The sinner in my 25

9. listopadu 2011 v 10:53 | Gia |  The sinner in me
Na rozcestí


~ BILL ~

Alexandrova nabídka pro mě byla lákavá. Vlastně byla více než to. Byla mou jedinou záchranou. Moje první vystoupení spolu s kapelou se nezadržitelně blížilo a já jsem ve své blízkosti neměl nikoho, kdo by mi mohl skutečně pomoci, nikoho, kdo by mohl zájem o módu a extravaganci alespoň umě předstírat.

"Tak co, půjdeš?" Alexandr se lehounce zhoupne v bocích, navrch přidá laškovně našpulené rty. Oh ano, kdyby mohla být Lolita chlapcem, zcela určitě by byla jako on. "Slibuji, bude to zábava! A možná…, když budeš hodně poslušný, uvidíš znovu můj Bowie-blesk." Kdepak, profesor Humbert by Lolitě nevěnoval jeden jediný pohled, Alexandr by ji, i přestože mu chyběly ženské vnady, velmi snadno zahanbil.


Neurčitě přikývnu a pohledem na malý okamžik zabloudím k Tomovi, ještě pořád stál u dveří a beze slova čekal. "Budu muset jít."
"Nemusíš se bát." Konejšivě stiskne mé zápěstí a jsem si jistý, že tím nemyslí náš společný pokus o změnu mé image, představovalo to něco daleko důležitějšího.

Jeho důvěru.

"Takže jsme domluveni. Uvidíme se zítra po škole, dobře?"
Tentokrát přikývnu o něco rozhodněji a opětuji jeho nakažlivě nadšený úsměv. Kdo ví, třeba měl Alexandr pravdu, a ona to na konec doopravdy bude zábava.

"Sašo, počkej chvíli, rád bych s tebou ještě na moment mluvil." Alexandr sebou v reakci na Maxmiliánův hlas nepatrně škubne, jeho úsměv ztratí notnou dávku ze své opravdovosti.

"Nemusíš se bát." Zopakuji prostě jeho vlastní slova a nečekám na jeho bezprostřední reakci. Vím, že má slova pochopil tak, jak správně měl.

Měl mou důvěru.

~ ALEXANDR ~

Nebylo to tak, že bych za Billova slova nebyl rád. Naopak. Ale stále tu byla myšlenka na to, že možná nebyl tak úplně jediným, kdo mou změnu zaregistroval. Mohlo to být až takhle očividné? A kdyby chtěl, mohl by to vidět i on?

"Tohle fakt nedělám rád, však víš." Maxmilián jako by se díval někam daleko za mě, dřevěná palička mezi stále duhově zbarvenými prsty nepatrně vibrovala. "Jen… dneska si hrál fakt příšerně."

"Od jedné do deseti?"
"Jasná mínus dvacítka. "

Sakra. Takže Bill nebyl náhoda, mohli to vidět úplně všichni. Pravda byla taková, že Maxmilián nás vždycky až přehnaně chválil, vyzdvihoval to dobré ve své věčné snaze o pozitivní motivaci. A pokud jsem se nepřeslechl, právě použil v souvislosti s mou osobou slova jako fakt příšerně a mínus dvacítka. Nikdo dřív nebyl mínus dvacítka, dokonce ani Take That* ne, a ty Maxmilián doopravdy nesnášel.

"Do víkendu času dost, zlepším to." Snažím se, abych nevyzněl moc zklamaně, věděl jsem, že se mu to doopravdy neříká příliš snadno. Palička v jeho prstech se ještě pořád nepřestala třást. "Slibuju."

"Nedomyslel jsem to, jsem pitomec. Anebo pro mě možná bylo jednodušší uvěřit přívětivější verzi příběhu. Jenže ono to včera bylo daleko horší, viď?" Konečně najde odvahu k tomu, aby mi opětoval pohled z očí do očí, ten jeho je nezvykle smutný a zkroušený. Z čeho se to tu proboha snažil sám sebe obvinit? "Nejde jen o tu pitomou modřinu na zápěstí, překročil meze."

