The sinner in me 10

3. února 2011 v 9:41 | Gia |  The sinner in me
Nejlepší přítel.

in-my-silence.blog.cz

~ BILL ~

Tom trochu neohrabaně zamžoural do sluníčka, pomalu ale jistě se ochlazovalo a dnů, kdy ještě doopravdy dokázalo člověka rozehřát, ubývalo. Pousmál jsem se nad jeho roztomile pokřiveným obličejem, vypadal tak neuvěřitelně mladě a bezstarostně. Jako by jediným úmyslem kterékoliv vyšší moci bylo právě to, aby byl jeho obličej stvořen ke smíchu. Aby jím všechny ostatní okolo sebe konejšil a naplňoval.

"O čem teď přemýšlíš? Jsi nějak podezřele dlouho potichu." Na malý okamžik zastaví na místě, spokojeně vydechne, když svou tvář opětovně nastaví slunci.
"O tom, že máš nejspíš doopravdy rád léto a teplo. Bude ti chybět?"
"Nenávidím podzim." Zaskuhrá Tom tiše, prsty sklouzne na hrbolatý, vrásčitý kmen vytáhlé břízy na samém okraji chodníku. Vytvoří několik neviditelných písmen, možná slov, ale i když se doopravdy soustředím, nepřečtu je. "Všechny ty mrtvé listy pod mýma nohama, je to dost smutné a depresivní, nemyslíš? A pak ten chlad."
"Oh, já mám podzim vlastně doopravdy rád. Myslím, že se na něj díváš trochu moc jednostranně. Co všechny ty neuvěřitelné barvy, které umí vyčarovat jen proto, aby nás potěšil před nadcházející zimou? Možná, že nezahřejí, ale i tak, je tu spousta věcí, které to dokážou i na podzim a udělají ho tak naprosto dokonalým."
"Čaj s rumem." Odvětí Tom se smíchem a bezradně pokývá rameny na znamení, že ho nic lepšího nenapadá.

"Nebo tvůj úsměv." Oponuji prostě a potěší mě, když Tom pod mými slovy slabě zčervená. "Nauč se přijímat komplimenty, stydlivko!" Napomenu ho škádlivě a rozesměju se nahlas, když zčervená ještě víc.
"Budu o tom přemýšlet. Možná, že letošní podzim bude úplně jiný, co já vím." Na malou chvíli mi přidrží dveře od školní šatny a já kolem něj s nepatrným pokýváním proklouznu dovnitř. Vlastně jsem si byl jedinečností celého letošního školního roku naprosto jist. Celý můj malý, okleštěný svět se spolu s Tomovým příchodem otřásal v základech, a já byl kupodivu naprosto klidný a plný důvěry. Důvěry k našemu přátelství.

~ TOM ~

Přestože byla přestávka, překvapil mě všechen ten hluk a chaos okolo Alexandrovy lavice. Dobrá polovina třídy trpělivě obléhala jeho okolí, a on tam prostě jen potichu seděl, čelo odevzdaně složené v rozevřených dlaních.

Srdce mi bolestivě klopýtlo, věděl jsem, že se stalo něco ošklivého. Něco, před čím jsem ho mohl, a především pak měl ochránit.

Ozvalo se hlasité zazvonění a všichni se jako na povel rozutekli do svých vlastních lavic, nic uspokojivého z Alexandra zřejmě nevypáčili, a tak je jednoduše přestal zajímat. V okamžiku, kdy ke mně zvedl svůj tvrdý a nekompromisní pohled, jsem konečně pochopil. Uvědomil jsem si, že ten jeden nepřijatý hovor na mém mobilním telefonu, kterému jsem včera večer nevěnoval nejmenší pozornost, byl opravdu důležitý. Důležitější než hloupá smska pro Billa, kterou jsem se tak dětinsky nechal znervóznit, důležitější než cokoliv jiného. Včerejší večer i dnešní ráno, oba dva dny měly neuvěřitelně zlou a špatnou auru, všechno jako by se na mě nekontrolovatelně sypalo a já nebyl sto tomu zabránit.

