Probuzení 16

2. ledna 2011 v 10:05 | Gia |  Probuzení
Probuzení
in-my-silence.blog.cz
Pomohl jsem Billovi přenést některé z jeho věcí, které prozatím nikdo nevybalil, a zůstávaly naskládané v objemných taškách dole v hale. Několik hezkých dekorací, které mě napadlo vzít při poslední návštěvě jeho bytu, teď trochu zmateně rozmisťoval po pokoji, hlavu nakloněnou na stranu a z jeho rtů zbyla pro všechno to soustředění jen ostrá tenká linka.


"Vyrostli jsme, co? Taky jsem svůj pokoj prvně vůbec nemohl poznat. Vážně už je to tak dlouho, co jsme tu byli naposledy?" Přestože se Billův pohled zarazil na malém oprýskaném plakátu Neny, byl jsem si jist, že mě poslouchá, že moc dobře ví, o čem teď mluvím. Za tu dobu, co byl bratr v nemocnici, a co jsem o tom všem mohl v klidu přemýšlet, mi to pomalu docházelo a zapadalo do sebe jako dva sousedící dílky z puzzle. Přiznání jeho opravdových citů ke mně bylo jen jakousi pomyslnou špičkou ledovce toho, co se mezi námi za tu dobu stihlo nahromadit. Neuvědomoval si to ani jeden z nás, ale ve chvíli, kdy to řekl, jsme si už dávno nebyli tak blízcí, jako tomu bývalo dřív. Ztratili jsme se během té šílené a dlouhé jízdy na tobogánu slávy a ani jeden z nás neměl odvahu ani čas na to, aby se otočil přes rameno a zjistil, že ten druhý už tam dávno nesedí. Snažil jsem si to zdůvodnit různě, ale věděl jsem, že chybu jsme udělali jen my dva a nebyl tady nikdo jiný, na koho by se dala svést vina.

"Pokud nepočítám dny, kdy jsme tu do sebe jen na rychlovku hodili oběd, abychom mámu nenaštvali a zase po patnácti minutách vypadli pryč, tak potom mi to připadá jako věčnost. Vlastně už ani nevím, kdy jsem naposledy spal ve svojí staré posteli." Opatrně se posadí na kraj postele a mírným pohupováním zkouší její pevnost.
"Tahle postel vydrží i nálet bojového letadla. Copak si nepamatuješ, kolik polštářových bitev jsme tu spolu podnikli? Mám pocit, že bychom jí měli trošičku osvěžit paměť. Co říkáš?" Nenechám mu ani vteřinu na odpověď a předvedu ukázkové salto přímo doprostřed postele. Zadýchaný se natáhnu pro jeden malý naducaný polštářek a praštím s ním Billa přímo do obličeje. Samozřejmě to nedělám se stejnou razancí, jako když jsme byli malí kluci, přece jenom jsem měl v hlavě až příliš živý obrázek toho, co se stalo před chvíli v koupelně.
Bill nelení a úder mi oplatí s takovou šikovností, že mám okamžitě plnou pusu kachního peří. Lítá pokojem ještě dlouho potom, co se unavení svalíme nazad do postele.

"Máš pravdu, Tome. Na tenhle dům máme jen hezké vzpomínky, nemám se tu čeho bát." Dva řádky dokonale bílých zubů se na mě vděčně usmívají a já jen souhlasně přikývnu. Je zvláštní, jak dlouhou cestu jsme museli my dva ujít, abychom si uvědomili, že to nejkrásnější, i přes všechny neopakovatelné zážitky, jsme nechali právě tady.
"Půjdeme už spát? Je docela pozdě." Podepřu se na pravém loktu a s námahou zamžourám na ručičky malého budíku. Nemůžu si nevšimnout vyděšeného výrazu, který se Billovi skoro okamžitě objeví v obličeji.
"Ještě pořád se bojíš usnout?" Odtuším intuitivně důvod změny v jeho náladě a v hlavě se mi vybaví vzpomínka na jeho telefonát z nemocnice dva dny potom, co se probral z komatu. Podle Sáry to byl naprosto normální jev, který se časem sám vytratí, ale i přesto jsem si o něj musel dělat starosti. Místo toho, aby si mohl odpočinout a nabral ztracené síly, vypadal čím dál tím hůř, unaveněji.

