The sinner in me 5

17. ledna 2011 v 0:34 | Gia |  The sinner in me
Nadine a Tomovy žabí papuče.

in-my-silence.blog.cz

~ TOM ~

Po celou cestu domů jsem si v hlavě přehrával krátký černobílý film, všechny ty útržky z mého prvního bližšího setkání s tím nových chlapcem. Bylo to zvláštní, kolik rozporuplných pocitů se uvnitř mě samotného přebíjelo a nějak jsem nevěděl, který z nich vybrat za definitivní. Nebyl nijak zvlášť přístupný, vadilo mu na mně snad něco? Přemýšlel jsem nad tím pořád a pořád dokola, samotného mě překvapilo, jak mě možnost, že bych mu snad mohl lézt na nervy, znervózňovala.


Většina lidí mě měla ráda právě pro mou otevřenost a spontánnost, Alexandr vždycky se smíchem tvrdil, že bych dokázal ukecat i kámen, kdyby měl nějaké uši. Dával jsem mu za pravdu, protože několik let byl právě on sám tím pomyslným kamenem, který se bránil přede vším a přede všemi. Možná má Sněhurka prostě svůj vlastní důvod k tomu být plachá, špatné zkušenosti s lidmi nebo jen obyčejná stydlivost. Ignoroval jsem nepatrné píchnutí v žaludku při myšlence na to, že právě já sám jsem pro ni jednu nepříjemnou zkušenost plánoval. Obyčejný polibek na rty. To přece není nic tak neodpustitelného, nebo ano?

Až doma jsem si uvědomil, že mi cesta sem zabrala neuvěřitelně hodně času a přitom jsem celou tu dobu přemýšlel o hloupostech. Oškubaný školní batoh hodím do kouta v předsíni a s hlasitým povzdechem shlédnu na svoje neuvěřitelně zauzlované tenisky. Nechápal jsem sice jak, ale vždycky skončily takhle a já se pak neuvěřitelně vztekal dlouhým rozvazováním. Matčiny drobné plátěné tenisky, pečlivě uložené v botníku, posunu kousek na stranu a přidám vedle nich ty svoje. Příjemná tlumená hudba, která líně prostupovala celým domem, mě jen utvrdila v tom, že je už dávno doma. Nemusel jsem moc dlouho přemýšlet a během chvilky jsem se rozběhl do jejího "dětského pokoje", jak jsme její osobní prostor s nadsázkou pojmenovali.

"Ahoj, Nadine." Pozdravím trochu nezvykle hlasitě, uvnitř pokoje je hudba přeci jen o poznání hlasitější. Rozšafně zamávám na dlouhou řadu pečlivě seřazených zrcadel a odpovědí je mi široký úsměv v jejich odrazu. Neuvěřitelně pomalým a ladným pohybem sundá nataženou nohu z baletní tyče a konečně se na mě otočí.

"Promiň, vůbec jsem tě neslyšela přijít, tahle nová skladba je naprosto úžasná. Hraje mi tu dnes snad po desáté a nechce se mi omrzet." Omluvně zakývá rameny a posadí se na pěnovou podložku uprostřed pokoje. Svezu se na podlahu naproti ní a okamžitě ji musím chytit za ruku. Moc dobře si uvědomuji, jak velký mamánek ve skutečnosti jsem, ale moje chování neumím a vlastně ani nechci změnit. Znamená pro mě neuvěřitelně moc.

"Jaký si měl den? Jen mi zase nechtěj namluvit, že vás  matikářka zas a znovu překvapila naprosto neočekávanou a neohlášenou písemkou. Ty pětky jsem ti za tenhle měsíc napočítala celkem tři, a to je teprve začátek školního roku." Opatrně si mě za ramena přitáhne ještě víc k sobě tak, že se o ni pohodlně opírám zády. Usměju se jejím slabým počtům, jedna pětka z minulého týdne jí unikla. "Nerada to přiznávám, ale asi budeš doopravdy po mně."

"Vlastně nám do třídy přibyl nový spolužák."
"A?" Její hlas zní neuvěřitelně zvědavě, málokdy jsem mluvil o někom jiném ze své třídy, než byli Alexandr nebo Milla. Dlouhé prsty se mi pomaličku probírají pevně sepnutými dredy a já doslova předu blahem. Nejenže jsem opravdový mamánek, ale jako bonus můžu přidat to, že se ve svých osmnácti letech neuvěřitelně rád mazlím. Doteky jsou pro mě opravdu důležité, jako by určitá část mého já komunikovala výhradně skrze ně.
"Já nevím, mluvili jsme spolu jen krátce."
"A?" Matka znovu zopakuje svou zvědavou pobídku a já se po ní ohlédnu s všeříkajícím pohledem a pusou od ucha až k uchu. Je ve skutečnosti daleko zvědavější než já. Znovu se o ni celou svou vahou opřu a ruce si položím na složená kolena.

