The sinner in me 4

12. ledna 2011 v 20:16 | Gia |  The sinner in me
Kakao.

in-my-silence.blog.cz

~ BILL ~

Tohle mi ani v nejmenším nevyšlo, a přitom jsem se docela snažil. Nikdy jsem neuměl jen tak z patra mluvit s cizími lidmi, spontánně se seznámit, a konečně si udělat přátele. Od většiny z nich už druhá šance na sblížení nikdy nepřišla, ztracené první mínění je nejspíš ztracené navždycky. A přitom jsem vůbec nebyl nudný, zakřiknutý nebo pyšný, to tvrdili oni. Povídal jsem si hrozně rád a ještě radši jsem poslouchal druhé, jen mi vždycky nějakou tu chvíli trvalo, než jsem se otrkal a vylezl ze své ochranné ulity.


Uvnitř přeplněného autobusu bylo neuvěřitelné horko. Potem orosené čelo opřu o šmouhaté okno, snažím se nevnímat nasupené funění muže sedícího vedle mě. Všichni ti lidé tam vypadali hrozně naštvaně a unaveně, to jen já se usmíval sám pro sebe. Přál jsem si dostat od Toma druhou šanci. Dokázat mu, že nejsem unylá loutka, která umí akorát tak hloupě přikyvovat, ta, kterou ze mě udělali moji rodiče. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Jako mladší jsem takový nebýval. Byl jsem plný energie, všude mě bylo plno a nepřestával jsem se smát. Kam se tenhle trochu dětinský, ale zato upřímný a hodný kluk vlastně poděl? Bylo na čase získat zpět své staré já, to, které bylo opravdové a skutečně moje.

Musel jsem sám sobě, i když nerad, přiznat, že jsem Toma Webera na první pohled vůbec neodhadl. Vlastně mě zaujal téměř okamžitě, když mě třídní učitelka uvedla do třídy. Samozřejmě o mých zvědavých pohledech nevěděl, seděl zády k tabuli a ignoroval mou přítomnost stejně jako zbývajících čtyřiadvacet spolužáků ve třídě, nic nového. Jenže se jako jediný z nich přišel sám od sebe představit a projevil zájem. Měl bych se opravdu změnit a neodsuzovat někoho jen proto, že kašle na to, co říká třídní učitelka, a že má prapodivné vlasy.

Konečně se odlepím od zamlženého skla a úprkem vyletím k otevřeným dveřím autobusu, tak tak, že nezakopnu o vlastní nohy. Přejel jsem to o jednu zastávku, tohle se mi vlastně stávalo docela často.
Seskočím na polní neupravenou cestu a oblaka rozvířeného prachu všude kolem mě nutí kašlat. Nahlas se rozesměju, až se po mně jedna starší paní o francouzské holi káravě ohlédne. Ty jeho vlasy byly vlastně naprosto senzační! Hodily se k němu, a když seděl vedle mě, vůbec nevypadaly neupraveně nebo rozcuchaně, jak se mi na první pohled zdálo, vypadaly nanejvýš roztomile. Konečně sám sebe přinutím k pohybu, malou chvíli mi přeci jen trvá, než se zorientuji, ale nakonec s přehledem najdu správnou cestu k domovu.

Čím víc jsem se přibližoval k nazeleno natřené brance, tím pomaleji jsem šel. Na chvíli jsem měl pocit, že jsem se úplně zastavil, vůbec se mi nechtělo dovnitř. Setkání s Tomem mě dokázalo na malou chvíli vytrhnout z reality, ale jak dlouho mi to vlastně mohlo vydržet? V malém kuchyňském okně v přízemí na malý okamžik zaregistruji pohybující se stín. Ještě jsem si nenavykl na to, že teď už bude matka pořád doma. Otec jako pokaždé dokázal prosadit svou a vzal jí poslední věc, která dělala mou matku mou matkou. Poslední věc, která nás oba spojovala se starým způsobem života, a ze které měla radost.

Vždycky mi v dětství vyprávěla o tom, že už odmalička měla svůj malý sen, chtěla být švadlenou. Dodneška si pamatuji na svůj úplně první školní den a barevné kostičkované kalhoty s kšandami, které jsem od ní dostal pro štěstí. Všechny děti mi je tehdy záviděly a já div nepukl radostí. Tehdy mi tvrdila, že každý z nás má nárok na svůj vlastní sen, který si dřív nebo později splní. Často jsem na tahle slova myslel, platila by dnes ještě vůbec? Ona sama si svůj sen nechala vzít a ani se nesnažila bojovat. Netušil jsem, jestli takhle zhloupla láskou k mému nevlastnímu otci, anebo prostě jen rezignovala na jeho nápor. Chtěl jsem se jí tolikrát zeptat, ale zároveň jsem nechtěl slyšet odpověď, nejspíš jsem moc dobře tušil, jaká by byla. Proto se mi tolik nechtělo domů. V poslední době nám dělalo problém spolu normálně mluvit, vždycky jsem jí dřív nebo později začal vyčítat. Ještě pořád jsem měl v sobě kus toho zpupného protivného děcka, přicházelo to naprosto spontánně a samo, nemohl jsem to nijak ovlivnit.