"Když už se mi konečně podaří na nějakou dobu usnout, vzbudí mě ty pitomé noční můry. Vážně už si připadám jako nějaká mumie nebo upír." Snaží se smíchem maskovat zoufalý tón hlasu, ale nikdy nebyl moc dobrý herec. Okamžitě poznám, jak moc ho to musí ve skutečnosti trápit a možná i psychicky deptat.
"Chceš si povídat? Ještě nejsem zase tak moc ospalý." Lžu nejspíš docela okatě, ale Bill se toho okamžitě chytne. Snažím se přemoct stále těžší a těžší víčka a štípající oči.
"O nehodě? Třeba by ti to pomohlo?" Nám oběma. Už tisíckrát od té doby, kdy jsme tu byli sami, jsem se na to chtěl zeptat. Možná, že jsem příliš tlačil na pilu a ptal se na něco, na co jsem neměl až takové právo, ale nemohl jsem si pomoct. Představa toho, že to, co se stalo, se stalo jen a jen kvůli mně, bylo něco, co mě zaživa rozežíralo na kousky. Neskutečně se mi ulevilo, když Bill znovu přikývl a vlastně ani nijak neprotestoval.

"Vím, na co se chceš zeptat. Nejsi první, máma se mě na to ptala už v nemocnici a ne jednou. Já jen, nevidím ten den, tu událost tak jasně, jak bych si přál. A jí bych pravdu tak jako tak nikdy neřekl. Byl jsem tak hrozně zklamaný z toho, co se mezi námi stalo, vůbec jsem v tomhle stavu neměl sedat za volant. Radši jsme ten pitomý rozhovor měli zrušit a znovu se pohádat. Měl jsem ti utrhnout hlavu, vyškrábat ti oči a naplivat ti do toho, co by ti zbylo z obličeje." Možná, že o tomhle neměl v úmyslu vůbec začínat, ale najednou se z ničeho nic vymrštil do tureckého sedu a hlasitě plakal.
"Neměl jsem si toho pitomého telefonu vůbec všímat, stejně ses mi určitě vůbec nechtěl omluvit, proč ti vždycky naletím?" Vzlyká už tak, že mu jde sotva rozumět, ale já bohužel rozumím až příliš dobře.

Vždyť měl úplnou pravdu. Volal jsem jen proto, abych se ujistil, že na ten rozhovor nezapomněl. Neměl jsem v úmyslu se tehdy k tomu všemu vůbec vracet. Proč taky? Vedlo by to jen k dalším zbytečným hádkám a neporozumění. Ale možná právě způsob, kterým jsem se k tomu postavil, všechno to předstírání a ignorace, mohlo za bratrovu nehodu. Hlasitě jsem polkl knedlík, který se mi bolestivě vzpříčil v krku.
"Nemám odpověď, Tome. Netuším, co se ve mně v tu chvíli odehrávalo a možná, možná, že jsem to doopravdy skončit chtěl. Jsem neuvěřitelný sobec. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil a nemyslel na to, jak se asi bude cítit máma s Gordonem, babička s dědou, jaký o mě všichni budou mít strach." Jeho hlas se pomaličku uklidňoval a moje zoufalství rostlo. Opatrně jsem nahmatal jeho zpocenou dlaň, abych ji ukryl ve své a snažil se nemyslet na to, že k tomuhle okamžiku vlastně vůbec nemuselo dojít. Mohl být mrtvý. Mou vinnou.

"A nepomyslel jsi ani na to, jak se asi budu cítit já. Copak mě máš opravdu za tak bezcitnou bestii? Pořád jsem přece tvůj brácha. Vždycky tě budu mít rád, bez ohledu na to, jak zlé to v tu chvíli mezi námi bude." Pravou rukou drtím jeho útlé rameno a třesu s ním takovou silou, že mu dlouhé neučesané vlasy poskakují ze strany na stranu.
"Uvědomuješ si to vůbec? Jen si představ, kdyby se něco takového stalo mně. Jak by ses v tu chvíli asi cítil? Dokážeš si představit, jak moc bys byl bezmocný? Jakou bolest bys cítil?" Billovy vytřeštěné oči, ve kterých se stále lesknou zbytečky slz, mě upřeně pozorují, jako by ani nemrkal.
"Umřel bych, kdyby se ti něco stalo. Puklo by mi srdce." Koktá zmateně a já si uvědomím, že úplně stejnou odpověď mi před několika týdny dala i má halucinace. Co všechno si na mě ve svém plánu ještě stihla připravit?

