The sinner in me 6

20. ledna 2011 v 21:54 | Gia |  The sinner in me
Moji milí čtenáři :),
ráda bych na začátek šestého dílu přidala malinkaté vysvětlení. To, že píšu celou povídku v "já" formě a ne té vyprávěcí se mi právě teď trošku vymstilo a podle betareaderky mám právě v téhle kapitole tak trošku nešvary. Konkrétně. Ve chvíli, kdy je napsána přímá řeč, kdy mluví například Tom, nemůžu prý správně okamžitě přeskočit na jinou osobu a popisovat například pocity Billa. Nejdřív jsem to chtěla přepsat, ale řekla jsem si, že svou vlastní povídku si snad tak trochu "prznit" můžu. Zlobit se pak zpětně můžu jedině sama na sebe. Tyhle části máte vyznačené závorkami // //, takže snad to bude přehledné, těch pasáží tam zase není tolik. Kdyby jste čemukoliv nerozuměli, nebojte se napsat do komentářů, na to, že jsou moje povídky "divné" a "nepochopitelné" už jsem si za ten čas tak nějak zvykla :D.

Vaše Gia ♥.


Setkání třetího druhu aneb "Mám rád zelenou barvu, žáby a taky melouny!"

in-my-silence.blog.cz

~ BILL ~

Snad podesáté jsem otevřel pusu s tím, že pro tentokrát už ze mě doopravdy vypadne něco srozumitelného, ale zas a znovu jsem se stáhl zpět. S trpitelským výrazem ve tváři jsem sledoval Toma, který mě vedl do svého pokoje nahoře v patře. Takhle naše další setkání přece vypadat nemělo! Měl jsem v sobě neuvěřitelné nutkání k tomu, abych se jednoduše otočil a okamžitě utekl pryč. Dostatečně daleko. Daleko od trapné situace, rozpaků, které jsem cítil v Tomově blízkosti, a od otázek, jejichž položení jsem se bál.
"Tak tohle je můj pokoj. Omlouvám se za ten binec všude okolo, ale nečekal jsem návštěvu." Počká malou chvíli, než kolem něj proklouznu dovnitř a zavře za námi dveře. Snažil jsem se v jeho pohledu najít jakoukoli stopu nesouhlasu, ale ta nepřicházela. Nepřestával se usmívat a mně se znatelně ulevilo. Třeba to nebude zase tak zlé.

Z přemýšlení mě vytrhl až pohled do útrob Tomova intimního prostoru. Byl to naprosto kouzelný pokoj. Přesně takový, který jsem si v útlém věku vysnil ve své bláhové hlavě, ale nikdy jsem ho nedostal. Do očí mě bil ten nejkrásnější odstín mé oblíbené barvy, přesně takhle zelený byl můj pokoj v Hoffenheimu. Trochu rozpačitá nálada je během okamžiku pryč a já mám pocit, jako bych byl konečně zase zpátky doma. Několikrát zatleskám dlaněmi a nepřestávám se usmívat.

"Bille?"
"Oh, omlouvám se," konečně se vrátím zpět do reality a zaregistruji Toma, který si mě celou tu dobu přeměřuje s trochu posměšným pošklebkem na rtech. Sedí na posteli a v klíně se mu spokojeně rozvaluje neuvěřitelně obrovská kočka s želvovinovým zbarvením. Opatrně si přisednu na okraj postele, chlupatá koulička vypadá nanejvýš majetnicky.
"Já jen… miluju zelenou barvu, neuvěřitelně mě uklidňuje! A taky žáby!" Můj pohled se zastaví na špičce chlupaté papuče na jeho pravé noze a Tom ji téměř okamžitě skopne daleko pod postel. Nechápavě se po něm otočím a celý jeho obličej zčervená rozpaky.
"Nemyslel jsem to nijak ironicky. Dokonce mám jednu Listovnici červenookou. Effi. Vlastně. Měl jsem…"
"Umřela?" Tom se nepatrně napřímí, z jeho pohledu vycítím účast a taky zvědavost. // Neměl nejmenší ponětí o tom, jak vlastně taková Listovnice červenooká vypadala, ale už od malička miloval zvířata. //
"Oh, ne! Staral jsem se o ni docela dobře, jen musela zůstat v Hoffenheimu, byla by to pro ni příliš náročná cesta." Všiml jsem si Tomova úlevného povzdychnutí a sám pro sebe jsem se musel pousmát. Tolik jsem mu rozuměl, sám jsem nesnášel tyhle tragické příběhy ze života, dělaly mě pak ještě daleko smutnějším.
"To mě doopravdy mrzí. S Nadine se rádi obklopujeme zvířaty, život je pak daleko hezčí, snesitelnější." Tom se lehce dotkne mojí volně položené ruky, a i když je to jen nepatrná chvilička, vyvolá to ve mně touhu po objetí.
"Tohle je pan Meloun. Myslím, že už je trochu nedočkavý, aby se s tebou mohl seznámit." Hlasitě se rozesměju nad naprosto úžasným jménem, které dokonale sedělo na stvoření s nemalou nadváhou a malými, směšnými nožkami. Natáhnu ruku, na které ještě před malou chvílí odpočívala ta Tomova, a velice jemně stisknu mezi prsty hebkou kocouří ťapku, která se po mně už delší dobu zvědavě natahovala.
"Mám rád zelenou barvu, žáby a taky melouny!"

