Leden 2012

The sinner in me 29

27. ledna 2012 v 8:18 | Gia |  The sinner in me
Posluchač


~ BILL ~

Hypnotizoval jsem velké prosklené dveře a snažil se nemyslet na to, co se stane, pokud Alexandr nakonec nepřijde. Uklidňoval jsem se tím, že naše skupina končila o dobrých deset minut dříve než ta jeho a Tomova, nechtěl jsem ani pomyslet na to, že novinku ohledně mě a Toma nese nelibě nebo se dokonce zlobí. Souhlasil jsem s tím, že mu to Tom vysvětlí sám, připadalo mi to fér. Byli si blízcí a byl bych ubohý sobec, kdybych nepřiznal, jak důležitý Alexandr v Tomově životě je. Nakonec… byl tady dávno přede mnou.

Konečně jsem v záplavě všech těch cizích obličejů a těl zahlédl Toma s Alexandrem a nedalo se to ani příliš ovládat, téměř okamžitě jsem zčervenal. Bylo zvláštní vidět Toma jinýma očima, ze dne na den ho nebrat jako obyčejného přítele, který má i přesto, že spolu trávíte spoustu času, svůj vlastní svět, do kterého, ať chcete nebo ne, zase tolik nepatříte.

Lachowski spam!

18. ledna 2012 v 18:52 | Gia |  Obrazárna
Na další "spamovací" článek v Obrazárně bylo adeptů hned několik.
A rozhodování nebylo nikterak jednoduché.
Jen Gia má pro totohle kolouška hroznou slabost.
A jeho sexappeal vydýchávám jen horko těžko :-D.


je 20-ti letý model z Brazilie. Jeho přijmení však rozhodně brazilské není, má ho po svém polském tatínkovi.
V současné době žije v Americe a je řazen mezi TOP 50 male model.

Přiznám se, že obvykle mě svět modelingu a samotní modelové nechávají naprosto chladně netečnou.
Výjimkou Andreje a Francisca .

Někde jsem četla, že je Francisco až příliš... "sladký". Snad, ale je to přesně tip muže, za kterým se vždy a všude otočím s takovou vervou, až mi křupne krční obratel. A ačkoliv má spoustu jiných kvalit, začneme (překvapivě) obličejem :-D.

Stihomam?

17. ledna 2012 v 9:33 | Gia |  Obrazárna
Dnes brzy ráno jsme s přítelem měli diskuzi...
překvapivě na téma "nová image pana B".
Znovu mi zopakoval, že jeho úlety nejsou nic nového,
že se prostě jen inspiruje.
Jeho milovanými Depeche Mode, konkrétně Davidem Gahanem.
A tak jsem se konečně uvolila, aby mi vygooglil pár fotek.

Ehm... a asi s ním začnu souhlasit.

Dave Gahan... kdysi dávno :-D.

Dave Gahan 1984 - 1986.

Tak nevím, jestli trpím stihomamem a tu podobu tam vidím jenom já?
Čili logicky jsem zapátrala po Davidovým nejnovějších fotkách...
abych věděla, co čekat v budoucnu.
Není to tak zlé.
(pokud si nevybere něco jiného a že Dave se na své vizáží jak roky plynuly skvěle vyřádil)


Andreje v ráji fotí vkusně profi andělé...

17. ledna 2012 v 9:04 | Gia |  Obrazárna
.... zbytek pod včerejším článkem, nechci zbytečně rýpat :-).
A když už jsem se včerejší večerní diskuze nemohla zúčastnit, což mě opravdu mrzí,
jeden Modrozelenčin skvost v podobě komentáře jsem použila jako název
pro dnešní obrazárnu a doufám, že se nebude zlobit :-).
Náramně se hodí ♥.
I když to vypadá, že tam ta křídla původně snad ani nepatří ?
(já se v těhle věcech nevyznám, takže se omlouvám),
ale i tak... Botticelliho Madonna má těžkou konkurenci... (anebo se rovnou může jít zahrabat).
Jde vidět, že Andrejka se v ráji náramně zalíbila!


Had v ráji svádí...

16. ledna 2012 v 18:28 | Gia |  Obrazárna
Andreje .
Co na to já?
...
Co na to vy?

Beautiful monster.