"Neuvěřitelně hezky se směje. A kdybys ho jen viděla, má úplně porcelánově bílou pleť, pamatuješ na ten dokument o gejšách v Japonsku, co jsme viděli předevčírem? Vůbec celý vypadá naprosto neuvěřitelně, jako nějaká smyšlená postava z Burtonova deníku." Zlobil jsem se sám na sebe, že jsem Billa nedokázal vystihnout lépe a věrohodněji, ale když jsem ho matce vykresloval, připadalo mi to stejně složité, jako bych měl popisovat nezaměnitelnou chuť vody.

"Páni, nikdy jsem si nemyslela, že se zakoukáváš až takhle snadno! Doufám, že můj nejmilovanější syn není jako většina homosexuálů přehnaně promiskuitní." Prudce se otočím směrem k ní, když si uvědomím, že se ta provokatérka začala svíjet smíchy.
"Nejsem promiskuitní a neřekl jsem ani půl slovem, že se mi Bill líbí. Máš neuvěřitelnou fantazii."
"Nediv se mi, mám o tebe strach, když si chodíš po světě s tímhle obličejem. Já být nějaký hezký kluk tvého věku, vyjedu po tobě bez váhání!"
"Nadine!" Napomenu ji naoko vážně, ale směju se společně s ní. Mám opravdu rád její smysl pro humor, vždycky mi dokázala zlepšit i tu sebehorší náladu. Elegantně se vyhoupne na nohy a přejde zpátky k baletní tyči.
"Stejně si myslím, že se ti alespoň takhle malinko líbí. Takhle zapáleně ses naposledy rozpovídal možná tak o Alexandrově novém textu k písničce." Pohledem přeměřím vzdálenost mezi jejími dvěma štíhlými prsty a souhlasně přikývnu. "Takhle malinko možná ano."

Postavím se jen kousek vedle ní a se zaujetím pozoruji jednotnou a ladnou křivku, kterou její tělo vytvořilo v pozici arabesky. Nohu měla zanoženou neuvěřitelně vysoko. Málokdo v mém okolí při prvním setkání s mou matkou věřil, že je skutečně matkou. Vždyť jí bylo teprve třicet čtyři let a byla opravdu krásná. Nejednomu mému spolužákovi popletla hlavu svými dlouhými kaštanovými vlasy a sytě zelenkavým pohledem. Pokaždé, když jsem viděl její zapálení při tanci, nedokázal jsem se ubránit výčitkám. Kdyby se jako hodně mladá nezapletla s mým otcem a nemusela balet dělit s péčí o mě, jistě by byla daleko známější a uznávanější než je dnes.

Pomalu se blížila do důchodového věku, ale prostě nedokázala jen tak přestat. Měla hodiny se svými malými žačkami a ty ji neuvěřitelně naplňovaly. Často jsem myslel na to, jestli si snad někdy byť slovem vyčetla to, že mě měla už v šestnácti letech, ale snažil jsem se myslet pozitivně. Měli jsme spolu přece tak nádherný vztah. Netušil jsem, jestli za to mohl její věk, ale už dobrých pět let jsem ji neoslovoval jako svou matku. Byla jednoduše Nadine. Moje matka, a především pak nejlepší kamarádka.

Na krátký okamžik se zaposlouchám do neuvěřitelně rozněžnělé hudby okolo a trochu nemotorně napodobím složitou baletní pozici v zrcadle. V těch volných, vytahaných kalhotách vypadám neuvěřitelně směsně.

"Ach Tome. Kdybys byl trpělivější v tréninku, mohl z tebe být opravdu dobrý tanečník." Rozesměju se nad máminým povzdechem, základům baletu jsem sice rozuměl velice dobře, ale byl jsem neuvěřitelně prkenný.
"Jako by nestačilo, že je tvůj jediný syn gay. Gay poskakující v obepnutém úboru s dredy na hlavě by byl vrchol všeho!"

