The sinner in me 13

15. února 2011 v 20:26 | Gia |  The sinner in me
Hovory sobě

in-my-silence.blog.cz

~ TOM ~

Opravdu. Zdálo se mi, jako by byl dnešní den nekonečný. Kolikrát jen jsem si v minulosti Nadine stěžoval, že je můj život příliš pomalý a jednotvárný, den plyne za dnem a stále se nic neděje. Někdo, kdokoliv, jako by mě najednou vyslyšel a vzal na milost tichou, možná trochu hloupou prosbu jednoho skoro dospělého kluka. Ani trochu mě nešetřil. Vzal to šmahem a rovnou od podlahy, vůbec na nic se mě neptal.

"Jsi v pořádku, zlato? Nepřišel jsi za mnou."

Vůbec jsem nepostřehl, že by matka klepala nebo snad vešla dovnitř. Vypadala ustaraně. Vlastně, byl to takový náš malý rituál už od mého útlého dětství. Ať už byl můj školní den jakkoliv náročný nebo zlý, vždycky jsem přišel do jejího dětského pokoje, abychom si povídali. I kdyby to bylo třeba jen na pár krátkých minut. Čas od času jsem se po špičkách, tak, aby mě neslyšela, proplížil do svého pokoje v patře a ten její beze slova minul. Tušila, že nejspíš nestojím o společnost, ale i přesto tu teď byla. Tak jako pokaždé.


"Snažím se předstírat opak, ale myslím, že v pořádku nejsem. Ne tak úplně. Ne jako obvykle."

Věděl jsem to. Jakkoliv jsem se před ním snažil a předstíral, že se vůbec nic nestalo, přesvědčit sám sebe už zase tak jednoduché nebylo.

Možná.

Možná měl Alexandr pravdu, když pohrdal a právem nechápal způsob, jakým jsem se ve vztahu k němu projevoval. V jeho očích šlo vždycky jen o pouhopouhý ochranitelský komplex, statečný Tom Weber, který si musel mermomocí něco dokazovat. Jediné, o co jsem se snažil, bylo ochránit svého nejlepšího přítele. Jednal jsem tak vždycky a naprosto instinktivně, nebyla to žádná vyumělkovaná a chtěná póza, byl jsem to já.
A i když to tak na první pohled možná nevypadalo, jeho polibek mě vyděsil, snad dokonce více než jeho samotného. Vždycky jsem to byl já, ten starší a rozumnější, který mu všechno uměl vysvětlit tak, aby to příliš nebolelo, ale i přesto všechno jsem si nebyl jistý tím, jestli se to tentokrát povedlo. Nechtěl jsem mu ublížit. Opravdu ne.

"Ale slibuji, že brzy zase budu. To jen ten dnešek, špatná aura, však víš."

Nadine teď seděla úplně tiše jen malý kousek vedle mě. Další rituál, další nepsané pravidlo. Pokud jeden z nás nestál o zbytečné a vyzvídavé otázky, ten druhý prostě jen poslouchal a mlčel. Nepatrně jsem se nahnul do strany a opřel tak svoje čelo o to její. Příjemně hřála, uklidňovala mě svým specifickým způsobem. Téměř okamžitě jsem zavřel oči a snažil jsem se na nic nemyslet. Najednou jsem prostě věděl, že úplně všechno bude zase v pořádku. Chtělo to jen trochu času a trpělivosti. Pro mě, pro Alexandra, pro nás všechny.


~ BILL ~

Snažil jsem se do zrcadla natočit z trochu odlišné strany, ale nepomáhalo to. Chyběla tomu barevnost, energie a živočišnost. Chybělo téměř všechno. Jediné, co zůstávalo, byl jeden prachobyčejný kluk, který se mi ani při nejlepší snaze nelíbil. Takhle jsem vypadat neměl, ne pokud bych měl alespoň trochu na výběr. Znovu jsem ten podivně cizí obraz přelétl lhostejným pohledem, měl jsem co dělat, abych se udržel a nerozbrečel se zoufalstvím.

Tak obyčejný.