~ TOM ~

"Máš to tu doopravdy moc hezké, Tome. Docela dobře by to mohl být i můj pokoj, všechno se mi tu líbí a cítím se tu opravdu bezpečně." Téměř okamžitě jsem chtěl namítnout, že se o něj kdykoliv můžeme podělit, ale neměl jsem na to odvahu. Neměl jsem tušení, jak blízkým chce pro mě Bill být, jak blízko chce mít mě samotného.
"Alexandr pro tebe znamená opravdu hodně, že?" // Zvědavý, trochu roztěkaný pohled už delší dobu prozkoumával prostornou magnetickou tabuli, která visela nad masivním pracovním stolem. // Bylo na ní neuvěřitelné množství fotek. Alexandr, Nadine a Milla. Vzpomínky. Na malou chvíli jsem se odmlčel, naprosto mě odzbrojil fakt, že si pan Meloun přelezl do Billova klína, tohle nikdy nedělal, byl to opravdu neuvěřitelně věrný kocour, který neměl důvěru v cizí lidi.

"Vlastně bych se v budoucnu docela rád věnoval fotografii. Alexandra fotím ze všeho nejradši. Má naprosto neuvěřitelnou tvář. Rád zaznamenávám svoje vzpomínky. Mám tuny fotek a hrozně rád se k nim po čase vracím. Smím tě někdy vyfotit?"
"Oh, samozřejmě! Hrozně rád bych naši společnou fotku poslal Emmě. Bude nadšená, že jsem si tu konečně našel někoho blízkého." Žaludek se mi bolestivě zkroutí a odmítá i přes mé úpěnlivé prosby přestat. Dělá nesmyslné kotrmelce tam a zase zpátky a já nevím, který ze dvou různých pocitů mě momentálně zasáhl víc. To, že mě Bill považuje za blízkého nebo to, že nemám ani nejmenší tušení o tom, kdože je ta zatracená Emma?

"Jako každá správná ženská má o mě neuvěřitelný strach. Ale vlastně jsem jí za to vděčný, v poslední době jsem pro lidi okolo sebe naprosto neviditelný, vždycky to tak bylo. Ona jediná dokázala pochopit jaké to je, žít v silně věřící rodině, protože na tom byla stejně. Nikam neutekla a zůstala, je to úžasná kamarádka." // Bill v momentě zkoprněl a pan Meloun hlasitě zaprotestoval, když ho z ničeho nic přestal drbat za levým uchem. Proč se o tom vlastně zmiňoval? Tom nenaléhal, v ničem se nešťoural a jemu tak bylo naprosto dobře. Zapomněl, že v momentě, kdy dokázal tomu druhému uvěřit, neměl problém mluvit o čemkoliv. A i když měl vždycky až panickou hrůzu z cizího prostředí nebo lidí, s Tomem se cítil bezvadně. //

