Ztráta.

28. ledna 2011 v 21:30 | Gia |  Labyrint
V chrámu je do kamene vytesána báseň, která se jmenuje "Ztráta".
Má jen tři slova, ale básník je vyškrabal.
"Ztrátu" nemůžeme číst. Můžeme ji pouze cítit.

Skoro jedenáct dlouhých let. Takovou dobu jsem měla tu čest trávit po boku toho nejbláznivějšího, nejhodnějšího a nejvěrnějšího psa, jakého si jen jeho člověčí pán může přát. A i přesto, že se mi myšlenkami honí desítky, možná stovky vzpomínek, nevím, co napsat, jak přesně se teď cítit. Věděla jsem, že dnešní den přijde, kolik takových dnů za poslední rok vlastně bylo? Dnů, kdy měla bolesti, nemohla se hýbat, jak by chtěla, dnů, kdy jsme jeli k veterináři s tím, že už se s námi nevrátí. A přece, vždycky se vrátila. To až dnes. 
Ráno nechtěla jít ven, už to bylo zvláštní. Procházky přece tolik milovala. Nakonec tedy šla, ale zpátky už jsme ji do schodů museli nést. Bolavá záda se zase jednou ozvala, třes, který nepřecházel, bolesti. Nakonec přeci jen usnula, ale sama už vstát nedokázala. V šest hodin večer jí pan veterinář pomohl za Duhový most a já jen tiše doufám, že se na nás Sára nezlobí. Pořád měla svůj typický veselý výraz, zářivé oči a vnímala všechno, co se kolem ní dělo. Moje slova, hlazení a můj neuvěřitelný strach. 
Jediné, co dokážu cítit je to neuvěřitelné prázdno. Nevím, jestli se to dokáže změnit, vím, že všechno spraví až čas. Sedím tu, nebráním se dalším a dalším slzám a vzpomínám na to hezké, na všechny ty nádherné věci, které jsem se od ní mohla naučit. Udělala ze mě jednoznačně lepšího člověka, byla vedle mě ve chvílích, kdy tady nikdo jiný nebyl, a to od mých třinácti let. Vím, že jsme udělali, co jsme mohli, že už ji nic netrápí, nemá bolesti. Ale prozatím se s tím neumím smířit, nedokážu si připustit, že už ji nikdy neobejmu. Je to zvláštní, ale opravdu se těším na ten den, kdy se spolu zase sejdeme. Vím, že Sára tam na mě bude věrně čekat. Miluji tě, holčičko ♥. 

Sergej Jesenin - Píseň o feně

Vítr v rohožích sténá,
ráno, v koutě u vrátek.
Sedmero tam porodila fena,
sedmero rezavých štěňátek.

Do večera je lízala,
hladila jazykem,
až roztál sníh,
jejím teplým životem.

Ale s blížící se tmou,
když kohouti šli už spát,
zamračený sedlák přišel
všech sedm do pytle dát.

Závějemi se vlekla,
v jeho krocích pospíchala.
Ale ve vírech mrazivých
dlouho, dlouho se voda točila.

Slízala pot ze slabin,
když vracela se zpět.
Zázdálo se jí, že měsíc nad chatou
je jedním z jejích štěňátek.

Do temných výšek noci
vyla s vyvráceným pohledem,
až měsíc spadl bledý
a skryl se za lesem.

Snad něco zdá se jí,
přiletěl kámen, zazněl smích.
Zavřely se navěky oči psí
jak zlaté hvězdy v závějích.

in-my-silence.blog.cz


in-my-silence.blog.cz
in-my-silence.blog.cz
in-my-silence.blog.cz

 ♥ Sárinka 25.5. 2000 - 28.1. 2011 ♥

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kattys Kattys | 28. ledna 2011 v 22:51 | Reagovat

Nějak ani nevím proč, ale nedávno jsem si vzpomněla, jak jsi psala, že se o Sáru bojíš. A říkala jsem si, že až se konečně dostanu k odpovídání, že se tě musím zeptat, jak na tom je.
Neumím používat útěšná slova, nikdy mi to nešlo, tak snad, že asi opravdu jen čas, ten by mohl pomoci.
Fotky jsou nádherné, ta poslední, ta je prostě úžasná...