"Promiň mi to." Instinktivně se snažím sevřít jeho ledové a trochu roztřesené prsty ve svých, nevnímám Millin rozzlobený a obviňující pohled. Slíbil jsem jí to. Slíbil jsem, že už se něco podobného nikdy víc nestane. Saša před mým nepatrným pohlazením doslova uteče, zpoza jeho rtů unikne hlasité a podrážděné zavrčení. Nikdy nestál o soucit.

"Pan Weber a pan Atze. Trávíte spolu tolik volného času, a i přesto si máte pořád co říct. Neuvěřitelné!" Nezvykle vysoko posazený hlas naší matikářky mě okamžitě vrátí zpět do reality, omluvně se otočím zpět do své vlastní lavice. Kupodivu se vůbec nezlobila, její pohled byl plný pochopení a soucitu. "Co kdybyste se na malou chvíli společně prošli a donesli sem z mého kabinetu modely válce a mnohoúhelníku? Už zase jsem na ně zapomněla a bez nich vám dnešní učivo vysvětlím jen velice těžko." S vděčným pohledem od ní převezmu těžký svazek plný pestrobarevných klíčů a Alexandra za sebou doslova vyvleču ven ze třídy.

"Promiň." Znovu a znovu se ho snažím odprosit, i když si vlastně vůbec nejsem jistý tím, jestli mě ve skutečnosti doopravdy poslouchá. Opře se o studenou omítku kousek vedle mě a prostě jen zavře oteklé oči. Roztěkaným pohledem mapuji jeho neuvěřitelně jemný obličej, jako by na něm neexistovalo jediné místo bez škrábanců a modřin. Ret měl ošklivě rozšklebený a v místě, kde ho zdobil malý stříbrný piercing, začínal nehezky hnisat. Aniž bych nad tím přemýšlel ze svého vlastního popudu, v hlavě se mi téměř okamžitě vybavila vzpomínka na jeden neuvěřitelně teplý letní den. Společná ozdoba ve rtu, jako by potvrdila naše dlouholeté přátelství, fakt, že jednoduše patříme k sobě, i když jsme natolik odlišní.
"Promiň, promiň, promiň!" Ve chvíli, kdy ho hrubou silou konečně přinutím k tomu, aby se nechal obejmout, pláču jako naprostý pitomec.

"Je to v pořádku, Tome. Já ti přece nic nevyčítám, měl by ses už jednou provždy zbavit toho protivného ochranitelského komplexu. Nikdy nepomůžeš všem." Věděl jsem, že to od něj nebyla další hloupá póza, to, co říkal, mínil doopravdy. Nikdy mi nic nevyčetl, nestěžoval si. Celé ty roky jsem se snažil, abych něco změnil. Aby z jeho pohledu zmizela všechna ta odevzdanost a pasivita, ale nic z toho se mi vlastně doopravdy nepovedlo. Jeho cholerický otec dostával další a další šance, vždycky měl pro něj nějakou hloupou, v jeho očích přijatelnou omluvu. Pil prý proto, že se nikdy nepřenesl přes manželčinu smrt, Alexandrovi ubližoval ze zoufalství a nikdy to nemyslel doopravdy. Když po několika dnech konečně vystřízlivěl, vždycky se mu přece omluvil. Neuvěřitelně mě rozčilovala tahle Alexandrova slabost, neschopnost jakéhokoliv vlastního vzdoru a iniciativy. Tížily mě neuvěřitelné výčitky svědomí, sobeckost, se kterou jsem myslel jen na Billa, a Alexandra odsunul kamsi hluboko do pozadí.

To on tu byl první a vždycky byl můj nejlepší přítel. Naprosto bezradný a vyděšený jsem si uvědomil, že se nemůžu postarat o oba, že na to jeden obyčejný lidský život jednoduše nestačí.