Chtěl jsem být jako všichni ostatní kluci v mém věku, marnotratně a prázdně přemýšlet nad tím, co si dnes večer vezmu na sebe, abych se líbil, s vážnou tváří předstírat, že je to skutečně důležité rozhodnutí. Na místo toho jsem si znovu oblékl jediné nespolečenské kalhoty, které byly v mém šatníku, mírně vyšoupané džíny, které jsem opečovával víc, než by se na kus pouhopouhého textilu hodilo. Matka i Karl byli v tomhle ohledu opravdu až pedantsky striktní, vždycky jsem se musel oblékat pouze takovým způsobem, který vyžadovalo naše společenství. Jediný ústupek, který jsem si u nich trpělivým přemlouváním vymohl, byly moje oblíbené džíny, které jsem chodil do obchodu okukovat snad měsíce. Ale ani tak jsem se v Hoffenheimu nemohl vyhnout dnům, kdy jsem se ve škole objevil v ukázkové uniformě našeho společenství, a propast mezi mnou a mými vrstevníky se posílila několika dalšími pádnými důvody. Ze dne na den jsem pak najednou zjistil, že na její druhý konec už prostě nedohlédnu, že jejich mínění nemám šanci jakkoliv ovlivnit.

Z papírové krabice od bot jsem opatrně vytáhl zářivě žluté bavlněné tričko, Emmin dárek k mému velkolepému odjezdu do hlavního města. Přátelské gesto, jakýsi dětinský příslib toho, že pokud to opravdu budu chtít, můžu svůj život konečně změnit k lepšímu. Emma. Vlastně ani náznakem netušila, co se dnes večer chystám udělat. Samozřejmě, mohl jsem jí zavolat, ale něco uvnitř mi hlasitě napovídalo, abych to pro tentokrát nedělal. Kdybych v Tomově skupině neuspěl, nezklamal bych jen sám sebe, ale z určité části také ji. Tušil jsem, jak moc se upíná k mému pokusu o to cokoliv změnit, protože pak, pak by existovala šance i pro ni samotnou. Nemusela by se vídat pouze s chlapci z jehovistických rodin, mohla by se zamilovat jen a pouze ze své vlastní vůle. Svobodně.

Nadšeně jsem se otočil několikrát kolem dokola, tričko mi padlo jako ulité a opravdu mi slušelo. Zatoužil jsem po nějakém bláznivém doplňku, náramku nebo přívěsku na krk, který by tu nádhernou barvu ještě o něco víc zdůraznil, ale nic takového jsem nosit nesměl. Mohlo by se pak docela dobře stát, že už bych se dnes večer ven nedostal. Domácí vězení bylo Karlovým oblíbeným trestem a záminku si našel více než jednoduše. Nemohl jsem mu ji dát. Už jen za lež, kterou jsem se mu chystal dnes večer naservírovat, by mě poslal rovnou do horoucích pekel.

Ale copak to šlo? Říct pravdu?

Namísto pravdy tu byl Dominik. Osmnáctiletý Jehovista, se kterým jsem se seznámil teprve nedávno, podle Karla ta nejlepší partie pro přátelství. Jednoduše proto, že byl rozmazleným synem jednoho z členů Řídícího sboru, jednoduše proto, že to byl správný typ chlapce. Ve skutečnosti mě ve chvílích, které jsme spolu trávili na přednáškách, neuvěřitelně děsil. Mohlo se ze mě postupem času také stát něco takového? Zanícený věřící, fanatik, který neviděl cokoliv jiného, neuvěřitelně nepřátelský a drsný k čemukoliv odlišnému. Ve chvílích, kdy mi s blaženým úsměvem v obličeji popisoval jeho vlastní návrhy na tresty za homosexualitu, které by rád legalizoval, jsem se osypával odporem. Jeho přítomnost jsem akceptoval jen kvůli Karlovi, ale jeho prapodivné nápady s nelidským podtextem mě pronásledovaly i ve snech. Kde vlastně ležela pomyslná hranice toho všeho? A existovala vůbec?

ȸȹȸ

Znovu jsem vlasy nervózně přejel hřebenem a pár jich trochu surovým způsobem vytrhl. Doba, na kterou jsme se s Tomem a Alexandrem ve škole smluvili, se pomalu blížila a já měl najednou pocit, že ze sebe nevyloudím ani jednu jedinou slabiku. Ještě pořád jsem neměl vybranou písničku, vlastně jsem se za celou tu dobu ani nesnažil cokoliv nazkoušet. Až hystericky jsem se bál toho, že by mě snad v kuchyni mohli uslyšet a Karl by měl svou námitku téměř zadarmo.

