The sinner in me 9

30. ledna 2011 v 20:15 | Gia |  The sinner in me
Tiché spojenectví.

in-my-silence.blog.cz

~ TOM ~

Snad jako by mezi námi dvěma existovalo nějaké hrozně zvláštní, všem ostatním skryté spojenectví, které mi okamžitě naznačilo to, že se Bill v přítomnosti Nadine necítí dobře. Nevěděl jsem přesně, proč tomu tak je, ale nechtěl jsem ho trápit. Poslal jsem ho nahoru do mého pokoje a sám jsem čekal v kuchyni, až se dovaří voda.

"Bude v pořádku?" Nadine seděla u kuchyňského stolu a ještě pořád promíchávala těsto na vánočku. Vlastně svou činnost jen tak na oko předstírala. Vypadala zamyšleně a já tušil, že si v duchu pokládáme totožné otázky. Proč Bill plakal? Kdo a jakým způsobem mu ublížil?
"Vážně to nevím. Ale když se mu dívám do očí, něco mi říká, že je jeho trápení mnohem hlubší. Že to obyčejný pláč nemůže jen tak napravit." Na obdélníkový, skleněný tác jsem opatrně naskládal dva hrníčky a porcelánovou konvičku a co možná nejopatrněji jsem se vším tím křehkým nákladem zamanévroval ke schodišti.

"Bojím se o tebe, Tommy." Matčin chraplavý, zastřený hlas mě zastaví na prvním schodu a já se vlastně ani nemusím otáčet, tak nějak tuším, co má tímhle strachem na mysli. "Nejsem si jistá, jestli je správné, že ti na Billovi tolik záleží. Přimkl jsi k němu tak neuvěřitelně rychle. Nechci, aby sis ublížil." S námahou polknu bolestivý knedlík, který mi uvízl kdesi uprostřed krku, několik okamžiků prostě jen zírám na oranžově vymalovanou zeď. Věděl jsem, že měla pravdu.

Do pokoje jsem napochodoval nanejvýš nemotorně a těžkopádně, ale naštěstí se mi podařilo nic nerozbít. Vší silou jsem se snažil ovládat už kvůli Billovi, ale matčina slova mi stále doznívala v uších. Nějak jsem nemohl ani na jediný okamžik uvěřit tomu, že bych své naděje vkládal do nepravého. Ve chvíli, kdy svým pohledem sklouznu po obrysech rozcuchaných uhlových vlasů, jsou všechny ty protivné věci z mé hlavy ty tam. Jako by nikdy předtím nebyly. Tác postavím opatrně na stůl a trochu mě rozesmutní pohled na pana Melouna. Tančí kolem Billovy siluety, jak jen mu to jeho korpulentní postava dovolí, ale ani tak se mu nepodaří upoutat chlapcovu pozornost. Prázdný, nic neříkající pohled směřuje někam hodně daleko z okna a snad jako by Bill pro tentokrát zrušil naše tiché spojení, jako by si nepřál, abych ho následoval a rozuměl.

"Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem nevděčný nebo něco podobného." Zamumlá po chvíli úplně tiše a jeho dlouhé, štíhlé prsty pročesávají krátké, trochu naježené chloupky na nahrbeném kocouřím hřbetě. "Tvoje maminka je prostě skvělá, stará se, udělala nám čaj, nezlobí se, že zameškáme školu, ale…" Celý udýchaný hlasitě vydechne, párkrát zběsile zamrká řasami, jako by přemlouval sám sebe k tomu, aby už nebrečel.

"To je v pořádku, Bille, nikdo tě nemá v úmyslu soudit a hrabat se v tvém osobním životě. Ani já ani Nadine, nikdo."

"Nechci být tajemný, působit pyšně nebo nepřístupně. Já jen, prostě to chci říct jenom tobě. Všechny ty věci, které v sobě dusím strašlivě dlouho, všechno to, co jsem nebyl schopen říct ani Emmě. Nechtěl jsem trápit její bezstarostnou povahu. A nechci trápit ani tebe! Tolik se jí podobáš, Tome. Cítím to neuvěřitelné spojení mezi námi dvěma a cítím se v bezpečí jako nikdy předtím. A pokud to budeš chtít slyšet, chci ti to říct. Všechno."