V hlavě mi znovu proběhla včerejší hádka s mým otcem, kolikátá vlastně už? Desetkrát, snad i stokrát zrychlená a rozmazaná tím, jak se ji mozek snažil vytěsnit z myšlení, často jsem předstíral, že se ve skutečnosti vůbec nic z toho nestalo. Můj psycholog to kdysi dávno nazval traumatem, já v tom viděl prachobyčejnou snahu o přežití. Co taky jiného?

Ubližoval mi celé roky a ano, dalo se to snést. Možná, že jsem nakonec přeci jenom nebyl tou nanicovatou padavkou, za kterou mě bez sebemenších pochybností měl. Ale strávit noc se štětkou na mé sedmnácté narozeniny jen proto, aby svým ožralým kamarádům dokázal, že už jsem taky chlap? Celé to připomínalo nějaký hodně idiotský americký film, a i když jsem se snažil sebevíc, vytěsnit se to tentokrát nepodařilo. A on? Znal pár metod, kterými mě uměl přesvědčit.

"Mohl bys tu dneska zůstat, hm? Kdybys chtěl."

Tón jeho hlasu je tichý a nejistý, bylo to snad úplně poprvé, kdy Maxmilián v souvislosti s mým otcem nenaléhal a nebyl naštvaný. Byla tu jen jednoduchá nabídka z jeho strany, která nepotřebovala žádný zbytečný komentář nebo polemiku nad tím, co všechno to ve skutečnosti mohlo znamenat. Něco, za co jsem se ve strachu modlil celý včerejší večer, kolikrát jsem zopakoval jeho jméno? Neslo se jako ta nejnáročnější poezie desetkrát nebo snad stokrát pořád a pořád dokola.

Zahanbeně přikývnu, mlčky bojuji s vlastní žárlivostí a představou toho, že budu celý večer v naději čekat, až se konečně vrátí zpátky ke mně.

Nenáviděl jsem se za svou věčnou slabost a za to, že jsem ho nedokázal požádat o totéž.

Aby zůstal a nikam neodcházel.

~ TOM ~

Bill ještě pořád mlčel. Mlčel, ale neodbočil na obvyklou polní zkratku, která vedla k jeho domu, ještě pořád kráčel vedle mě. I když jsem se ze všech sil snažil zachovat neutrální a vážnou tvář, úsměv, který se mi nevědomky podařilo vyloudit na rtech, mu nemohl uniknout.

"Pitomče." Ulevil si uraženě, ale úsměv mi téměř okamžitě vrátil zpět. "Nemysli si, že to pokaždé budeš mít takhle jednoduché. Příště až mě zklameš, nevrátím se ti."

"Nic takového se udělat nechystám." Téměř se zakoktám, jak se okamžitě snažím zareagovat. Doopravdy se mnou zase mluvil?
"V to taky doufám, Tome."

A bylo to zvláštní, ale najednou jsem cítil, jako by se nic z toho špatného mezi námi nestalo. Vědomí toho, že je zpátky vedle mě, rázem uklidnilo všechen ten zmatek hluboko uvnitř, a na ničem dalším už nezáleželo. Beze slova jsem mu podal svoje žabí papuče a on je se stejnou samozřejmostí přijal. Věděl jsem, že ta prázdnota a úzkost, která mě ochromila při myšlence na to, že bych ho skutečně mohl ztratit, nebyla jednosměrná. A ačkoliv to nepředstavovalo byť jen planou naději na to, že by mě někdy v budoucnu mohl začít vnímat jinak, než tomu bylo doposud, nehodlal jsem se té naděje vzdát.

Nikdy.

~ BILL ~

V duchu jsem proklínal sám sebe za to, že jsem to Tomovi takhle neuvěřitelně ulehčil, ale zároveň jsem věděl, že to byla vůbec ta nejsprávnější věc. Pro nás oba. A nemělo smysl předstírat opak a schovávat pravdu za uraženost a přebytečnou pýchu. Chyběl mi stejně jako já jemu. Proč si to nepřiznat?

"Bille… já,…" Tomův hlas je nezvykle nejistý a já téměř okamžitě vím, co to znamená. Proč o tom proboha začínal? Proč jednoduše neakceptoval moje rozhodnutí a nemlčel? Nervózně rázuje po pokoji a jeho pohled se mi vyhýbá až přehnaně často na to, aby to byla jen náhoda.

Prosím, radši mlč.

