The sinner in me 27

2. ledna 2012 v 12:15 | Gia |  The sinner in me
Ano. Ano, co?


~ MAXMILIÁN ~

Nebyl to jen Anis, kdo se měnil téměř před očima, byl jsem to pak především já sám. Hra na pana Upřímného v podstatě nikam nevedla a jen mě utvrdila v tom, že ačkoliv to popíralo veškeré mé přesvědčení a podstatu mého vlastního , stále tu zůstávalo spoustu nevyřčeného, něco, o čem jsem s Anisem ani při nejlepší vůli mluvit nemohl. Přes veškerou snahu v něm zůstával pořádný kus majetnického a nesnesitelně žárlivého zmetka, který nenáviděl stejně vášnivě, jako miloval. Lhaní se mi mohlo sebevíc protivit, ale že u mě Alexandr zůstává přes noc, jsem ze sebe jednoduše vypáčit nedovedl, ne po tom všem.


To já jsem políbil jeho, Anisi. Nechce mě.

Očekáváš snad, že začnu skákat radostí? Pošlapu vlastní důstojnost a poděkuji za to, že můžu být něčí poslední možnost?

Sakra, moc dobře víš, že jsi nikdy nic takového nebyl. Nikdy!

Nejsem tak naivní, abych ti dával na vybranou, vím, že bys odešel. Můžu se snažit ho respektovat jako tvého přítele… někoho, s kým budeš nejspíš i nadále trávit hodně času, ale Maxi… jestli se tě znova dotkne, bude mít obličej na kaši, nenechám na sebe plivat donekonečna.

Proč mě neposloucháš? Nebyl to on, kdo celou tu situaci vyprovokoval… proboha, Anisi!

Auto s mírným poskočením zabrzdilo a Anisovo nervózní odkašlání přerušilo pár čerstvých zmatených vzpomínek. "Nerozmyslíš se?"
Opatrně stisknu nabízenou dlaň a pohledem výmluvně zabloudím k oknu v přízemí. "Nikdy ho nenechávám přes noc samotného. Nehodlám to měnit. Nechci."
"Uvidíme se?" Jeho hlas už vůbec nezněl tak jistě, téměř šeptal, jen jeho oči v tu chvíli prozrazovaly, jak moc mu na mé odpovědi ve skutečnosti záleží. "Uvidíme se… brzy?"
Pomalu přikývnu a nechám se políbit do koutku rozbitého rtu.

Hlava mlčela a srdce stávkovalo. A nebyl tu nikdo další, kdo by mi dokázal poradit.

~ ALEXANDR ~

Našlapoval opatrně a tichounce, docela jako kočka, ale i tak mi nemohlo uniknout, že se vrátil. Čekal jsem na něj. A i když jsem si stokrát namlouval, že mi prostě jen dělá potíže usnout v cizím prostředí, výmluvu pro to, proč jsem si opětovně oblékl pomačkané triko s medvídkem, jsem nenašel.

Snad proto, že vonělo mořem a travou, když se jí probíráte prsty v tom nejžhavějším létě.

Nechci hrát na schovávanou, rovnou rozsvítím červenou stolní lampičku, která stojí na poličce jen malý kousek nad mou hlavou.

"Promiň, nechtěl jsem tě probudit."

Malou chvíli přivykám nepříjemnému pichlavému světlu, promnu unavené oči a potlačím zívnutí. "Nespal jsem… nevím proč… asi nejsem dost unavený nebo co."

Konečně zaostřím jeho shrbenou siluetu a ani se nesnažím zakrýt své prvotní zděšení. Zastaví mě gesto jeho paže a z plic mi tak nakonec vyjde jen táhlé frustrované zamručení.

"To nic není, Sašo. Jsem v pořádku."
"Nezkoušej na mě moji vlastní taktiku, lháři. Obličej máš jak fašírku… to si myslíš, že jsem až tak moc lhostejný?" Zlobil jsem se na něj, mnohem více pak sám na sebe. Stopy zubů na jeho krku jsem tvrdošíjně ignoroval, stejně jako bolest na hrudníku, která hrozila, že mě každou vteřinou bolestivě roztrhne.

"Nechci o tom mluvit."

Aneb v Bärovštině - nechci o tom mluvit s tebou. Jeho zoufalost byla téměř hmatatelná a já ho nechtěl trápit. A ať už opravdu byl či nebyl v pořádku, dnes poprvé jsem jej skutečně dokázal pochopit. Cítil jsem ten neuvěřitelný strach, který měl on sám pokaždé, když jsem se k němu vracel zbitý a tolik odtažitý. Nemohl jsem mu zazlívat nenávist k mému otci, teď už ne.