Lesklou lahvičku od deodorantu jsem stiskl takovou silou, až mi zbělely klouby na rukou. Rty se mi pohybovaly beze slov, ale já jsem všechnu tu úžasnou melodii slyšel uvnitř sebe sama a zněla naprosto dokonale. Myslel jsem na Toma, jeho nepředstíranou starostlivost, na to, jakou krásnou přezdívku pro mě vymyslel. Celou dobu jsem se trápil a byl osamělý, a z ničeho nic neuvěřitelná dávka štěstí. Bylo to reálné? Mohlo to vydržet, a přitom nevyprchat? Nechtěl jsem myslet do budoucna, raději jsem se rozhodl, že se budu těšit z přítomnosti.

Mohl bych být hrdina? Alespoň na jeden den?

Betaread: Janule

Poznámka autora:
in-my-silence.blog.cz
Vím. Tohle asi není to, co jste čekali. Možná vám povídka připadá natahovaná, nezáživná a málo akční // nebudete první, kdo mi to bude vyčítat, opravdu ne :) //. Věřte mi. Původní název třinácté kapitoly byl - Hledá se diva. Ale posunul se až na tu čtrnáctou. Proč? Jednoduše proto, že si mé postavy z povídky dělají, co chtějí, jednoduše proto, že jejich pocity jsou důležité. Možná, že ne pro vás, ale pro mě jako autorku určitě. Takže se s tím prosím, pokuste smířit. Čas od času se objeví nějaký rozvleklý, možná i nudný díl, ale semnou nehnete, tohle jsem prostě já :D
PS: Malá hádanka na závěr. Kdo z poslední věty vydedukuje píseň, kterou si Bill vybral pro zkoušku Tomovy kapely, má u mě ... má u mě ... čokoládku ♥.

Vaše Gia.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Goddy Goddy | 15. února 2011 v 20:32 | Reagovat

Po některých nekonečných kapitolách u jistých povídek, je tohle jenom taková nitka. Navnadí to, ale končí to moc brzo..
Nezáživnost? Ani ne.. Pocity jsou fajn. ale bylo by lepší je ještě tochu propitvat ^^ :D

2 in-my-silence in-my-silence | Web | 15. února 2011 v 20:38 | Reagovat

[1]: Snad máš pravdu Goddy :) Jen ... já sama nemám ráda příliš dlouhé kapitoly, protože, ať jsou napsané sebelepším autorem v určitém bodě přistihnu sama sebe, že nevnímám. Takže je ani nemůžu psát, to dá rozum :)

3 Goddy Goddy | 15. února 2011 v 20:50 | Reagovat

[2]: V tom budě je dobré to utnout, jenomže je lepší do toho bodu dojít než ho nechávat v nedohlednu..

4 Gia Gia | Web | 15. února 2011 v 20:58 | Reagovat

[3]: To je samozřejmě věc názoru :)

5 zuzana zuzana | 15. února 2011 v 21:46 | Reagovat

taký nejaký pochmúrny diel, ako dnes počasie u nás. Snáď nabudúce bude trošku optimistickejší.... Tom má depku, Bill je na pokraji nerovového zrútenia... :) To som zvedavá, ako sa mu podarí v tom tričku vyjsť z domu, že by si otčim nič nevšimol?

6 zuzana zuzana | 15. února 2011 v 21:49 | Reagovat

ozaj, k tej pesničke... :D Netuším, ktorá to je, ale napadla ma jedna od Iglesiasa - Hero. Aj keď tých pesničiek je určite veľa, a ja poznám len jednu, je tu istá percentuálna šanca, že by sa mi tá čokoláda mohla ujsť :-)

7 zuzana zuzana | 15. února 2011 v 21:50 | Reagovat

vlastne, ešte aj M. Carey má Hero, ale tam je tuším nejaký iný text.... Takže viem dve, percentuálne šance sa zvyšujú :-D