"Máš to doma těžký, viď?" Řeknu prostě a zamyšleně se zatahám v rozpuštěných vlasech.
"Někdy." Připustí Bill neochotně a z jeho hlasu můžu vycítit čirou úzkost. "Nemůžu jít, kam chci a kdy chci. Nemůžu dělat věci, které bych si přál, dokonce i tělocvik ve škole je pro naše společenství nepřípustný. Neříkám, že jsem se hodně věcí nenaučil, možná jsem díky víře dokonce i lepší člověk než bych kdy byl, ale mrzí mě, že my vzali moje sny."
"Jaké jsou tvoje sny?"
"Chtěl bych zpívat."
"Zpívat?" Překvapením pootevřu rty a ty vytvoří malé pravidelné kolečko. Copak je na zpívání něco špatného, existovala snad na světě církev, která by tohle zakazovala?
"Jako Billie Joe." // Přitaká Bill nadšeně a jeho jindy docela bílá tvář dostane příjemný narůžovělý nádech. Bál se Tomova výsměchu, všude v jeho pokoji byly plakáty s černými hiphopovými hvězdami, dokonce nosil i podobně směšné oblečení. //
"Green Day jsou perfektní hudebníci. Ale já nechápu, proč bys nemohl zpívat, je přece tolik amatérských kapel, nemusí to přece být nic velkého nebo snad ano?
"Rodiče by mi to nikdy nedovolili, matka by se s tím možná po čase nějak smířila, ale takové úvahy jsou stejně zbytečné."
"Máš přísného otce?"
"Nevlastní." Zavrčí Bill zpupně svou obvyklou frázi. Pochopím, že to říká spíš sám pro sebe. Dál to nekomentuje a já se nechci vyptávat. Možná až jednou přijde ten správný čas.
"Vlastně …" Zašeptám zamyšleně a nemůže mi uniknout Billův zvědavý pohled a soustředěním stáhnuté obočí. "Já a Alexandr hledáme zpěváka do naší vlastní kapely. Georg šel na vysokou a nemá už na nás tolik času, kolik bychom potřebovali. Co kdybys to zkusil, zítra večer máme zkoušku."
// Bill hlasitě zalapal po dechu, copak ho Tom neposlouchal? Možná, že ano, ale doopravdy pochopit to nemohl. Vždyť na první pohled vypadal jako každý průměrný puberťák, který si stěžoval na nemožné rodiče. Neznal Karla. Při vzpomínce na Karla začal Billem znovu cloumat vztek, proč by si nemohl jednou v životě udělat něco po svém? //

ȸȹȸ

"Promysli si to, dobře?" // Bill přikývl a zvedal se k odchodu. Za nic na světě se mu odtud nechtělo, ale za okny se pomalu stmívalo a on matce neřekl, že by se měl někde zdržet. Nechtěl jí přidělávat starosti. //
"Oh, ještě ta fotka! Ať můžeš Emmě udělat radost." Na malou chvíli zmizím ve vedlejší místnosti, pro tyhle případy jsem měl vždycky připravený polaroid. Vzpomínky se měly uchovávat čerstvé a spontánní, nenáviděl jsem vyumělkovaná aranžmá. Trochu nemotorně jsem se k Billovi přimáčkl a volnou rukou ho objal kolem útlého ramene. Neuvěřitelně hezky voněl. Trochu jako heřmánkový čaj.
"Sýýýr!" Zakřičeli jsme oba dva současně a Bill nezapomněl ani na pana Melouna, koneckonců byl to jeho další nový kamarád. Pro jistotu jsem stiskl spoušť dvakrát za sebou. Magnetická nástěnka nad mým stolem potřebovala pár neodkladných úprav.

Betaread: Janule

Čistě pro rozšíření vašich obzorů -> obrázek Listovnice červenooké :)

in-my-silence.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kattys Kattys | E-mail | 20. ledna 2011 v 23:08 | Reagovat

Přiznávám, že jsem s těmi závorkami malounko zápasila, ale řekla bych, že jsem vše pochopila správně. :-)

Potěšila jsi mě obrázkem té žabky, neměla jsem tušení, že se takhle nazývá. Je vážně rozkošná. Jako celá tahle zeleňoučká kapitola. Od papuček až po Efii. :-) Bill s Tomem jsou roztomilí, jak se tak vzájemně oťukávají. :-)
Vždycky mě znovu překvapí tvoje schopnost vymýšlet úžasná zvířecí jména. My jsem pořídili synovi křečka a pojmenovali jsme ho, překvapivě, Křeček. :-) V naší rodině zkrátka nikdo nemá sebemenší špetku fantazie. Taky to s námi křeček Křeček dlouho nevydržel. :-)