"Nech si ty pitomé kecy pro někoho, kdo ti na ně skočí! Znám tě mnohem lépe, než si sám myslíš, Sašo. A když teď říkám, že nejsi v pořádku a potřebuješ obejmout, tak to tak prostě je!" Alexandr neodpoví a jednoduše se stulí v mém náručí. Mohl se tvářit jakkoliv tvrdě a hrdinsky, ale mě nikdy nedokázal oblafnout. Bylo mu šestnáct let a na první pohled se zdál být naprosto dospělým, ale když jste si dali trochu víc práce a poznali jeho pravé já, zůstal z něj jen malý, k smrti vyděšený chlapec, který potřeboval jediné. Lásku. Kupu lásky.

ȸȹȸ

"Tommy?" Konečně se nám podaří probrat se vším tím nepořádkem v kabinetu, nikdy bych naši tichou, trochu ušlápnutou profesorku netipoval na takovouhle šílenou bordelářku.
"Ano?" Ve spěchu se snažím srovnat pár neopravených písemek, které jsem omylem shodil z přeplněného stolu, bylo to učiněné skladiště!
"Máš mě rád?"
Dramaticky protočím oči a ruce si rádoby naštvaně založím v bok. "Co je tohle zase za otázku, Sašo? Samozřejmě, že tě mám rád."
"No, ale… ale…" Alexandr se zakoktá, bohatě máchá dlouhými pažemi kolem dokola, snad aby si trochu dopomohl k tomu, co chtěl vlastně původně říct. "Jak moc mě máš rád?"
Trochu podezíravě jsem si ho měřil od hlavy až k patě, tuhle jeho novou hru jsem ještě neznal. "Tohle je hrozně hloupá otázka a těžko ti na ni můžu dát odpověď. Všechny ty vzpomínky, které máme společné, copak je to něco měřitelného? Mám tě rád, a ty to víš." Udělám jeden nepříliš dlouhý krok a opatrně ho chytím za špičku brady. Hluboký, zelený pohled mě upřeně pozoruje. "Viď, že to víš?" Usměju se a opatrně ho políbím na samou špičku drobného nosu, který byl ozdoben dalším piercingem.

Neznatelně přikývne a zpod dlouhých tmavých řas uteče jedna drobná, osamocená slza. Hlasitě vydechnu úžasem. Neexistovala jediná vzpomínka, ve které by Alexandr plakal. Neplakal ani tehdy, když mu jeho opilý otec zlomil ruku a já na něj řval jako šílený, aby už konečně udělal to, co je správné, a šel na policii. Můj otec je to jediné, co mi dokáže připomenout mou matku. Nemůžu ho nechat jen tak zmizet. Nemůžu nechat zmizet ji. Teď už téměř neviditelná slza sklouzla na jeho bolavé rty a on se ke mně vší silou přivinul. Mohl jsem ochutnat její slanou chuť, když mě v tom podivném tichu všude okolo lehounce políbil, a pak se konečně po všech těch dlouhých letech rozplakal naplno.

Betaread: Janule
xXx
in-my-silence.blog.cz
Alexandr Atze.

Poznámka autora:
in-my-silence.blog.cz
Tak nějak se trochu bojím toho, co přijde po dnešním dílu. Snažila jsem se napsat trochu více o Alexandrovi, aby to pro mé čtenáře nebyl jenom "ten, co chce Billovi ukrást Toma", protože já myslím, že jeho postava je zajímavá a zaslouží si trochu víc :). Možná je to z mých slov patrné, možné ne, každopádně mám Sašu hrozně moc ráda, takže prosím, buďte hodní a moc do něj nekopejte, už takhle toho má docela dost. Buďme rádi, že má Toma :)
Byl to pak především Alexandr, kdo měl vystupovat v mé první povídce s "abstraktními" postavami, to on měl být v nynější pozici Billa :) // velmi překvapivé, že? :D // Nakonec to dopadlo úplně jinak, takže asi chápete mé nutkání, být na něho hodná. Někde hluboko asi ještě pořád existuje kousek Gii, která si přeje, aby zůstal s Tomem. Tohle mu slíbit nemůžu, takže alespoň tolik, že jsem ráda, že je v mé povídce a opravdu z něj nehodlám udělat "toho, kdo chce Tomovi ukrást Billa" :).