8 Gia Gia | Web | 15. února 2011 v 21:56 | Reagovat

Samá voda Zuzanko, samá voda :D

9 zuzana zuzana | 15. února 2011 v 22:13 | Reagovat

[8]: nevadí, mám ešte čokoládového Mikuláša od Vianoc :) Počkám si na hľadanie divy, to som vážne zvedavá, čo je to zač, možno ju aj poznám, len mi nenapadla :)

10 Kattys Kattys | Web | 15. února 2011 v 23:19 | Reagovat

Tak jsem se hluboce zamyslela nad hrdinou z poslední věty a usoudila jsem, že si tu čokoládku budu muset koupit sama! Ani jsem vlastně nečekala, že by mě snad něco napadlo, já žádné písně neznám. :-)

A tento díl mi nepřipadá ani málo akční, ani natahovaný a už vůbec ne nezáživný. Pocity tvých postav jsou důležité i pro mě, dalo by se říci, že daleko důležitější, než nějaká násilně naroubovaná akce. Což pochopitelně není tvůj případ. :-) Věřím, že ať už si tvé postavy dělají, co chtějí, ty si s nimi určitě poradíš. Ostatně, jako pokaždé. :-)

11 flixo flixo | E-mail | 16. února 2011 v 13:57 | Reagovat

žiju! přežila jsem a vydržela do dalšího dílu! :D tak teď už zmáknu všechno. ;) :D
Giuško, já jsem na tvůj styl psaní hodně zvyklá. :) díly jsou sice kratší, ale pro mě pořád dostatečně výstižné. máš pravdu, že je potřeba někdy trochu víc zpomalit a podívat se na to, co se klukům honí v hlavě a jak s nimy všechny ty pocity cloumají. :) a já to rozhodně vítám. jsem tak napnutá před Billovo dalším důležitým krokem ke svobodě, že už to snad ani víc nejde. :D už jednou jsem ti povídku chválila tím, že se s ní můj svět dokáže zastavit..hlava se mi pročistí od všech mých strachů a důležitých rozhodnutí..jen tak dál! ;)

jinak písnička je rozhodně od Davida Bowieho, Bill (jako ten skutečný) ho má moc rád. ;)

12 Sajü Sajü | Web | 16. února 2011 v 14:51 | Reagovat

S hádankou si nevím rady! ^^ Bohužel! :D
Každopádně díl je krásný ♥ Mě tu vůbec nevadí, že rozepisuješ jejich pocity. Náhodou je fajn, to takhle číst, protože pak se s těmi osobami tam zžiješ o něco lépe. Tom je tu strašný... ochranář a hrozná citlivka. Pořád se mi nelíbí, že tak na Alexandrovi lpí a mám strach, že Alexandra bude stavět pořád před Billa, což by nebylo fajn, ale co zmůžeme? ^^
Už se těším na další díl, který se tu ukáže snad brzy ♥

13 Amálka Amálka | 16. února 2011 v 15:09 | Reagovat

[11]: Od Davida Bowieho? Tak to jsem vážně amatér...mě napadl jen ten Iglesias. :/ A přitom je to tak logické! :)
"We could be heroes! Nanana..." Tu písničku jsem si hned pustila-člověk se musí vzdělávát. Je pěkná! :)
A k dílu...jak jsem si četla ty předchozí komentáře, tak nějak nemám co dodat. Asi jen, že teď jsem fakt spokojená, tvoje díly, ať už jsou depresivní nebo povzbudivé, mi vždycky zvednou náladu...(divná věta, doufám, že to chápeš :D).
A jo! Taky jsem ještě chtěla napsat, že ten Karl je fakt O-D-P-O-R-N-E-J! A hnusnej a omezenej a...příjde mi, že kdykoli je zmíněnej v povídce, připadám si hned tak nějak...přidušeně.
Myslím, že tato postava opravdu splnila svůj účel. Giuš, řekni Karlovi ať si zbalí svých pět švestek a putuje o dům dál(ale ne k Tomovi domů :D), prosím :D.