2 zuzana zuzana | 28. ledna 2011 v 22:54 | Reagovat

Viem ako sa cítiš, stratu domáceho miláčika som si tiež prežila a keď som v škole plakala a kamarátka sa ma pýtala, čo sa stalo a ja som jej povedala pravdu, len sa začudovane pousmiala... že nariekam kvôli niečomu takému. Ten, kto zvieratko nemal, nepochopí.

Aj teraz mi tečú slzy, bola naozaj zlatý psík. Zo skúseností viem, že bolesť časom pominie. A moja rada znie, nájdi si šteniatko, aby to rýchlejšie prebolelo. Viem, teraz si asi povieš v žiadnom prípade. Ja som tiež nikdy nechcela, ale tú prázdnotu som jednoducho časom zaplniť potrebovala, inak to nešlo.

A ak bola chorá, myslím si, že to bolo najlepšie riešenie. Teraz je v psom nebi, kde ju nič nebolí a určite sa na Teba díva...

Je mi to ľúto.

3 Sajü Sajü | Web | 29. ledna 2011 v 0:49 | Reagovat

Já už ti k tomu svoje řekla, ale tady, když se na ní dívám, tak ti můžu jen říct, že musíš být ráda, že odešla, protože se akorát přestala trápit a je osvobozena od toho všeho, co jí trápilo:-* ♥

4 Amálka Amálka | 29. ledna 2011 v 21:11 | Reagovat

Souhlasím se Zuzkou.
Taky už jsem to zažila...a i přes to, že jsem už dalšího psa nechtěla, rodiče asi po roce pořídili malou a děsně roztomilou černou kuličku. A opravdu to pomohlo...
Teď jen přeju tobě, ať už to tolik nebolí a Sáře ať se tam, kde je má moc dobře.

5 Syhrael Syhrael | E-mail | Web | 6. února 2011 v 23:17 | Reagovat

Gio, prolétla jsem kolem, jak jsem na vedlejším webu "zakopla" o link na tvůj blog. Přelétla jsem tvoji první stránku a zastavila se u jména "Jesenin". Řeknu jen, že jeho Píseň o feně mě stála chvíli úzkosti a kbelík slz, obzvláště i kvůli tomuto článku. Není to tak dlouho, co jsem šla večer po ulici, ani jsem na cestu neviděla. V krabici, kterou mi dali, jsem nesla kotě, už nedýchalo. Už nikdy víc nechci zažít tu bezmoc, ten strašný smutek. Bolelo to hodně. Měla jsem ho ráda. Vím proto, jak ses cítila, když jsi psala tento článek. Váhala jsem chvíli, jestli ti mám komentář napsat, abych znovu v tobě nevyvolala vzpomínku, ale když jsem už tady, chci jen, abys věděla, že ti rozumím a že fenečka by se nezlobila, udělala jsi vše, co jsi mohla. Nebuď prosím smutná. Bude čekat, opravdu ...

6 flixo flixo | E-mail | 25. února 2011 v 13:41 | Reagovat

to je mi strašlivě líto. :( stejnou ztrátu jsem zažila loňský rok v lednu, kdy mi zemřel můj vlastní pejsek, který měl nedožitých 13 let. vyrůstali jsme spolu, s ním jsem opravdu pochopila význam slov "nejlepší přítel člověka". o to víc mě všechno zasáhlo, že jsem s ním pár let už doma nemohla bydlet, že jsem od něj byla daleko, nemohla jsem se s ním rozloučit a být s ním v jeho posledních chvílích života. :(
čas a tvoji další zvířecí přátel tu bolest zahojí. :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