Zpod přivřených víček jsem jej beze slova dál pozoroval, svlékl si modré bavlněné tričko a nakonec i vybledlé ošoupané džíny, které měl příliš velké, sklouzávaly mu skoro až na boky. A bylo to úplně poprvé, kdy jsem ho mohl vidět takhle.

Plavání zřejmě nebylo dobré jen ze zdravotního hlediska, protože štíhlost a délku jeho stehen by mu mohla závidět nejedna přední světová modelka. Nesl v sobě jemnost a vytříbenost soch antického Řecka, obdivuhodný… neopakovatelný.

"Tohle není fér." Zakňučím zhrzeně. Postel se povážlivě prohne a on si se spokojeným odfrknutím ustele hned vedle mě. Pečlivě ignoruji těžkou kořeněnou vůni, která čpí z celého jeho těla… nechci zrovna teď myslet na toho, komu patří.
"Definuj tohle."
"Tohle." Zopakuji trpělivě a prstem se zapíchnu doprostřed nechutně tvrdého a vypracovaného břicha. Abych podpořil důkazní materiál své nulové sebedůvěry, vyhrnu si pyžamo až na prsa a bradou rozpačitě kývnu k místu, které Tomova maminka pojmenovala více než trefně… totiž obrácený lavor.
Maxmilián se hlasitě rozesměje a spolu s jeho břichem tak poskakuje i můj ukazováček. "Třeba z toho ještě vyrosteš, anebo taky ne. Jsi tak trochu jako Bill a zkrátka… nemůžeme být všichni stejní, byla by to tak trochu nuda, nemyslíš?"

"Líbí se ti?" Vyhrknu trochu hloupě a bez rozmyslu, ale neuniklo mi, že právě řekl, že jsem tak trochu jako on. "Líbí se ti Bill?"
"Není můj typ. Takže i když je možná prototypem toho, jak většina lidí vnímá něco nebo někoho krásného, já bych si ho, pokud se jedná čistě o vzhled, nevybral."

Vůbec jsem v téhle konverzaci neměl v úmyslu pokračovat. Nechtěl jsem vyznít zklamaně a poníženě, v duchu jsem proklínal sám sebe za to, že jsem s tím vůbec začínal. "Proč jsi potom řekl, že jsem překrásný?"

Sakra. Sakra. Sakra.

Choval jsem se jako rozmazlené navztekané děcko, nedospělý vztahovačný puberťák. Proč jsem to jednoduše nenechal být? Byl jsem to já, kdo se rozhodl pro tuhle prapodivnou hru 'vraťme všechno na začátek a předstírejme, že se vůbec nic nestalo', neměl jsem odvahu přijmout opravdovou tíhu toho, co se mezi námi dvěma dělo… nevěděl jsem jak. Nechtěl jsem ho mást svou nerozhodností a strachem, vážně jsem byl docela přesvědčený o tom, že tahle moje taktika bude fungovat. Měl pravdu, když si mě tak často dobíral tím, že jsem ještě dítě, zasloužil si jistotu. A přestože mě mé vlastní argumenty toho, proč se držet dál, nekontrolovatelně táhly až ke dnu, cítil jsem se k němu přitahován čím dál tím víc.

Maxmilián si skousl rozbitý ret, znovu mu začal slabě krvácet. "Asi jsi zrovna ta výjimka, co potvrzuje pravidlo."

Bezděky ranku pohladím konečkem prstu, který vzápětí skončí za mými vlastními rty. Nebyla v tom ani kapka opovážlivosti, nic erotického. Jen starost a touha po tom, smět mu alespoň zdánlivě oplatit to, co on dělal zcela automaticky celé ty roky.

"Prosím… tohle ne. Ne dneska."

Neměl jsem nejmenší tušení o pravém významu jeho slov, zdál se zmatený stejně jako já, a to mě děsilo víc než cokoliv jiného. Víc než Anisovy pěsti. Max přeci vždycky věděl kudy, a taky kam. "Dovol mi… já… jen ti chci vrátit kompliment."
Max se ušklíbne a teatrálně obrátí oči v sloup. "Nejsem ženská, nepotřebuju komplimenty."
"Chci tím jen říct… chci tím jen říct, že i já si o tobě myslím, že jsi…" Proč to pro všechno na světě bylo takhle těžké? Prostě buď upřímný a řekni to, o čem jsi už tolikrát přemýšlel, nic zvláštního.
"Nevím, do čeho přesně to tu sám sebe nutíš, ale okamžitě s tím přestaň. Jdeme spát." Natáhne se přese mě, aby zhasl světlo, a když se odtahuje zpět, trochu nemotorně a možná i bolestivě ho čapnu za ruku. Vůbec mi to neusnadňoval.
"Do ničeho se nemusím nutit, Maxi. Všechno to tam je, jen to pro mě není zrovna jednoduché, copak to nechápeš? Nikdy jsem klukovi něco podobného neříkal, ale pravda je taková, že jsi krásnější než kterákoliv z těch, se kterými jsem kdy chodil." Oh můj bože, pravda byla taková, že ani David Bowie se na něj nechytal.