16. ledna 2012 v 9:48 | Gia |  Obrazárna
Monsters don´t hide under Bill Kaulitz´s bed.
They are too afraid of his bite!

Neuvěřitelné.
Vždycky nakonec nastane chvíle, kdy se rozvířené vody uklidní a vše se vrací do svých starých, ale správných kolejí.
A Gia pak opět miluje Billa Kaulitze! :-)
♥.

The sinner in me 28

15. ledna 2012 v 17:02 | Gia |  The sinner in me
Konce a začátky.


~ ALEXANDR ~

Měl jsem zvláštní sen. Vlastně to byl jen Maxmiliánův tichý hlas, který mi předčítal Rollandova Petra a Lucii. Kniha nebo spíš knížečka, kterou si, přestože byla zařazena mezi povinné čtení k maturitě, málokdo doopravdy oblíbil. Ve mně samotném pak probouzela rozpaky. Osudová láska a mnoho bolesti. Fascinující, a přesto tak obyčejně známá, snad trochu nudná, ošoupaná kombinace.

Jemné podobnosti a přerušované nitky, které byly zprvu jen sotva hmatatelné, jako by se najednou probraly k životu, zuřivě povykovaly a povýšeně ukazovaly prstem. Tísnivý pocit v žaludku mě přinutil otevřít oči, jako bych se potřeboval ujistit, že to byl doopravdy jen obyčejný sen a Maxmilián je v pořádku.

Proč? Proč bychom zrovna my dva museli skončit takhle hloupě a tragicky?

Výlev.

3. ledna 2012 v 22:57 | Gia |  Labyrint


I já jsem se na konec rozhoupala. Ne, že by mě novinky okolo dvojčat (a je mi skutečně líto, že nenapíšu Tokio Hotel) při mém pobytu v Anglii úplně míjely, ale upřímně jsem vždy byla fanouškem spíše laxním, který se vše nové dovídal s odstupem času z druhé někdy i třetí ruky.

Billovy odbarvené vlasy; další "cinkrlata", kterými se ozdobil; aplikace pro fanoušky a na konec (ano všichni zatajme dech) i mystickou mlhou opředené dvojčecí tetování.

A budu upřímná, když napíšu, že mě moje vlastní reakce vyděsila a děsí mě do dneška. Všechno se mě to dotýkalo nezvykle vzdáleně a ano, byla jsem zklamaná a rozladěná, chtěla jsem zpět všechny ty hezké pocity, které jsem měla dřív s podobnými momenty spojeny, všechno to sladké těšení se, radost s očekávání.

Nevím úplně přesně, co se to semnou děje, zprvu jsem to přičítala tomu, že jsem v práci obvykle končila až v deset hodin večer a řešit po celodenní dřině Billovu kštici jaksi nepřipadalo v úvahu. Jenže dřív bych si ten čas našla, i kdybych padala únavou na hubu.

Uvědomila jsem si, že mě rozčiluje, že věc, pro kterou jsem Tokio Hotel začala poslouchat (světě div se, je to jejich hudba) stále více a více ustupuje do pozadí a i když je nová deska přislíbená, je stále ticho po pěšině. Neříkám, že nejsem ráda, že se objevily nějaké novinky a celý kult Tokio Hotel se tak postupně zvedá z popela, ale ... ale ... možná jsem jediná, ale místo drbů o každém jejich s prominutím prdu bych raději viděla výsledky na poli hudebním. A klidně si mě kamenujte. Můj názor je ten, že Tokio Hotel jako kapela nemá nárok na takhle dlouhé prodlevy, ne, pokud si chtějí udržet alespoň část stávajících fanoušků. Samozřejmě. Každý potřebujeme pauzu, ale zkrátka když se podíváte do historie kterékoliv větší a známější kapely, v prvních deseti letech kariéry po většinou vydávali desky každý rok. Právě proto, aby zůstali v povědomí lidí, aby si udrželi publikum.

Nechci rýpat, mrzí mě to, jak z pohledu nás - fanoušků, tak i z pohledu Tokio Hotel. Všichni víme, jak vypadalo poslední turné. Tedy pokud se na to díváte bez příkas a zcela reálně. A nejspíš si pak umíte i odpovědět na to, jak bude pravděpodobně vypadat to příští. Na zázraky v tomto případě nevěřím. A i když se po nocích stále modlím za německou desku, je to spíš zbožné přání než realita. Mrzí mě to, protože někde na začátku jsem věřila, že mají na to, být "nesmrtelnými".