Jsem si jistý tím, že ví, na co myslím, vždycky to věděl… i beze slov.

"Musel bych být slepý, abych si nevšiml, že ses určitou část včerejška rozhodl popírat, a věř mi, že jakkoliv je to dětinské, respektuji to. Nemusíme o tom nikdy víc mluvit, ale jestli čekáš omluvu, žádná ode mě nepřijde. Nelituju toho, že se to stalo."

"A to mi říkáš proč?" Vší silou se snažím potlačit červeň, která se mi žene do obličeje, rozhodnost, která mu zněla v hlase, mě zaháněla do kouta. Proč prostě neřekl, že už se to nikdy víc nestane, a tím bychom to mohli jednou provždy uzavřít? Uzavřít a schovat tam, kde by to nikdo nikdy nehledal.
"Žádal jsi mě, abych tě už nikdy víc nezklamal. Prostě jsem chtěl mít jen jistotu toho, že žádnou omluvu, co se našeho polibku týče, nečekáš. Protože pokud ano, pak bys byl pochopitelně znovu zklamaný a pamatuješ, co jsem ti slíbil? Hodlám to dodržet."

Ugh.

Takže už to nebyla jen 'ta věc ze včerejška' popřípadě 'to', Tom to nazval polibkem… dokonce naším polibkem, a tím to bylo naprosto oficiální. Ignoroval moje nepřehlédnutelné signály a naprosto jasně jsem si uvědomoval, že pokud je něco oficiální, nelze to dost dobře popírat. Ne v takovém rozsahu, který jsem si tak idylicky nalinkoval.

"Nečekám omluvu." Pípnu pološeptem a pro změnu teď proklínám Toma, že mě o tom přinutil mluvit a přemýšlet. Mohl by se snad vůbec upřímně omlouvat za to, že políbil někoho, koho miluje?

Tomovi se viditelně uleví a za hlasitého rozběhu předvede ukázkové salto přímo doprostřed postele.

"Byl jsem aspoň průměr?" Pobaveně do mě šťouchne loktem a nevypadá to, že by se chystal přistoupit na mou popírací hru.
"Cože?"
Dramaticky protočí oči a prsty mě cvrnkne do nosu. "Neboj. Jestli řekneš, že líbám hůř než Emma, slibuju, nerozbrečím se."
"Já… já nevím." Zmateně ignoruji jeho pobavený pohled, který mě v tu chvíli neuvěřitelně vytáčí. Už zase to byl Tom, ten, který věděl všechno nejlépe.
"Nevíš nebo nechceš vědět?"
Zásah do černého, Webere, ty mazaný šmejde! "Prostě mi připadá nepatřičné, abych tě známkoval jako nějakého psa na výstavě a tečka."
Tom se blahosklonně usměje a jeho prsty na mém koleni vyklepávají známou melodii, jeho oblíbená písnička. "Přežiju to, věř mi. Chceš příklad? Tak třeba náš milý Alexandr, ten byl jasný nadprůměr, jako by nestačilo, že se narodil s tímhle obličejem. Ale ne, abys mu to vykecal, už takhle si o sobě myslí až moc."

Pod žebry mě zabolelo s takovou intenzitou, jako by mi někdo uštědřil pořádně silný kopanec. Alexandr líbal Toma? Kdy? Proč vlastně? A od kdy byl Alexandr na kluky?

"Nevím to, protože mě předtím nikdo nikdy nelíbal!" Mě samotného překvapí vztek a nazlobenost, která mi prská z hlasu, křičím tak, že probudím do té doby spokojeně pochrupující Billie.
Tomovo levé obočí vyletí nahoru a ten proklatý úsměv z jeho tváře nemizí, naopak se nezadržitelně mění v hlasitý hurónský smích.

Uvědomuji si, že jsem v té chvíli červený i za ušima a jediná reakce, na kterou se hrdinsky zmůžu, je jen uražené založení rukou v bok. "No a co jako?"

Vypísknu překvapením, když se zničehonic ocitnu v Tomově náručí. Svírá mě pevně, zády mě natiskne na svůj hrudník jako ve svěráku, moc dobře ví, že když mi dá sebemenší příležitost, uteču. Snažím se nevnímat vlastní srdce, které bije jako splašené, snažím se nevnímat to jeho, které je snad ještě hlasitější.