~ BILL ~

Zklamaně si povzdechnu a zastavím se u dřevěného plotu se schránkou na dopisy, na které překvapivě chybí jmenovka. Víra naší rodiny byla v mnoha věcech naprosto absurdní, ale zrovna tuhle část, kdy jsem měl o svém vlastním přesvědčení komunikovat s druhými, jsem měl docela rád. Mrzelo mě jejich neustálé odmítání a negativní reakce, nechtěl jsem se nijak zvlášť vnucovat, i když jsem dobře věděl, jak někteří členové společenství bývají neodbytní. Vždycky jsem se na víru snažil dívat svým vlastním pohledem a ano, byly tu věci, ve které jsem doopravdy pevně věřil. Věděl jsem, jak moc víra dokáže pomoc starým a nemocným lidem, rád jsem diskutoval o čemkoliv chtěli, nikdy jsem se jim nesnažil podsouvat cokoliv násilím.

"Dobrý den, přejete si?" Z bílých dřevěných dveří vykročí vysoká, mladá žena v pohodlném domácím oblečení. Několika kroky zacouvám zpět a mám neuvěřitelné nutkání utéct pryč. Tenhle pocit mě přemáhal docela často, dokázal jsem si velice živě představit Karlův obličej, kdyby mě teď mohl sledovat.
"Dobrý den, nechci obtěžovat, jen jsem vám chtěl nabídnout nějaké prospekty a časopisy, třeba by vás nějaké téma mohlo zaujmout." Přátelský pohled sklouzne na papíry v mé ruce a kupodivu mi nepráskne dveřmi do obličeje jako její nevrlý soused před chvílí.
"Pojďte dál."

Nebyl jsem tak docela zvyklý na podobné chování, ale něco v jejím milém a přátelském obličeji mě přinutí přikývnout. Neměl jsem rád cizí a neznámé prostředí, vždycky jsem se choval tak trochu neohrabaně, jako teď, když jsem v předsíni zakopl a dekorativní béžový kobereček. Nebyl bych to dost dobře já, abych se jak dlouhý tak široký nerozplácl doprostřed místnosti a nezůstal tam několik vteřin naprosto nehybně ležet. Moje letáčky byly doslova všude. Ve chvíli, kdy jsem konečně sesbíral zbytky vlastní důstojnosti a chystal se postavit na nohy, se do mého zorného pole dostaly zelenkavé, chlupaté papuče, které připomínaly obrovskou žabí hlavu. Něčím mi připomínaly moji Effi. Když ji políbím, promění se v princeznu?

"Ježíši, Bille, jsi v pořádku? Co to tady nacvičuješ za sestavu?" Dlouhá silná paže mě vytáhne na nohy a já celý zkoprním, když si uvědomím, že ta příjemná paní, která se právě opodál prohýbala v záchvatu nekontrolovatelného smíchu, není nikdo jiný než paní Weberová. 

Betaread: Janule
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 17. ledna 2011 v 16:46 | Reagovat

Tak tenhle díl je naprosto perfektní. Ne jen, že mě naprosto dorazil fakt o Tomově orientaci, naprosto mě okouzlilo "Nadine". Já svojí mamině občas taky řeknu "Ivetko", ale tohle zní naprosto skvěle ♥ Vybrala jsi perfektní jména. Smála jsem se jak blbá na narážku toho, že by měl být Tom v úboru pro baleťáky :D:D To mě položilo naprosto ^^

Konec je dokonalý. Jen jsem trošku teď zmatená, jelikož si přesně nepamatuju první díl (asi si ho budu muset jít přečíst), Bill ví o sobě, že je teplej?O_o Naprosto jsem se u těch žabích papuček zmátla ^^

Těším se neuvěřitelně na další díl, takže doufám, že tu bude brzy a mimochodem, abych nemusela dávat zpět ten 4 díl, líbil se mi i ten, ale to jsem ti řekla už 'osobně' :D ♥

2 Kattys Kattys | E-mail | 17. ledna 2011 v 20:58 | Reagovat

Aha, tak já to minule špatně pochopila, on se Tom nezajímá o Billa čistě jen kvůli sázce. Jsem ráda, že se Bill Tomovi alespoň malinko líbí. :)

Paní Weberová je sympatická osoba, jen to Tomovo "Nadine" mě ruší, je mi proti srsti, když děti oslovují své rodiče jménem, ale mě si nevšímej.:-) A vlastně, když o tom tak uvažuju, můj syn mi také neříká "mami". Jako malý pro mě vymyslel přezdívku, zůstali jsme u ní dodnes a já na ni slyším. Dokonce mi tak říká i manžel.:)