"Ahoj." Musím mluvit dost hlasitě, aby se mi podařilo překřičet rachot ručního mixéru, kterým máma velice zaujatě míchala nějaké čokoládové těsto. Hrozně ráda pekla. Tohle jí naštěstí nikdo nezakázal. Jedním letmým pohledem se přesvědčím o tom, že je Karl doma. Ignoruje mě, po tolika společných hádkách už se ani nesnaží o pozdrav, a já mu v duchu poděkuju. Nemínil jsem na našem zaběhnutém stereotypu cokoliv měnit.

"Dáš si kakao?" Máma konečně vypne tu šíleně hlučnou potvoru a se zjevným zájmem v pohledu se na mě otočí. Věděl jsem, co tahle otázka znamenala, náš tajný signál z mého dětství, který znamenal jediné. Tak šup, tvůj první školní den teď do detailů prodrbeme! Jenže ani tohle gesto už nemělo své původní kouzlo, ne když tu okouněl on.

"Venku je nejmíň třicet stupňů ve stínu, dneska opravdu nemám chuť." Neunikne mi její zklamaná grimasa, copak mě nedokázala pochopit? Nebudu o tom mluvit. Ne před ním. Nezajímalo by ho to. Kdybych se zmínil o Tomovi, nezeptal by se mě na to, jak vypadá, jaké má oči a úsměv, nezeptal by se mě, jestli budeme přátelé. Soudil druhé podle jediného přípustného kritéria. Buď byli, nebo nebyli členy společenství, a vlastně vůbec nezáleželo na tom, jací to byli ve skutečnosti lidé. Nikdy by mi nedovolil takové přátelé, tak proč se namáhat? Několika kroky přejdu ke kuchyňské lince a políbím mámu na spánek. Konečně se zase usmívá. Můj úsměv mizí společně s pohledem na obálku položenou vedle Karlova hrnku na kávu.

"Tohle je moje!" Máma se mě snaží přidržet za ruku, ale rychle jí vyklouznu z dosahu a jako rozzuřené tornádo zaútočím na desku jídelního stolu. Karl je samozřejmě rychlejší, pevně stiskne pěst a ve mně je malinkatá dušička, když si uvědomím, že to určitě musel pomačkat.
"Byl to jen dárek na rozloučenou, nic víc. Emma jen chtěla, abych na ni nezapomněl." Snažím se uklidnit zpěněnou krev a jít na to po dobrém, na Emmu rodiče vždycky slyšeli, byla přece věřící. Ozve se ohlušující rána, Karlova specialita. Hrozně rád rozbíjel věci, aby tak zvýšil dramatičnost svých slov. Tentokrát to odnesl červený hrníček s kytičkami a čerstvě vytřená podlaha. Všiml jsem si, jak se matka okamžitě přikrčila leknutím, bylo mi jí v té chvíli neuvěřitelně líto.

"Lháři! Nevěřím, že by její otec dovolil, aby ti dala tohle." Obtloustlá ruka s nepřirozeně krátce zastřiženými nehty zajede do obálky a ještě víc pokrčí můj milovaný plakát. Byl to skutečně dárek od Emmy, sakra, nenáviděla tohle náboženské pokrytectví snad ještě více než já sám.

"Upozorňuji tě, Bille, že jsi tohle udělal naposledy. Jinak si to budeme muset vyřídit jinak. Tuhle hudbu naše společenství netoleruje, neschvaluje tyhle povrchní a v nic nevěřící lidi. Předvádět se jako nějaká laciná prostitutka před druhými a brát za to od nich peníze! Vždyť takoví v životě vůbec nic nedokázali, takovým bys chtěl doopravdy být? Homosexuální, nechutně zmalovaná stvůra! Silně pochybuji o tom, že je to vůbec muž!" Karl sotva popadá dech, ale i tak v sobě najde dost energie, aby svá slova podpořil razantním škubnutím, a Billie Joe se s konečnou platností rozpůlí ve dví. Nemám sílu cokoliv vysvětlovat na svou obranu, prostě se otočím a uteču do svého pokoje. S pláčem.

"Nenávidím tě! Nenávidím, bastarde!" Křičím sám pro sebe a mrskám o zeď vším, co se mi v tu chvíli dostane pod ruku. Dokonce i oblíbená knížka dostane co proto, a s plesknutím sjede po nechutně bílém nátěru. Chtěl jsem toho opravdu tak moc? Jeden pitomý plakát, nic víc. Žádná pornografie, obrázky s homosexuálním podtextem, nic takového. Dával jsem si až přehnaný pozor na to, abych rodiče zbytečně nedráždil, ale tohle? Copak tohle byl nějaký přijatelný způsob života? Není mi ani sedmnáct a připadám si jako stoletá, zaživa trouchnivějící troska. S minimální šancí na jakoukoliv změnu k lepšímu.