"Lí-bá-ní. Aneb cicmání. Muckání. Cucání. Francouzák. Vážně ti to nic neříká?"
"Odcházím." Vyštěknu vztekle a na znamení toho, že to myslím vážně, se mu několikrát chabě zazmítám v náručí.
"Sakra, kdybych to býval tušil, dal bych si mnohem víc záležet." Přes rameno zahlédnu, jak rysy jeho obličeje zničehonic posmutní a odpověď za mě vyhrkne někdo, koho tak úplně nepoznávám.
"Nebylo to tak špatné, Tome, vlastně to byl docela pěkný polibek." Sakra! Kdy přesně se ze mě stal schizofrenik?

Tom se znovu rozesměje a mně se zpožděním dojde, že celá ta věc s lítostí byla jen pečlivě naplánovaná hra. Kdyby mi zbyla ještě nějaká síla, pravděpodobně bych se studem rozplakal. Místo toho si mě Tom přetočil v náručí čelem k sobě jako bezduchou hadrovou panenku, nikdy dřív jsem si neuvědomil, jak silný ve skutečnosti je.

"Oh, pojď sem, ty zvíře. Nejdřív tě musím deflorovat."

Mohl jsem se snad hloupě vymlouvat na to, že jsem jeho v celku povedené metafoře nemohl rozumět. Pravda byla taková, že tentokrát jsem se 'našemu polibku' nebránil.

*) Tímto se omlouvám všem fanouškům Take That. Já proti nim ve své podstatě vůbec nic nemám, ale jelikož tady na mě číhají z každého obchodu snad i z pánských trenek... musela jsem se nějak pomstít, alespoň malinko.

Betaread: Janule

Vím, že jsem vás tím dlouhým čekáním nejspíš opětovně zklamala, ale vážně s tím momentálně vůbec nic neudělám. Na internetu jsem všeho všudy deset možná dvacet minut týdně, a to si možná i trošku přidávám. Byla jsem nucena najít si druhou a teď to vypadá i na třetí práci, takže ano, vážně si svůj pobyt v Anglii náležitě užívám :) Je to zvláštní, když máte čas psát, nápady se k vám dvakrát nehrnou a když ho nemáte ... jak říkám, v hlavě to všechno je, jen to sepsat. Na Maxmiliána a Alexandra myslím kudy chodím, nejčastěji s nimi hovořívám v jedenáct večer, když jdu domů z práce a bojím se tmy :D Vážně se docela divím, že ti dva ještě neoživli. A snad právě proto, že jsem tu zažila pár ne moc pěkných chvilek jsem se rozhodla, že to dvěma z našich hrdinů alespoň pro tenhle díl ulehčím. Při psaní jsem se cítila dobře a doufám, že i vám ten ne-dramatický nádech udělá radost :) Ba co víc, dnes to vypadá, že se na mě usmála štěstěna a vyšetřím nějakou tu půlhodinku na pokračování :) Vaše Gia ♥.

PS: Jestli se vám článek zobrazuje nějak špatně - rozházeně a barva písma není jednotná, není to moje chyba nýbrž blog.cz si zase dělá co chce a já vážně nemám sílu ani čas na to, abych ho přemluvila ke spolupráci. Jo jo, ne všechny změny jsou k užitku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 flixo flixo | E-mail | 9. listopadu 2011 v 12:38 | Reagovat

to byl zase nepřekonatelně perfektní díl. :) a překvapivě přibyl dřív, než bych čekala. ;) takže snad nebudeš naštvaná, že na mé straně se opět žádné zklamání nekoná. :P
moc mile mě překvapila Medvídkova nabídka. myslela jsem si, že se mu třeba začne vyhýbat, když ví, co se mezi nimi začíná klubat, ale kdo by to dokázal, že? :) Sašovi se holt nedá odolat. potřebuje už konečně nějak pomoct od svého tyranského otce a Max je jediný, kdo má tu moc a i když zněl tak moc poraženecky, miluju ho za to, že to nevzdává. :)
a překvapilo mě, že Tom tak "zaútočil" na Billa. na to, jak byl rád, že mu Bill odpustil, bych spíš čekala, že na nějakou dobu sklapne botky. nedal mu ani trochu šanci rozdýchat jejich první pusu a už mu dával druhou. :D cvoci. :D culila jsem se u toho jak trdýlko. budu doufat, že se Billovi konečně rozsvítí a Tom ho už nenechá utéct.