Jinak tedy co se týče Billova rozdávání letáčků... to je jedna z věcí, které těm různým náboženským i jiným skupinám nehodlám tolerovat. Nemám ráda, když mě někdo zastaví na ulici, natož aby mi vyzváněl u dveří. Nesnáším, když je narušován můj osobní prostor a s přibývajícím věkem jsem se naučila své mínění dát poměrně dost ostře najevo. V tomhle ohledu Billa skutečně nechápu, nedokážu si představit, že bych se kdy odhodlala zazvonit u cizích dveří a vnucovat někomu naprosto neznámému svou víru, své zboží, své služby... cokoliv. Pro mě absolutně nepřijatelné. Já bych tedy rozhodně těmi dveřmi práskla. Dokonce i Billovi. ;-)

Ale Gio, je snad jasné, že mé výhrady nemají být nějakou výtkou, pouze přemýšlím nahlas. Tak jako nad všemi tvými povídkami. :)

3 in-my-silence in-my-silence | Web | 17. ledna 2011 v 21:07 | Reagovat

[2]: Děkuji za komentář Kattys. Vůbec jej neberu jako výtku nebo něco podobného, vlastně mám na víru (tedy i na Jehovisty) stejně negativní pohled jako ty, možná ještě negativnější .. Jsem tak trochu jako Bill, věřím, ale jen v to, co uznám za vhodné :)
A teď se asi zeptáš, proč jsem si tohle téma tedy vybrala pro povídku, viď? Asi právě proto, že to vzbuzuje tolik emocí a nutí to člověka trošku přemýšlet nad vlastními postoji, nad tím, co čte. Neříkám, že to možná nebyla chyba, ... jsem si vědoma kolik čtenářů tohle všechno může znechutit a odradit, ale to uvidíme až časem :)

[1]: ♥. Díky moc. A aby ses nemusela vracet k prvnímu dílu, tak o Billovi a jeho orientaci zatím zmínka nebyla. Snad jen v tom smyslu, že o Emmě nikdy neuvažoval jako o své přítelkyni, to je vše :)

4 Kattys Kattys | E-mail | 17. ledna 2011 v 22:07 | Reagovat

Už jsem se poučila, že si musím dávat pozor na klávesnici. :-) Napíšu komentář na dvě A4, proberu kde co, a pak zjistím, že to, co jsem považovala za křišťálově průhledné, je pouze chybně stylizované souvětí. A na krku mám smrtelně uraženého autora. ;-) Tak se poslední dobou jistím. :-)

Přiznávám, že na první pohled mě téma této povídky trošku zarazilo, ale souhlasím s tebou, rozhodně vzbuzuje emoce a nutí čtenáře přemýšlet. To ostatně všechny tvé povídky, naprosto bez rozdílu! Píšu to pořád dokola, já vím, ale tvé příběhy opravdu prožívám spolu s tvými hrdiny... jen ty letáky s Billem asi roznášet nebudu, tak daleko bych zajít nemohla. :)))

Myslím, že tebou zvolené téma není povídce na škodu, a jestli ti odradí nějaké ty čtenáře, to nedokážu posoudit, protože já čtu tvá vyprávění s nadšením, ať už se týkají čehokoliv. :-)

5 Gia Gia | Web | 17. ledna 2011 v 22:16 | Reagovat

[4]: Rozumím, co tím myslíš Kattys. Internetová komunikace je hrozně ošemetná, s tím mám svoje zkušenosti - bohužel nedobré. Člověk to myslí v základu dobře, ale v konečné fázi jsou obě strany akorát zklamané a rozhádané. Ale tvoje komentáře k tomuto absolutně nepatří, věř mi, že i kdyby to byla kritika, umím ji přijímat, možná daleko lépe než všechny tvoje krásné pochvaly, jsem holt podivná :D
Vlastně, abych se přiznala, Bill roznášel letáčky jen a jen proto, že jsem ho potřebovala popostrčit k Tomovi, mít je chvíli o samotě. Slibuju, že už ho takovému martýriu nikdy nevystavím :D Věř mi, bylo mi divně za něj, ale zase Tomovy žabičkové papučky za to stály a snad za to bude stát i 6. díl :)
Díky za vše ♥.

