a bezchybné porcelánové pleti nesedělo. Okamžitě se rozesměje a svou domovinu očastuje několika dalšími, ještě peprnějšími názvy.

"Ach Bille, dala bych nevím co, kdybych teď mohla být na tvém místě. Slib mi, že si budeš užívat i za mě, a že se konečně zbavíš svého panictví, i v tomhle jsem tě dokázala předhonit! A to nosím rovnátka a vůbec nemám tak úchvatně dlouhé nohy jako ty!" Rozesměju se společně s ní a najednou jsem docela klidný. Rozloučíme se, až když na budíku zasvítí druhá hodina ranní. Vlastně jsem se na svůj první školní den začínal docela upřímně těšit.

Betaread: Janule
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 29. prosince 2010 v 17:50 | Reagovat

Tyjovka , tak na tohle se tedy aktivně těším ♥ Doufám, že si najdu hned večer čas, abych si to přečetla a vůbec se na tebe nezlobím, že tu nejsou dvojčata!^^

2 Amálka Amálka | 29. prosince 2010 v 20:45 | Reagovat

Aaaaa...
Určitě budu číst dál!
Zaujalo mě to :).
Budu trpělivá...slibuju :D.

3 Kattys Kattys | E-mail | 11. ledna 2011 v 22:00 | Reagovat

Myslím, že Gia může psát o čem se jí jen zachce a Kattys její díla bude vždy číst s nadšením. Občas možná s trošku delšími prodlevami, ale jak říkám, vždy s nadšením. :-)

Trošku jsem krčila čelo nad Billem jehovistou, myslím si o sobě, že jsem tolerantní a ani jako naprostý bezvěrec nemám problém s věřícími, ať už věří v cokoli. Ale jehovisté? Až tak daleko mé porozumění nesahá. Proto mě paradoxně potěšilo, že Bill mi v prvním díle připadá jako nevinná obět, ne jako aktivní člen hnutí a to mě naplňuje nadějí, že snad nebude mít totálně vymytý mozek. Pochopitelně nejvíce nadšená jsem z Emmy. Miluju tvoje vedlejší postavy, naprosto se vyrovnají těm dvěma hlavním. :-) To mi připomíná, že být tebou, rozhodně bych neváhala napsat povídku s postavami veskrze abstraktními, zkrátka žádný Bill, o Tomovi ani nemluvě. :-)

4 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 21:36 | Reagovat

ještě bude chvilku Billís ušlápnutej, ale pak doufám všem vytře zrak, jak to roztočí. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