2 Sajü Sajü | Web | 21. ledna 2011 v 17:39 | Reagovat

Bože, holka moje zlatá, já to mám tak ráda!:D Mě dostávají ty papučky žabí ♥ Já svojí žabce dala taky letos k vánocům papučky, ale protože mi bába pod rukou vzala zelený, holt má fialový ^^ Ale je to kouzelné! Doufám, že budou mít kluci ještě spooousty společných fotek, jen začínám mít strach, co bude všechno dělat Alexandr, když je do Toma zamilovaný! :(

A upřímně?O:) Já tajně doufám, že Tom i Bill se do sebe bezhlavě už brzy zamilují!

3 Amálka Amálka | 22. ledna 2011 v 1:17 | Reagovat

Tomova osobnost mi v týhle povídce příjde naprosto úžasná!! :) :)
A ten pokoj taky! I to fotografování! :)

4 zuzana zuzana | 23. ledna 2011 v 0:01 | Reagovat

Strašne si ma touto časťou potešila.... Toľko návalu pozitívnej energie som už pri čítaní dlho nezažila, musela som sa pri čítaní väčšej časti tohto dielu usmievať, v strede to bola taká vážnejšia téma, ale koniec znova úsmevný :-)
Hoci sa mi tu páčili viaceré momenty, vymenujem len pár, dokonca som si robila poznámky na margo, aby som nezabudla, to sa mi totiž často stáva...  keď chcem napísať komentár, zabudnem, čo som chcela :):
1. "incident" s papučou bol neuveriteľne rozkošný :-) A pýriaci sa Tom ešte lepší :-)
2. Pan Meloun :-) ďalší vrchol tejto časti, milujem mačky a toto meno je úplne úžasné. Fantázia Ti teda nechýba :-)
3. Neviem prečo, ale dostala ma veta "Neuvěřitelně hezky voněl." Trošku poopravím to porekadlo a poviem: Láska ide cez nos :-)
4. a tá žabka je tiež rozkošná, teraz neviem, čomu dávam viacej bodov, papučkám, alebo živej žabke.

A ešte jedna vec ma napadla, Billove ťapkanie dlaňami... spomenula som si na jedno video, kde to fakt robil, tuším v epizóde, keď im pri ukončení koncertnej šnúry varili obľúbené jedlá... A tu  použijem citát z jedného starého českého filmu: "Štestí..., co je štestí? Muška jenom zlatá...." Očividne tá muška môže spočívať aj v maličkostiach ako sú zelené steny:-)

stručne dvoma slovami:

Krásny diel.

5 Gia Gia | Web | 23. ledna 2011 v 0:30 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]: Moje nejmilejší čtenářky :) Přečetla jsem si vaše nádherné komentáře a mám naprosto úžasnou náladu, zvedly jste mi ji na tolik, že s úsměvem zasedám k dalšímu psaní. Jsem ráda, že alespoň částečně sdílíte můj názor na tenhle díl, protože, abych se přiznala, moc se mi líbí :) *namyšlená* :D Děkuji, je mi ctí a zároveň radostí pro vás i nadále moci psát ♥

6 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 17:04 | Reagovat

já jsem prostě tak vytelená z Tomovo postavy.. :) po prvních dvou dílech jsem nevěřila, že by takový vůbec mohl být a jsem prostě nadšená. tohle k sobě Bill potřebuje, mazlivého mamánka se žabkovskýma papučkama, který ho obejme a bude s ním snít i žít.. prostě, zase si pištím jůůůů! :D
a mám strašlivou radost z toho, že i když už jsi jim vzala jejich sourozenectví, stejný věk a zasadila do trošku drsnějšího prostředí střední školy, že jsi jim nechala hudbu. protože popravdě, zrovna ta jejich má pro mě speciální význam. :)
zatím se to vyvíjí jako tvoje nejpovedenější povídka. ;) ale nebudu předbíhat, i když to tady dělám v komentech celou dobu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