Nevím, kam se ta moje neotřesitelná víra vytratila, ale doufám, že ji budu schopna získat zpět. Nemám ráda loučení.

Vidíte to? Tenhle článek měl být původně o novinkách okolo dvojčat a zase sklouzávám někam, kam jsem nechtěla.

Tak tedy. Billovy vlasy jsem minula s potutelným úsměvem, já mám totiž George Michaela docela ráda. Mnohem hůře než jeho blond odstín snáším ty vousy - nevousy a vážně jsem věřila, že časem přijde k rozumu. Nevím, možná je to teď v USA prudce "in", ale za mě má pětku s vykřičníkem a nevím nevím, čím by si ji mohl vyspravit.

Dvojčecím tetováním? Nechci být zlá, jelikož vím, že ho spousta fanoušků přijímala s nadšením, ale ne. Možná je to tím, že jsem si u zrodu tohohle nápadu představovala něco diametrálně odlišného ... ach, ano, romantická dušička (každý by měl část tetování, které by jako celek dávalo smysl, nejlépe, kdyby se u toho museli držet za ruce). Přiznám se, že mi ta fáze "tajemna" vyhovovala mnohem víc. Ale budiž, je "vymalováno" a to doslova. Netvrdím, že nápad je to naprosto špatný, ale já prostě tyhle "číselné" tetování absoluteně neuznávám. Evokuje to ve mě koncentrační tábor a myslete si o mě, že jsem třeba praštěná, asi jsem. Nelíbí se mi pak ani velikost (na můj vkus moc velká) a prostě se mi tenhle styl tetování k Tomovi ne a ne a nehodí (ano vidíte správně, tapetu Billa už od určité doby neřeším). Mrzí mě, že se nechal od toho malého uzurpátora zlomit!

Pořád jen kritizuji, že? Zabte mě, ale aspoň je to upřímné. Asi nikdy nebudu ta, co se může zbláznit radostí s každého "prdu" Toma a Billa a vždycky budu mít plnou pusu "ale". Ale to na druhou stranu znamená, že mě cosi stále nutí nad kluky přemýšlet, že ač se měním, ještě pořád mi nejsou lhostejní.

Třikrát hurá! ♥.

PS: Vážně bych uvítala nějakou novinku ohledně jakéhokoliv "prdu" Georga či Gustava ... hmmmm?
PSS: Fotky v článku jsou tak trochu provokace. Ale vážně jen trochu :).


The sinner in me 27

2. ledna 2012 v 12:15 | Gia |  The sinner in me
Ano. Ano, co?


~ MAXMILIÁN ~

Nebyl to jen Anis, kdo se měnil téměř před očima, byl jsem to pak především já sám. Hra na pana Upřímného v podstatě nikam nevedla a jen mě utvrdila v tom, že ačkoliv to popíralo veškeré mé přesvědčení a podstatu mého vlastního , stále tu zůstávalo spoustu nevyřčeného, něco, o čem jsem s Anisem ani při nejlepší vůli mluvit nemohl. Přes veškerou snahu v něm zůstával pořádný kus majetnického a nesnesitelně žárlivého zmetka, který nenáviděl stejně vášnivě, jako miloval. Lhaní se mi mohlo sebevíc protivit, ale že u mě Alexandr zůstává přes noc, jsem ze sebe jednoduše vypáčit nedovedl, ne po tom všem.

Doma je doma.