Několika ráznými kroky k němu přejdu, prostě ho čapnu za ruku a táhnu ho za sebou do koupelny. Nemohl jsem snést, když byl v tomhle podivně děsivém stavu. Třásl se doslova po celém těle, kapičky potu mu stékaly po spáncích a nedokázal jsem ani při nejlepší vůli pochopit, co přesně ode mě v téhle chvíli chce. Několikavteřinový výpadek, který jako by nikde neměl začátek ani konec.

"Nejdřív tě dám trochu dohromady, dobře?" Opatrně Billa nasměruji k umyvadlu a on se okamžitě nanejvýš znechuceně zašklebí na svůj odraz v malém zrcadle. Instinktivně přivře jedno oko, snad aby byl jeho odraz o něco snesitelnější.
"Oh, kdy přesně se ze mě stalo tohle?" Hlasitě se rozesměje a trochu zašilhá na kosmetický ubrousek, který svírám v dlani. Rozzlobeně nakrčí nos, když přejedu co možná nejjemněji přes rudé flíčky na jeho pravé tváři. "Štípe to jako čert."
"To protože jsi moc plakal." Odpovím jednoduše a soustředěním zaklesnu povystrčený jazyk mezi suché rty.
"Už nebudu." Usměje se na mě Bill znova, když dokončím kompletní čistící proceduru jeho obličeje.
"Takhle ti to totiž sluší mnohem víc." Prsty ho cvrnknu do trochu studeného nosu a otočím si ho zády k sobě, abych ho mohl učesat. Naprosto zvláštní je to, že ani jediným slovem neprotestuje. Věděl jsem, že v tuhle chvíli může cítit stejně jako já, že všechno to blízké mezi námi dvěma je naprosto přirozené a v pořádku. Stalo se to doslova přes noc, ale ano, byli jsme přáteli.

"Opravdu si to myslíš?" Trochu zbrkle se ke mně otočí, na poslední chvíli vysvobodím jeho dlouhé, neuvěřitelně jemné vlasy z tenké gumičky. I přes ofinu, která mu poslušně sklouzla do obličeje, poznám, že se červená. Vypadá neuvěřitelně křehce a dětsky. Sněhurka.
"Samozřejmě, že ano. Máš krásný obličej."
"Ale není neuvěřitelný, že?" Zakníká smutně a vlastně se ani nijak nestydí za svou otevřenou narážku na Alexandra. Tak s ním se snad v duchu porovnával?
"Ty celý jsi jako z pohádky. Vždycky jsem si přál kamaráda, jako jsi ty, opravdu. A jsem rád, že jsme se mohli potkat, Sněhurko." Opatrně Billa postrčím zpátky a pročešu jeho zacuchané, slepené vlasy. Je na něm vidět, jak neuvěřitelně zapáleně přemýšlí nad svou novou přezdívkou, ale dál ji nekomentuje. Můžu jen pevně doufat v to, že se mu líbí alespoň z poloviny stejně jako mně. "Rozpuštěné vlasy bys měl nosit mnohem častěji." Zamumlám si spíš sám pro sebe, ale Billovi má poznámka neunikne.

"Rád bych ti udělal radost, ale Karl mi to zakázal."
"Karl?" Mírně archaické jméno vyslovím s neskrývaným odporem. Ať to byl, kdo chtěl, přece nemohl Billovi diktovat, jak si má upravovat vlasy.
"To je můj nevlastní otec. Nenávidí, když vypadám jako holka. Myslí si, že mu to dělám naschvál. Dokonce mě jednou vlastnoručně ostříhal úplně nakrátko. Vypadal jsem… oh, úplně jako nějaký podivný tvor z jiného světa! Moje vlasy byly úplně strašlivé a naprosto, naprosto zubaté!"
"Kretén!" Ulevím si vztekle, ale strach nedostanu a vlasy zpátky nesepnu. Tady byl Bill v bezpečí.
"No, on především jako silně věřící nenávidí homosexuály. Nejspíš si ten omezenec ve své vlastní malosti myslel, že když vypadám trochu víc zženštile, zaručeně se na mě nějaký gay nalepí. Přitom jsem snad nikdy ve svém životě s někým takovým nemluvil."
S někým takovým. Takhle by mě tedy ve skutečnosti viděl, kdyby věděl celou pravdu? Bolestivě zkroutím obličej a polknu nepatrnou informaci o své vlastní identitě. Něco, co ke mně patřilo stejně samozřejmě jako nyní Bill.