*BILL*

Beze slova jsem zíral do těch rozčílených a ukřivděných očí a docházelo mi, jak velký sobec jsem ve skutečnosti byl. To já jsem byl ta bezcitná stvůra a ne on. Tolik se mýlil, když mi vyčítal, že jsem na něj nepomyslel. Byl tím jediným bodem, ke kterému jsem se po celou tu dobu před nehodou upínal. Myslel jsem jen na to, jak ho co nejbolestivěji zasáhnout, jak ho srazit na kolena a zařídit, aby konečně trpěl. Vůbec jsem neměl v úmyslu se zabít. Chtěl jsem ho jen vyděsit, přimět ho k tomu, aby se třásl strachy a donutit ho k tomu, aby o mě projevil starost. A to všechno se mi teď do puntíku plnilo. Nemělo to jediný kaz, všechno bylo přesně tak, jak jsem si to ve své hloupé hlavě vysnil. Až na to, že mě nemiloval. Nic na světě, přece nemohlo změnit jeho názor, ani má smrt ne. Jak jsem ho jen mohl takhle trápit? Copak jsem mu po tomhle mohl ještě někdy něco vyčítat?

"Není to tvá vina, Tome. Vážně se obviňuješ úplně zbytečně. I kdybych se v tu chvíli zabít opravdu chtěl, bylo by to jen z mojí vlastní nedospělosti a blbosti. A jestli všechen tenhle tvůj zájem předstíráš jen proto, že máš výčitky svědomí, a chceš je umlčet, namáháš se s tím divadlem zbytečně. Nemáš to zapotřebí." Trvá mi věčnost, než ze sebe své nehorší obavy nadobro vysoukám, ale dlužil jsem mu to. Jestli měl někdo povinnost zprostit ho toho balvanu, byl jsem to jedině já. I když to v reálu znamenalo to, že jsem si ho hodil rovnou na hlavu a definitivně tak pohřbil všechny naděje. Vždy je prý naděje. Ale kam potom zmizela ta má? Objevila se ve chvíli, když se ke mně Tom v rozpacích naklonil a políbil moje překvapením strnulé rty. Neměl jsem nejmenší ponětí o tom, proč to udělal. Neexistovalo jediné logické vysvětlení a já ho nepotřeboval. Právě mi kdosi tam nahoře odemykal bránu do Ráje a bylo jen na mně, jestli vejdu, anebo zůstanu venku s nosem zvědavě přitisknutým na skle.

Betaread: Janule
Autorka obrázku: MaryKai
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amálka Amálka | 2. ledna 2011 v 14:40 | Reagovat

:) :)

2 zuzana zuzana | 3. ledna 2011 v 23:39 | Reagovat

no fíha :-) To sa ale dejú veci.
Trochu ma zarazil Bill s tým jeho zámerom - že chcel, aby Tom trpel. Musel byť skutočne na samom dne, keď sa odhodlal k takému drastickému riešeniu.... Nemal v úmysle sa zabiť? Tak to mal teda šťastie, že sa nezabil, truhlík malý :-)

3 Gia Gia | Web | 4. ledna 2011 v 8:11 | Reagovat

[2]: Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak nějak se to říká a je to nejspíš pravda :) Myslím, že tohle si přiznat nebylo ani pro jednoho zrovna jednoduché, ale kdyby to neudělali, nikdy by se nemohli hnout dát a to my přece chceme :)

4 Ainikki Ainikki | Web | 7. ledna 2011 v 8:59 | Reagovat

Jůůů, to je hezký. :-) Komentář jak od dítěte ze školky, ale co naplat, ten poslední odstaveček mě dostal, pozapomněla jsem skoro celou kapitolu a to nehezký, co se tam řešilo, a mám na ksichtě jen připitomnělej úsměv. :-) A dodávám: jojo, Billíku, jen hezky vstup, nos přilíplej na skle není nic moc extra. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