1. ledna 2012 v 21:24 | Gia |  Labyrint

Tak nějak se to přece říká nebo snad ne? Tušila jsem, že návrat nebude jednoduchý, ale jak člověka dokáže rozhodit pouhopouhých pět měsíců jsem skutečně netušila. Od svého příjezdu jsem se pořádně nevyspala. Trpím příšernou migrénou, nevysvětlitelnou únavou a máchám se v depresích z toho, že vážím vůbec nejvíc, co jsem kdy vážila a nekonečný pláč a hysterie překvapivě nepomáhají. Nevím, kde přesně hledat příčinu, snad až na poslední položku, ze které velice ráda obviním anglické stravování, kdy jsme jedli jen dvakrát denně a tělo si tak zoufale ukládalo všechno k čemu byť jen z dálky "přičichlo". Radši se na tohle téma nebudu ani rozepisovat, protože sedím docela blízko okna a brečet už možná nemám co. Připadám si hnusná, tlustá a k ničemu. Nevím, kdy tenhle stav přejde, ale snad to bude brzy. Nerada bych, aby mě moje negativní zkušenosti v Anglii ovlivnily víc než jsem ochotná připustit. Chci si pamatovat to hezké.

A právě proto, že doma je doma jsem se jen víc utvrdila v tom, že takhle dál žít nemůžu a především nechci. Nevím, co přesně je v mém vztahu k matce špatně, kde přesně začal ten přerod a dostaly jsme se až do fáze, kdy spolu nemůžeme klidně promluvit, kdy každá třetí věta začíná zvýšeným hlasem a končí nerespektujícím okřikováním. Stalo se toho mezi námi na jeden lidský život možná až příliš. Kdo ji alespoň trochu zná, radí, abych utekla. Ale kam přesně a před čím? Dřív jsem to brala jako něco nemyslitelného, protože matka je přeci matka, i kdyby krkavčí. Změnila jsem názor. Konečně. Třeba ošklivá a tlustá, ale do nekonečně ubýjet se nenechám. Chci být sama sebou, tou, co bojuje za práva žížal a nestydí se na veřejnosti smát tak až chrochtá. Nechci být tím, koho ze mě dělá ona. Nechci být jí samotnou.

Před pár dny jsme měly návštěvu - její blízkou kamarádku, dost možná jedinou, která je ochotna trpět její složitou osobnost. A došlo na rozhovor o budoucnosti - totiž té mé. Shrnula ji jedinou větou. Zůstanu sama a odkopnutá a ještě se budu v životě divit. Byla jsem statečná a nebrečela jsem. Tentokrát ne. Protože přes veškeré urážky, kterých byla schopna jsem pochopila, že popisuje svůj vlastní život a své vlastní chyby. Možná by byla ráda, abych skončila stejně, aby si ona mohla dokázat, že není jediná, která si podělala život, aby mohla ukazovat prstem a přidat vítězoslavné já ti to říkala.

Zkušený psycholog by se v nás nejspíš dokázal hrabat dlouhé hodiny a já si konečně přiznala, že ho po letech strávených s nevlastním otcem, a želbohu i s ní nejspíš skutečně budu potřebovat. V opačném případě mě to okno nemine. Já se v lidském nitru nevyznám, často se nevyznám ani sama v sobě. Vím ale, že na tohle už zkrátka nemám. Energii, ochotu, sílu, čas ... říkejte tomu, jak chcete. Nevím ani, jestli je můj přítel skutečně připravený udělat tenhle radikální krok společně semnou, ale já už prostě čekat nemůžu. Ne, pokud si chci zachovat, alespoň střípky sebe sama a vlastního duševního zdraví. Vím, že neuteču nadobro a ani nechci. Pořád je to matka, jediná, kterou mám a přese všechno - to špatné, ji mám ráda ... svým vlastním způsobem. Ale chci žít, dýchat tak, aby mě nikdo nestahoval až na dno a denodenně neškrtil.

A jestli jednou skutečně skončím sama a odkopnutá? Bude mě hřát vzpomínka na to, že jsem ve svém životě měla někoho, kdo mě doopravdy miloval a ani ona - její zášť nad tím, že já jsem narozdíl od ní šťastná, to nedokázala zlomit. Nikdy v životě nebudu druhého člověka psychicky ničit jen proto, že mi vlastní cesta nevyšla ... protože každý má právo na vlastní chyby a omyly. A je to k smíchu, ale čím víc se ona snaží ... je lstivější a vulgárnější, tím víc jsme si s partnerem blíž. A za nás za oba doufám, že moje letošní novoroční předsevzetí nezůstane jen myšlenkou nebo snem. Stále totiž věřím, že se některé sny plní jen nevím, jestli i ty moje.
Nejkrásnější fantasmagorie ♥