The sinner in me 3

7. ledna 2011 v 23:10 | Gia |  The sinner in me
Tom utužuje stará přátelství. Uzavírá nová. 

in-my-silence.blog.cz

~ TOM ~

Jen málokdy se v minulosti stávalo, abychom s Alexandrem dokázali společně mlčet. Mohli jsme spolu trávit čtyřiadvacet hodin denně, ale kupodivu jsme si nikdy nezačali lézt na nervy a vždycky se našla nějaká veledůležitá zbytečnost, kterou jsme v tu chvíli museli zcela bezpodmínečně probrat. A ačkoliv jsem se snažil sám sobě namluvit, že mu prostě jen cosi přelítlo přes nos, uvědomoval jsem si, že se v něm něco změnilo.

Všech ostatních blízkých lidí, které jsme měli okolo sebe, se bez jediné výjimky stranil, a zacházel s nimi naprosto bez zájmu a povrchně. Dokázal v nich sice probudit pocity toho, že jsou přátelé, ale do jeho skutečného světa měl přístup jen málokdo. Byl to pro něj jediný způsob obrany.


"Už je ten správný čas?" Možná mluvím až příliš tiše, ale jsem si jistý, že mě slyší. Zvolním tempo a po několika dalších krocích úplně zastavím. Neměl jsem ponětí, kam se tímhle podivně zběsilým tempem hnal, ale věděl jsem, že na tohle místo za ním nemůžu. Jsem trpělivý, přátelství s Alexandrem mě naučilo mnoha věcem, a především pak trpělivosti. Každý jiný by od něj dávno utekl. Pohledem spočívám někde mezi jeho lopatkami, když si všimnu, že dýcháme téměř v totožném rytmu. Konečně se na mě otočí, zdá se, že je zpátky.
"Asi ano." Přikývne opatrně a vrátí se o několik málo kroků směrem ke mně. Trochu přerostlá, oříškově hnědá ofina sklouzne naučeným pohybem doprostřed obličeje, tohle gesto nám bylo oběma až příliš důvěrně známé. Nechával jsem ho v domnění toho, že ten pohyb jednoduše neexistuje, ale i přesto jsem ho pokaždé bezpečně poznal. Tolik se bál.

"V poslední době jsi jiný, stalo se něco, o čem bych měl vědět?"
"Jiný?" Vyhrkne Saša poplašeně, ani mě nenechá domluvit. "Jak jiný?"
Zamyšleně pohodím rameny a na počtvrté překroutím svůj pletený kožený náramek na zápěstí kolem dokola. Dárek od Alexandra. "Asi to nedokážu úplně přesně definovat, ale jako bys to ani nebyl ty. Co potom ten dnešek?"
"Dnešek?" Papouškuje po mně zcela přesně a celý zčervená.
"Nejsi nespravedlivý. A nedíváš se na druhé skrz prsty. Dáváš druhé, třetí a i další šance, dokonce těm, kteří si to vůbec nezaslouží." Saša si nervózně poupraví dlouhý popruh tašky a trochu zmateně se rozhlídne kolem sebe. Věděl jsem, že tahle narážka na jeho otce nebyla férová, ale někdy jsem se prostě neudržel. Chtěl jsem ho pochopit. "Tak proč tohle pitomé chování, vůbec toho kluka neznáme. Možná by mohl být v naší partě, vypadá sympaticky, co já vím." Alexandr po mně okamžitě střelí neidentifikovatelným pohledem, ale na svou obranu neřekne nic. Vyhoupne se až na špičky sešlapaných kotníkových tenisek a bradou kývne směrem, kterým přijíždí jeho autobus. "Tak ahoj večer."

Labilním, roztřeseným pohybem vyklepu z pomačkané krabičky poslední nalomenou cigaretu. Alexandr mě s cigaretou vždycky nesnášel. Schválně si zapálím tak, aby to viděl, a schválně neodpovím na jeho plaché mávnutí na rozloučenou. Nesnášel jsem tyhle naše monology, každé slovo z něj pracně páčím pomalu hodinu, a stejně se nic nedozvím. Unaveně si odfrknu a malý oblý kamínek na kraji hrbolaté cesty alespoň částečně uleví mému vzteku a letí hodně, hodně daleko.

Trochu udýchaný a ještě pořád naštvaný dojdu na správnou autobusovou zastávku. Dobrá půl hodina času. Nechtěl jsem tu sám sebe ubíjet myšlenkami na mě a na Alexe. Znovu líně potáhnu z cigarety, vlastně už mi ani trochu nechutnala.

Sněhurka. Seděl na lavičce jen malý kousek ode mě a něco velice důležitého zkoumal v otrhané učebnici chemie. Nenáviděl jsem ten předmět!