Omlouvám se za trochu hloupou vykecávku :). Gia ♥
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Amálka Amálka | 3. února 2011 v 15:51 | Reagovat

Saša mi příjde zajímavý...
A souhlasím s tím, že Tom prostě nemůže zachránit oba...myslím.

2 Kattys Kattys | E-mail | 3. února 2011 v 21:57 | Reagovat

Tak já nějak nevím. Do Saši v žádném případě kopat nehodlám, ale taky se jím jen tak lehce nenechám dojmout. :-) Spíše mě udivuje Tom a jeho potřeba spasit svět. Teď zase pro změnu nebude mluvit s Billem, aby si vykompenzoval pocit viny? Jsem opravdu napjatá, jak se bude tento "trojúhelník" vyvíjet dál. :-)

3 zuzana zuzana | 4. února 2011 v 20:10 | Reagovat

Tom je novodobý superman, on určite zvláde zachrániť všetkých (aspoň dúfam :) )

4 Sajü Sajü | Web | 5. února 2011 v 2:16 | Reagovat

Bože, doufala jsem, že až sem vlezu, dýchne tu na mě SIM ♥ A ono vážně ^^
Já jsem z celého toho dílu nadšená, ovšem ano, vytypovala jsi to správně, mám chuť kopat kolem sebe, protože poznámka o tom, že se nedokáže postarat o oba, mě bodla u srdce, protože okamžitě jsem si představila, jak odsunuje do pozadí Billa, který začne znovu trpět :( Je mi ho už teď tolik moc líto, protože si myslím, že mě v následujících dílech nečeká nic dobrého. Alex vypadá na té fotce pěkně, ale ve skutečnosti bych ho zmlátila nejradši, protože nechci, aby ukrad Toma Billovi:-@ (i když vím, že neukradne), každopádně mě extrémně znepokujuje ta Tomova "vysranost" z něj! Vůbec, ani trošičku, se mi to nelíbí! Má být mimo z Billa, má být s ním, má se zajímat o něj a má mu projevovat lásku, ne se nechávát Alexem opusinkovávat a :-@ Bože, ten kluk mě vytáčí!:D Já ho mít ROZHODNĚ ráda nebudu, Giuško!:D To se na mě nezlob O:)

5 flixo flixo | E-mail | 13. února 2011 v 18:43 | Reagovat

jsem hrozně ráda, že jsi tenhle díl Sašovi věnovala. :) mě vůbec nevadí, že má Tom svého nejlepšího přítele, neměl by na něj zapomínat, když je v takové smutné situaci. prožili toho spolu určitě hodně, nemůže se k němu obracet zády. o to víc mě zajímá, jak se bude jeho rodinný problém vyvíjet dál, jak se vyrovná se svojí (doufám že) neopětovanou láskou k Tomovi, jak se zachová k Billovi, jestli se skamarádí... ale Bill je prostě Tomova spřízněná duše, narodili se jeden pro druhého. takhle to cítím a tak to pro mě vždycky bude. ;)

6 Janča Janča | 7. dubna 2011 v 16:55 | Reagovat

Alexandrova postava je hodně zajímavá, od začátku mám pocit, že Toma tajně miluje a dneska už je ten pocit jistotou. V mých očích Saša není TEN, kdo chce Billovi ukrást Toma, on už Toma totiž má a tím vetřelcem je paradoxně Bill, to on chce Sašovi Toma vzít, jeho jediného kamaráda, jeho jedinou jistotu, jeho lásku...
Samozřejmě, Sněhurka má u mě přednost, ale Sašu mám ráda, i jeho komplikovanou osobnost.
Jsem zvědavá, jak se s tím vším Tom porve. A nejen on...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