ȸȹȸ

Bill usrkával z malého, červenobílého hrníčku a nadělal u toho neuvěřitelný rámus. Nechtěl jsem už ani na okamžik přemýšlet o tom, co mi před chvílí v koupelně řekl o svém otci, stále mě to táhlo k myšlence na to, jestli je ve své víře stejně pevný a neoblomný. Byl jsem příliš zbabělý na to, abych mu položil přímou a jednoduchou otázku, ale ve svém vlastním podvědomí jsem mohl více než tušit, že kdybych mu řekl pravdu, odešel by pryč. Nebyl by to definitivní odchod, protože jsem si byl jistý, že by mu to naše vzájemné spojení nedovolilo, ale už nikdy bych ho neměl natolik blízko, jako tomu bylo právě dnes.

"Máme skoro dvě hodiny čas, co bys řekl tomu, kdybychom si teď na chvíli zdřímli? Vypadáš dost unaveně." S hlasitým povzdechnutím skončím uprostřed postele, a ta se zhoupne s takovou silou, že se Bill jen díky vlastní šikovnosti nepocintá teplým, citrónovým čajem. Nebyl tu vlastně jediný, kdo byl momentálně unavený k smrti. Unavovalo mě, že mu nedokážu pomoct, tak jak bych skutečně chtěl, děsil jsem se dnešní večerní zkoušky, protože jsem si zpětně uvědomil, že jsem se Alexandrovi o tom, že jsem pozval Billa, ani půl slovem nezmínil.

"Vlastně je to docela dobrý nápad. Šíleně mě štípou oči, třeba se mi alespoň trochu uleví, když je na chviličku nechám zavřené." Odnese svůj hrníček se zbytkem čaje zpátky ke stolu a já pozoruji jeho opatrné cupitání ve vypůjčených papučích. Sněhurka v žabích pantoflíčcích, viděli jste někdy něco roztomilejšího? Sotva! Konečně se trochu rozpačitě položí na postel jen malý kousek ode mě. Rád bych sám pro sebe analyzoval všechny ty cizí a trochu děsivé pocity, které ve mně vyvolávala jeho bezprostřední blízkost, ale všechnu naději mi zhatí pan Meloun, který se mezi nás téměř okamžitě nacpe. Bill vyprskne smíchy a pan Meloun spokojeně zatrylkuje.

"Smím tě políbit na čelo?" Otázka ze mě vypadne naprosto jednoduše a spontánně, nechápal jsem, kde přesně se ve mně všechna ta odvaha brala.
"Políbit?" Bill ke mně zvedne hlavu a jeho zorničky jsou neuvěřitelně široké a soustředěné. Hnědá barva okolo nich byla mnohem intenzivnější než kdy jindy.
"Abys věděl, že tady pro tebe vždycky budu a že už se nemusíš ničeho bát." Chvíli mě jen tak pozoruje a výraz v jeho obličeji je nezvykle vážný. Nakonec trochu nervózně zakroutí hlavou. Snažím se ignorovat pocit zklamání, který mě pohltil s takovou silou a intenzitou, že mě to samotného vystraší.
"Děkuji ti za dnešní ráno, Tome. A děkuji za každý další den, který spolu budeme moci trávit." Bill se na mě usměje naprosto odzbrojujícím způsobem a opatrně se ke mně nakloní. V okamžiku, kdy se jeho suché, trochu popraskané rty otřou o mé čelo, vyloudí pan Meloun jedno dlouhé, žárlivé zakníkání.