14 flixo flixo | E-mail | 16. února 2011 v 17:31 | Reagovat

[13]: tak nebudu si hrát, že jsem to z fleku věděla, taky jsem musela trochu zapřemýšlet a pohledat. :D ale jelikož jsem zrovna nedávno viděla nějakej jejich rozhovor (a mám pocit, že to byl zase ten, jak se v něm Bill s Gustíkem bavili o kreslených pohádkách a mě se ták líbil Gustíkův hlas a obzvlášť, když tam broukal úvodní písničku z Balúa :D), že jsem to vzala strategicky po jeho oblíbených interpretech. další by byli na ráně už jen Green Day. :D

15 Gia Gia | Web | 16. února 2011 v 19:07 | Reagovat

[11]: ♥. Máš čokoládku! Jsou to Helden/Heroes :) Uvidíme, jak se Bill s Bowiem popere a co na to řeknou ostatní ... doufám, že to moc nezpacká, je to moje oblíbená :D ♥
Jinak jsem ráda, že jsem tě moc nezklamala, přiznám se, že několik minut po zveřejnění jsem měla nutkání článek smazat, ... ale už je ten pocit pryč.
[13]: Chápu a děkuji ♥. Já Karla taky nemusím, částečně vychází z reálné postavy, částečně ho ještě víc zhnusuji svou vlastní fantazií, takže ano, je to záporák jak vyšitý :D A ještě si s ním myslím dost užijeme!
[14]: Šla jsi na to velice chytře!
[12]: Děkuji Sajuško, vlastně, právě u tebe jsem měla hodně strach, jak asi zareaguješ, takže mi spadl balvan ze srdce. Slyšíš tu ránu? Já doufám, že ano! :D ♥

16 flixo flixo | E-mail | 16. února 2011 v 19:47 | Reagovat

[15]: zlatí, čokoládku si spapej. ;) třeba u psaní dalšího dílu. ;) :D i když jsem na čokoládě hodně velkej závislák, mileráda ji vyměním za tvou povídku. :D ta je navíc mnohem zdravější. :)
a už vůbec nemysli na to, že bys mě někdy mohla zklamat! absolutní blbost. ;) naopak jsem potěšená a to opravdu moc. :*

taky jsem moc zvědavá, jak se Billovi jeho výstup povede. je to tak krásně symbolický, že jsi vybrala tuhle píseň. :) já osobně teda čekám, že z něj padnou všichni pěkně na sedinku (jako vždycky já, když slyším v nových písničkách, že jeho hlas je perfektnější než kdy dřív ;). teda za předpokladu, že neudělá Karl zase nějaký divadlo (aby neskončilo jeho kafe pro tentokrát třeba na Billově tričku :/).

17 Goddy Goddy | 17. února 2011 v 20:14 | Reagovat

Bowie má úžasnou písničku na soundtracku u Moulin Rogue.. Nature boy. Páteční droga. A taky má duetek s mým konipáskem Brianem Molkem.. ♥

18 Janča Janča | 7. dubna 2011 v 18:11 | Reagovat

Giuš, ty tady v poznámce píšeš, že ti bylo vyčítáno, že děj natahuješ a já jsem ti zrovna u minulého dílu psala, že Tom jde na Billa moc rychle =)
Mě se teda v žádném případě nezdá, že by jsi něco natahovala, já osobně mám ráda, když jde děj pěkně popořádku, tak jak má a když se všechno rozbíhá hezky přirozeně a nenásilně =)
Pro mě je povídka absolutně dokonalá a patří mezi moje nejmilovanější ♥
Jinak je hrozné, jak se Bill cítí v souvislosti se sebou samým, jeho pocity méněcennosti, opuštěnosti a jakési nechtěnosti, největší tragédie je to, že na tom nesou vinu jeho rodiče, kteří se na něm ošklivě podepsali, prostředí, které ho zformovalo do podoby nešťastného tvora, který si o sobě myslí jen to nejhorší...
Billovo žluté tričko a džíny, pro všechny tak obyčejné věci a pro něho jsou symbolem vzpoury a vysněné svobody, bože, jak já ji Billovi přeju =)
Z celého srdce doufám, že Bill bude večer úžasný, protože aspoň trošku uznání a obdivu si určitě zaslouží =)♥
Co se týká písničky, tak tu jsem neměla šanci poznat, protože můj hudební okruh je někde jinde =)
Tak si tu čokoládku musím dát sama xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