Můj roztěkaný pohled sjede na tmavě hnědou desku psacího stolu a vlastně nepotřebuji příliš dlouho přemýšlet. Byl ten správný čas na změnu. A když to neudělám já sám, tak nikdo. Téměř po špičkách přejdu ke stolu, snad jako by mě dole mohli slyšet. Malý, nenápadný papírek posetý úhledným, dobře čitelným písmen. Hodně latinských slov, ale ani jedno pravdivé. Má omluvenka do tělocviku, kterou otec neuvěřitelně ochotně zařídil u svého známého - doktora. A pak, že se nemá lhát, byl neuvěřitelný pokrytec. Napodobím jeho grimasu, kterou mi předvedl před chvíli v kuchyni a z omluvenky zbude jen kupička malinkatých, nečitelných útržků. Cítil jsem se neuvěřitelně svobodně a začínal jsem věřit tomu, že ve svém životě můžu něco změnit. 

Betaread: Janule
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tenshi88 tenshi88 | 12. ledna 2011 v 20:47 | Reagovat

Bill je chudák...lituju takový děti, které v podstatě nemají na vybranou a vzepřít se musí být hrozně těžké...jsem ráda, že Bill si uvědomuje, že být další "ovečka" není to, co chce...bude to mít asi složité, ale věřím, že se postupem času otrká a změní svůj život.
Tohle je hodně zajímavé téma na povídku...skvělý.

2 Kattys Kattys | E-mail | 12. ledna 2011 v 21:18 | Reagovat

Vyrůstala jsem ve šťasné a spokojené rodině, proto si Billovu situaci nedovedu představit. Souhlasím s tenshi, že vzepřít se musí být ohromně těžké, nějak mě nenapadá, co by měl Bill udělat, aby z toho prostředí unikl. Doufám, že vy dva spolu něco vymyslíte. :-) Chudinka malá, pořád na něj musím myslet. Kdyby jen tušil, proč je k němu Weber tak vstřícný. Weber, usmívám se tady pro sebe, tak jsi mě s tím jménem potěšila. :-)
Gio, ty si opravdu vždycky vybereš zajímavé téma na povídku. :-)

3 zuzana zuzana | 13. ledna 2011 v 23:08 | Reagovat

ach jaj, je mi Billa ozaj ľúto. Na druhej strane si myslím, že vďaka tomu všetkému z neho bude silnejší človek, odhodlanie mu, ako vidíme, nechýba, či má silnú vôľu sa ešte ukáže a známky rebélie sú evidentné... Je na dobrej ceste. A myslím si, že Tom bude véééľmi silná motivácia :)

4 Amálka Amálka | 14. ledna 2011 v 21:05 | Reagovat

Ufff...hrozná atmosféra.
Jsem zvědavá na pokračování "vztahu" a na všechno kolem :).

5 Amálka Amálka | 14. ledna 2011 v 23:09 | Reagovat

Ne!!! :D :D
Právě jsem na FB narazila na kámoše mýho kámoše, který se jmenuje...Tom Weber! Vážně!
Vypadá to, že tohle jméno je pravé, i když toho týpka pořád podezřívám z čtení tvý povídky :D.
(Asi ti to nepříjde tak zajímavý, jako mě, ale stejně jsem ti to musela sdělit :D).

6 Gia Gia | Web | 14. ledna 2011 v 23:28 | Reagovat

[5]: Samozřejmě, že mi to připadá maximálně zajímavé (pikantnosti, to je moje :D ). Nemyslím si, že by to snad četl, možná je to jenom shoda náhod :D A nebo je to skutečný Tom? :D :D

7 Amálka Amálka | 15. ledna 2011 v 22:34 | Reagovat

[6]: Ááááá! :D :D

8 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 15:59 | Reagovat

panejo.. nevím co říct a přesto bych ti toho chtěla napsat tolik.. :)
ten příběh se do mě začíná zavrtávat víc a víc. Bill mi někoho moc připomíná.. mě. taky jsem často nedostala druhou šanci na kamarádství a zůstavala sama, stranou všech ostatních. a vím, jaké to je chtít život nějak změnit.
celý tenhle díl o tom, jak je možné člověka připravit o jeho sny a naděje a krásné věci a zážitky..prostě jsem si ho vzala opravdu osobně, o to víc se s tím dokážu ztotožnit.
a teď trochu k našim hrdinům. :D budu se opakovat, že se moc těším na Tomovy "útoky". :D takhle sázka je rozhodně osudová. Billovi to pomůže radikálně změnit život, určitě najde lásku, přátelství, ale i zklamání a když nad tím tak přemýšlím, docela se bojím toho, jestli je možný nějaký jejich happy-end, protože Sněhurka by nemusela tu krutou pravdu o jeho využití ustát. i když..uvidíme, jak moc to taky změní Toma. :) a pardon, že se ti tak míchám do tvého příběhu, který máš vymyšlený podle sebe a určitě úplně jinak, než jak teď předbíhám. :D ale nutí mě to nad tím strašlivě moc přemýšlet. vlastně už od včerejška, když jsem šla spát, myslela jsem jen na tohle. a ráno bylo jasný, že to musím ještě dneska rychle zhltnout. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