jinak doufám, že je všechno ok. ráda bych si zase někdy přečetla, jak v Englandu válčíš. kdypak se vůbec vracíš?
hlavně se tam opatruj Giuško a kdyby ti Max se Sašou opravdu oživli, vlep Medvídkovi za mě pořádný hubanec. :D ;)

2 zuzana zuzana | 9. listopadu 2011 v 20:14 | Reagovat

dýchla na mňa krásne pozitívna atmosféra :)

Nemôžem opísať tento diel inak iba ako roztomilý. Začiatok sa ešte tiahol v tieni minulých udalostí, ale scény s Billom a Tomom boli pre mňa to pravé orechové.... Páčila sa mi tá rozjarenosť, Tomovo šibalské správanie a Billovo plaché :)

No a napokon "deflorovať" :) Až som sa naľakala :D

Tiež sa prikláňam k flixo, hoď sem nejaké zážitky z UK, nič o Tebe nevieme :(

3 Slečna K. Slečna K. | 10. listopadu 2011 v 19:19 | Reagovat

Opravdu kouzelné, snad každičká kapitolka mě zahřeje jak na těle tak na duši. Culím se tu jak blázen a k dokonalosti mi chybí už jen hrnek kakaa. Což za chvilku napravím a k druhému čtení bude vše naprosto dokonalé.
Děkuju moc za další kapitolku a za příjemné chvilky, které s ní můžu trávit ♥

4 xoxo_Lady xoxo_Lady | E-mail | Web | 11. listopadu 2011 v 17:03 | Reagovat

Že mě ještě vůbec překvapuje, že popadám dech! Už jsem si dávno měla zvyknout, že je tahle povídka tak "zmáhající". Ale když ono se vždycky objeví něco, co mě totálně dostane!♥
Tom a ta jeho ignorace Billova popírání. To bych do něj popravdě ani neřekla. Ale jsem hrozně ráda, že si s Billem takhle "zahrává". On ten náš chudáček potřebuje silnější lekce, aby nám trošku ubral na stydlivosti.:-)
Och, a Alexandr... ten můj chudáček malinký. Potřeboval by pořádnou dávku obejmutí!♥ A doufám, že mu ji Maxmilián dá a že s ním výjimečně zůstane a vyslyší tak jeho přání.
Dostalo mě, jak o něm Tom řekl, že byl jasný nadprůměr a že si už tak o sobě myslí moc. Naopak, myslím, že Alexandr by potřeboval, aby mu někdo řekl, jak výjimečný je!♥ Vzkaž mu to, má milá!:-*

Máš mé pochopení, znám ten pocit, kdy máš strašlivou chuť jen tak zasednout k počítači a pustit se do psaní, kdy tě přímo svrbí prsty... a přesto zrovna teď psát nemůžeš. Opatruj se a užívej si svůj pobyt!:-* A děkuji za opět nádherné chvilky s tvými povídkovými miláčky!:-*

5 Kattys Kattys | Web | 26. prosince 2011 v 17:37 | Reagovat

Tedy Tomovi nějak rychle otrnulo! :-) Čekala jsem, že se k Billovi bude dostávat obtížněji, ale vlastně jsem ráda, že se Bill už tolik nekabonil a Toma vzal na milost. Ono také, kdo by tvému povídkovému Tomíkovi odolal, toho bych tedy chtěla poznat. :)
To Alex je na tom podstatně hůře, tak snad se Max vzchopí a dotlačí ho k nějaké rozhodné akci... třeba, že se A. nastěhuje k Medvídkovi, abych ty dva měla pěkně pohromadě a nemusela o Alexandra trnout strachy. :)

6 Janča Janča | 21. ledna 2012 v 15:54 | Reagovat

Je pro mě čím dál těžší napsat k tvé dokonalé povídce nějaký smysluplný komentář.
Tak jenom, že se mi strašně líbí a že už se neskutečně těším, až se Bill s Tomem přesunou od tady těch zkušebních polibků k těm zamilovaným a vášnivým ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