Betared: Janule
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 30. ledna 2011 v 20:38 | Reagovat

Mě ti ta povídka vždycky udělá takovou radost, věříš mi?^^ Já jsem z toho nadšená. Ten konec mám živě před očima ještě teď, pár sekund, co jsem to dočetla a naprosto mi přijde Tom v téhle povídce kouzelný. Mám ráda, když je vykreslovaný právě takovýmhle stylem ♥ Ani si nedovedeš představit, jak jsem zvědavá, jakým směrem se to celé bude obracet a co všechno tu bude za překážky. Ale mám vážně strach z toho Alexe. Necítím z něho nic dobrého.
Doufám, že mi v týdnu zlepšíš náladu dalším dílem, na který se těším už teď:-*

2 tenshi88 tenshi88 | 30. ledna 2011 v 20:39 | Reagovat

Kurna, já jsem si tuhle povídku tak rychle zamilovala...krásně vykreslené jejich povahy, rodící se vztah...je jasné, že takhle idylické to nebude pořád, ale je to úžasné. :D :D

3 Amálka Amálka | 31. ledna 2011 v 17:07 | Reagovat

Nevím, jak to děláš, ale tvoje povídky jsou vždycky tak kouzelné...
Vztah Toma a Billa je tady takový...
Vždycky když čtu, připadá mi, že vidím kolem příběhu propletené zlaté provázky jako od sluníčka. Prostě nevnímám text, ale jen svoje představy...a to se mi nestává často. :)
Jsem moc ráda, že píšeš!

4 zuzana zuzana | 31. ledna 2011 v 19:14 | Reagovat

krásné, roztomilé, rozkošné, kúzelné... to je len pár slov, ktorými sa dá táto časť opísať. Žabacie papučky, Snehulienka, pán Melón :-)Ako z rozprávky... krásna ale nešťastná Snehulienka, odvážny princ Tom s verným kocúrom pánom Melounom :D, a zlý.....Karl...hm, vie niekto, ako sa povie macocha v mužskom rode? Asi doteraz nikto o takom niečom v rozprávkach nepísal :D

5 Kattys Kattys | E-mail | 1. února 2011 v 18:26 | Reagovat

S Nadine souhlasím, na jejím místě bych také měla strach o svého syna, určitě by mě vylekalo tak rychlé sblížení, ale na druhou stranu, tahle "láska" na první pohled je tak kouzelná. Jsem ráda, že nejsem v pozici matky a jako nadšený čtenář si mohu dosyta užívat Tomovo a Billovo sbližování.
A co se týče Karla, opět perfektně zvolené jméno. Já ho totiž doma používám jako takovou jemnější nadávku, Když mě syn nebo manžel naštvou, jsou prostě Karlové. :-)

6 Kattys Kattys | E-mail | 1. února 2011 v 18:27 | Reagovat

[4]: :-)
Mužský rod od macechy? Nic mě nenapadá, snad jen otčím. Ale to nezní zas až tak hrozivě. :-)

7 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 18:23 | Reagovat

zajímalo by mě, kde jsme vlastně my fanynky TH a hlavně Toma přišly na tu jeho ochranitelskou roli. :D fakticky nemám páru. ale už si nedovedu Toma představit jinak. :) začínám na Tomovi zase nějak závislačit, ten kluk mi zůstane pod kůží určitě do konce života. :D
z dílu jsem opět nadšená, Sněhurka nám začíná hezky tát. nenapadlo by mě, že se k tý puse odváží sám. :D

8 Janča Janča | 6. dubna 2011 v 15:36 | Reagovat

Mám teda v komentování pořádný zkluz, ale ty jsi tady na blogu v povídce oproti TWB hodně popředu, takže já jsem teď teprve u devátého dílu, který je momentálně na TWB uveřejněný jako poslední =)
Co k dnešnímu krásnému dílu říct?
Billa je mi hodně líto, v poslední době si moc štěstí neužil, spíše naopak. Je poznat, jak sám a opuštěný se cítí, když se Tomovi takhle otevřel a dovolil mu nahlédnout do svého soukromí.
Kdyby jen věděl...já bych si tolik přála, aby se nikdy ani nedozvěděl, ale obávám se, že zažije pravděpodobně největší zklamání svého života.
A bojím se, aby Sněhurčino křehké srdce to zklamání vydrželo. Proto doufám, že to Tom nikdy nedopustí, už to přece není žádný cizí kluk, ale JEHO krásná a nešťastná Sněhurka ♥
Nádherný díl =)♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