"Ahoj." Řeknu jen, ale zato dostatečně hlasitě, aby mě nemohl ignorovat. Usměje se na mě a lehce kývne. Na nic víc nečekám a s unaveným zafuněním se svalím na volné místo hned vedle něho. Zbytek cigarety zahodím na chodník, nechci mu tady zbytečně smradit. Tahle křehotinka prostě nevypadala na to, že by si svou dokonalou porcelánovou pleť dobrovolně vysoušela dehtem a nikotinem.
"Ty kouříš?" Konečně zaklapne učení a chvíli jen tak beze slova hypnotizuje placatý nedopalek u špiček mých bot. Neznělo to nijak pohoršeně nebo zděšeně, spíš jen udiveně. Sám pro sebe se usměji způsobu, kterým celou tu větu vyslovil. Tiše a opatrně, jako by mi zrovna sděloval nějaké veledůležité tajemství. Byl opravdu roztomilý. Nemám nejmenší ponětí, jakou odpověď vlastně očekává, a prostě jen neutrálně pohodím rameny.

"Je mi čerstvě osmnáct, nikdo mě za to bít přes prsty nebude." Znovu se zatváří nanejvýš udiveně a já se neubráním zkoumavému pohledu. Měl jsem prvně ve třídě pravdu. Nebyl můj typ. Neměl jsem nejmenší tušení, kam mám tohle podivné stvoření vlastně zařadit, nejspíš mi na něj chyběla ta správná kolonka. Nevěděl jsem přesně proč, ale měl jsem uvnitř sebe sama neuvěřitelné nutkání k doteku. Jako bych se chtěl sám přesvědčit o tom, že když do něho jen tak lehce dloubnu prstem, nerozpadne se. Vypadal neuvěřitelně křehce, jako panenka. Sněhurka.

"Jako malej jsem byl tak trochu pomalejší a Nadine mě nechtěla zbytečně trápit. Šel jsem do školy o dost později, ale nestěžuju si."
"Mně ještě nebylo sedmnáct." Odpoví zamyšleně, jako by si v hlavě právě přepočítával náš věkový rozdíl. Všimnu si, že si po celou dobu, co jsem tady, popotahuje spodní lem bílého bavlněného trika, byl snad nervózní, nebo mu má společnost nepřišla vhod? Nemohl jsem tuhle šanci vzhledem ke své sázce zahodit a vlastně jsem ji ani zahodit nechtěl. Konečně k němu rozhodně natáhnu paži.

"Já jsem Tom, Tom Weber." Malou chvíli mu trvá, než mou snahu o sblížení zaregistruje, ale přece jenom o chvíli později ucítím nepatrný, trochu lechtivý dotek.
"Bill Kaulitz." Konečně mi věnuje jeden přímý, trochu plachý pohled, a mě překvapí, že odstín jeho očí je podobný tomu mému, je téměř totožný. Ta hmatatelná plachost v jeho pohledu mě přemlouvala k naprosto hloupým otázkám, chtěl jsem se přesvědčit, jestli všechno tohle myslí vážně a my opravdu budeme přáteli. Ale bože, vypadal bych jako úplný pitomec!

"Hraješ rád volejbal? V družstvu nám chybí jeden dobrý hráč do obrany a s tvou výškou by ses na to myslím docela dobře hodil." Byl jsem si plně vědom toho, že tu plácám nesmysly, ale za pár minut mi jel autobus a nějak jsem nevěděl, jak se k němu víc přiblížit.
"Já nesportuju. Nesmím." Znovu mluví tak neuvěřitelně tiše a lesklé havraní vlasy zakryjí dobrou polovinu útlého obličeje. Tak přece jen Alexandr nebyl jediným, kdo tuhle hloupou fintu používal. Instinktivně natáhnu ruku a opatrně mu jemné dlouhé vlasy zastrčím za ucho. Neucukne, ale jeho překvapený pohled mluví za vše. Taky jsem měl jednu svou hloupou fintu.
"Tak třeba až se uzdravíš? Trenér by měl radost." Dost neochotně se zvedám z lavičky a málem zapomenu na školní batoh. Ještě než nastoupím do autobusu, na něj spiklenecky zamrkám. "Tak zítra ve škole, Bille." 

Betaread: Janule
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 7. ledna 2011 v 23:23 | Reagovat

Giuško, naprosto perfektní. Vůbec jsi mě nezklamala ♥ Já jsem pořád nadšená z toho Webera ^^ Mě to k němu sedí hned po Kaulitzovi tak dobře :-o Jsem neskutečně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Z toho Alexandra mám strašně divný pocit a neuvěřitelně mě dostal ten Tomův kožený náramek ♥ Ohoooouh ♥

2 Amálka Amálka | 9. ledna 2011 v 14:59 | Reagovat

Neumím psát komentáře.
Tak snad jenom-četla jsem a moc se mi líbilo :).
Sněhurka je hezký oslovení :).

3 Kattys Kattys | E-mail | 11. ledna 2011 v 22:25 | Reagovat

Jsem napjatá a zvědavá a nadšená a taky natěšená na další díl! :-) Krásné čtení, Gio, tohle jsem přesně potřebovala. Zajímá mě, jak bude Tom pokračovat v dobývání Sněhurky. To oslovení se k Billovi vážně moc hodí. :-)

4 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 15:35 | Reagovat

uáá, úplně jsem se otřásla vzrušením, jak se těším na to, co bude dál. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