6 Kattys Kattys | E-mail | 17. ledna 2011 v 22:48 | Reagovat

[5]: A tak to já tě přestanu chválit, abych tě nepřiváděla do rozpaků. :)))) Hmmm... ale to asi nepůjde, máš smůlu, budeš i nadále chválena... tedy doufám, že Billovi s Tomem neprovedeš nic strašného. :))))

Přiznávám, že když jsem nad dnešním dílem přemýšlela, začala jsem tě po chvíli tak trochu podezřívat, žes Billa donutila k roznášce čistě z toho důvodu, aby se mohl setkat s Tomem. To jsem ráda, že mi to vyšlo!!! :))) No vidíš, já ti úplně zapomněla pochválit ty Tomovy papuče, to je vážně zábavná scéna... Bill u Tomových nohou a nad nimi se svíjí Nadine. :-) A můžu napsat, že se děsně, ale fakt děsně moc těším na další díl? ;-)

7 Amálka Amálka | 17. ledna 2011 v 23:53 | Reagovat

Tak na tohle jsem opravdu zvědavá! :)
Moc se mi líbí ten vztah mezi Tomem a Nadine. Rodiny těch dvou jsou vlastně pravým opakem... Jedna temná a omezená domáctnost a ta druhá naopak velmi tolerantní a pohodová.
Moc se mi tohle všechno líbí :).

8 zuzana zuzana | 18. ledna 2011 v 22:48 | Reagovat

Vlastne som chcela napísať pochvalný komentár, ale keď som si prečítala, tie komentáre predo mnou, tak vystihujú to, čo som chcela povedať i ja a moje vlastné slová mi medzitým z hlavy vyfučali :-) Takže v skratke: tiež ma ruší, ako Tom oslovuje vlastnú mamu, v tomto som dosť divná, mne vadí aj to, keď niekto rodičom hovorí fotrovci :-) Na druhej strane je ich vzťah neuveriteľne krásny, až závidím :-)

Tomove papučky sú super a vidno, že Bill túži po láske, ked si hneď zmyslel na bozky a princezné :-) Neuveriteľne sa teším, čo si pre nich ďalej vymyslela.

A ešte k tým jehovistickým letákom. Ja si aj tak stále myslím, že Bill to robí preto, lebo ho k tomu v odstate nútia, je súčasťou spoločenstva, v ktorom sa očakáva isté konanie. Mne osobne je takýchto ľudí v reálnom živote v podstate ľúto, koľko zabuchnutých dverí, nadáviek a podobných vecí si vytrpeli, si ani neviem predstaviť. Ja by som také niečo robiť nemohla....

9 Gia Gia | Web | 18. ledna 2011 v 23:04 | Reagovat

[8]: Přesně tak Zuzanko :) Můj názor je ten, že pokud v určitém stereotypu vyrůstáš a žiješ 9 dlouhých let a navíc v období svého dětství, nemůže tě to neovlivnit a Billa tohle všechno svazuje ... pocit povinnosti, závislosti na matce. Nikoho jiného v podstatě nemá, proto dělá to, co se od něj očekává.

Vlastně, teď už tak docela sám není, že? ♥

Děkuji :)

10 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 16:09 | Reagovat

teda jsem teprve v půlce dílu, ale hnedka už musím napsat komentář..CHCEŠ MĚ ZABÍT?? :D chceš! jediné vysvětlení, protože jinak si neumím představit, co jsi to provedla s Tomem! "mámánek se rád mazlí", jééé, no to je krásný. :D chceš se mi postarat o bezesné noci, kdy budu neustále myslet na takhle rozkošného Toma? :D styď se. :D

11 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 16:30 | Reagovat

díky...jsem zabitá... :D:D:D:D
nejlepší díl! ;) usmívala jsem se od začátku do konce, kdy jsem se nad chuděrou Billem musela opravdu zasmát. :D máš pravdu, že téma víry je trochu ošemetné, také mám na to podobný názor, jaký se tu už psal. ale klidně bych Billa nechala roznášet letáčky pořád, jen aby mohl být nějak víc s Tomem. :) na druhou stranu je docela s podivem, jak tak zakřiknutý Bill, který se v cizím prostředí cítí nesvůj, dokáže bušit na cizí dveře.
ale ještě jednou..perfektní díl. konečně jsme trochu poznali Toma osobněji. :) a musím přiznat, že mi je oslovování rodičů křestním jménem trochu proti srsti, ale zase na druhou stranu chápu, že když má maminku tak mladou, že k ní cítí spíš kamarádský vztah a když se řekne slovo máma, já v tom právě vidím maminčiny vrásky na jejím ustaraném obličeji o její dítě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