Vůbec nic na to neřekl. Nic. Prostě mě jen opatrně otočil zády k sobě na znamení toho, že slova o tom, že jdeme spát, myslel upřímně. Neodtáhl se, dál mě držel v objetí a já cítil jeho pravidelný teplý dech na odhaleném krku.

V hlavě nezbylo vůbec nic a srdce… ťuky, ťuk, jako by se chtělo rozskočit.

~ BILL ~

Bylo hrozně moc pozdě a zítřek byl pracovní den… určitě už spala. Přesto jsem si byl jistý tím, že ji nakonec probudím. Vždycky mívala spíše neklidný, hodně lehký spánek, a téměř nikdy se jí nezdály opravdové sny.

Bylo mi jí proto doopravdy líto. Mnohem víc, než když jsem ji s falešnou lítostí přikyvoval nad nespravedlností světa a toho, že nemá dovoleny své rudé nalepovací nehty. Moje sny byly všechno.

Minulost, přítomnost a především pak budoucnost.

Vyzváněcí tón se ozval jednou, dvakrát, třikrát… v rychlosti jsem se snažil alespoň částečně ujasnit, co přesně se ve mně samotném dneškem měnilo, jak pojmenovat onu sílu, která mi věnovala všechnu tu okouzlující smělost a odvahu. Čtvrté zazvonění se už neozvalo, neozval se však ani Emmin rozespalý, trochu nazlobený hlas.

Když jsem si telefon natiskl na tvář tak, že to až bolelo, mohl jsem slyšet její pravidelný mělký dech.

Neměl jsem sebemenší právo ani na jediné slůvko výčitek.

Trávili jsme spolu tolik času, můj první skutečný přítel a pocit toho, že jsme našli jeden druhého, byl k nezaplacení. Asi jako když stojíte ve frontě na kolotoč a vám se zrychluje dech, tuhne krev v žilách. Nadšením i strachem zároveň. Jenže jakkoliv už byla naše společná jízda nezapomenutelná, bylo to přesně jako v té vlezné a šíleně otřepané písničce.

Sešla z očí, sešla z mysli, a přiznat si to bolelo téměř takovým způsobem jako Tomova nedůvěra a lži.

Nikdy bych nevěřil, jak malé a nicotné srdce ve skutečnosti mám.

Jako by se tam najednou nikdo další nevešel. Nikdo další… kromě Toma.

"Zlobíš se?" Kuňknu plačtivě a urputně bojuji s touhou hovor okamžitě ukončit, vrátit se v čase anebo být alespoň lepším ohleduplnějším přítelem.
"Problémy v ráji?" Překvapí mě, že její hlas nezní ani trochu ospale, a velmi dobře vím, co znamená tahle otázková taktika. Zlobí se. Ovšem nutno přiznat, že trefila střed, ani při tom nezaváhala.
"Já… potřebuji tvoji radu." A kdybych byl Billie, pravděpodobně bych teď zkroušeně sklopil uši o něco blíže hlavě a potupně stáhl ocas až na břicho.
Čekal jsem vztek a výčitky, snad i trochu bezbřehé hysterie. Co jsem nečekal, byla dospělost. Přes všechny ty jalové a kostrbaté výrazy vyčnívala možná jen zlehka a opatrně, ale byla tam. "Jestli na to budu mít páky, pomůžu ti ráda. A sakra nezněj tak poraženecky, moc dobře víš, že bych ti to zvedla, i kdyby ses neozval půl druhého roku, ty malý návykový šmejde. U mě se žádný happy end nekoná. Nepotkala jsem žádné nové přátele, nesplnil se mi jeden z mých největších životních snů, nenašla jsem odvahu, abych se konečně pohnula z místa. Pořád jsem tady na samém konci všeho. V prdeli. A ano, ještě pořád jsi můj nejlepší kamarád."
"Emmo…" A bylo to zvláštní, ale v té chvíli jsem si uvědomil, jak se asi musel cítit Tom, když se mi dnes odpoledne tiše, ale přece sebevědomě přiznával. Možná to ještě trochu bolelo, ale zároveň jsem se cítil lehce a všechna ta tíha ze mě pozvolna opadala. "Pořád pro mě hodně znamenáš. Pořád tě mám rád."

Pak nějakou chvíli mlčela. Možná tiše plakala anebo v ní jen mlčky rostl všechen ten nahromaděný a dobře skrývaný vztek, ale více už se k tomu nevracela.

Až mě najednou popadla touha po tom, mít zpátky svou věčně rozesmátou a pozitivní Emmu, zvrátit všechno to špatné jako včerejší nepříliš povedené počasí.

"Tom řekl, že mě miluje. Pak se mě zeptal, jestli chci být jeho kluk a já nevím, nevím, co to znamená, když mu nechci ublížit a zklamat jeho naději, já… nevím, co to znamená, když mu nechci říct ne."
"Jako bych to neříkala." Emma nezněla ani trochu překvapeně, spíš jako by chválila sebe samu za velmi dobrý odhad. "Mám pro tebe jen jednu jedinou radu, Bille. A jestli se jí nebudeš řídit, přehodnotím svůj úsudek a začnu si o svém nejmilejším příteli myslet, že je vážně hlupák."
"Dobře." Řeknu prostě a přikývnu natolik rozhodně, až mi z toho křupne jeden ze ztuhlých krčních obratlů.
"Vykašli se na to. Vykašli se na to úchylné škatulkování svojí vlastní nebo cizí sexuality a zeptej se sám sebe, jestli je to on, s kým chceš momentálně trávit svůj čas, s kým je ti dobře. Nikdo nečeká, že mu to 'miluji tě' budeš okamžitě vracet a servírovat k snídani, obědu i večeři, ale jestli je to zrovna on, pak něco cítit musíš, a především pak musíš být upřímný sám k sobě. Tam to všechno je, nikde jinde to ani nehledej."

Propuknu v možná naprosto nevhodný smích, nemožně hlasitý a chrčivý, takový, který se vám rozlévá do celého těla a překrásně hřeje. Rychlým pohledem zkontroluji budík na nočním stolku, bylo pár minut po půlnoci. Hlavou mi proletěla myšlenka na to, že jsem svým smíchem, který nehodlal ustat, možná probudil i rodiče, ale najednou mi to bylo poprvé v životě doopravdy jedno, vůbec nic mě netížilo. S Emmou jsem se rozloučil možná až příliš neosobně a ve spěchu, ale slíbil jsem si, že to hned zítra napravím, a tentokrát jsem to myslel vážně. Zasloužila si to, zasloužila si toho mnohem víc.

~ TOM ~

Snažil jsem se sám sebe přesvědčit o tom, že když budu zběsilé drnčení mobilního telefonu ignorovat dostatečně dlouho, dotyčný to buď vzdá anebo se mi snad konečně vybije baterie. Jenže ani dvojitá polštářová barikáda nepomáhala, byl to vytrvalec a baterie vykazovala téměř nadpozemské vlastnosti.

"Nnnn-hhhm?"
"Tomi?"

"BILLE?" Mozku trvalo jen o pár okamžiků déle, než zpracoval to, co ústa dávno vyslovila, vyskočil jsem do sedu a byl jsem stoprocentně vzhůru, asi jako kdyby mě někdo najednou polil kýblem ledové vody. Strach mi drtil hrudní koš neskutečnou silou, Cristiano se na mě v černočerné tmě pokoje potutelně usmíval.
"Můžeš na chvíli ven?" Se zpožděním mi došlo, že vůbec nezní vyděšeně nebo smutně, vlastně se smál. Chichotal se mezi jednotlivými slůvky, jako by šlo o nějaký povedený černý humor, kterému zkrátka nemohl odolat.
"Ven?" Vím, že musím znít neuvěřitelně tupě, ale nechápal jsem, co dělal venku téměř v jednu hodinu ráno, rozesmátý a spokojený jako už dlouho ne. Vidina marihuany mi přelétla hlavou asi jen na sekundu, a to už jsem se rozesmál i já, protože zkouřený Bill musí být k popukání.
"Kdybys sešel dolů… jen na chvilku. Nebude to trvat dlouho, slibuju."
Automaticky střelím pohledem po velkém okně se zataženými roletami a těžkými béžovými závěsy. Vážně přišel až sem? V jednu hodinu ráno? Trochu hloupě praštím s telefonem zpátky do peřin a ani se nestarám o to, abych ukončil náš velice prapodivný rozhovor. Popaměti nahmatám žabí papuče a schody do přízemí beru po třech, možná i po čtyřech, div že mě rozespalá Billie se svými popletenými nožkami dokáže následovat.

Málem jsem se o ni přerazil, ale běh přes překážky mi vždycky šel, takže jsem úspěšně vyběhl na ulici a ji nechal s velmi přísným napomenutím čekat za dveřmi. Ovanul mě chladný vítr brzkého zářijového rána a oči se snažily bleskurychle zorientovat v černočerné nehostinné tmě.

"Ahoj Tome."

Poplašeně sebou škubnu, ale zároveň hlasitě vydechnu úlevou, když se přesvědčím, že je živý a zdravý, a ještě pořád se mezi jednotlivými slovy snad až dětsky chichotá.

"Hezké pyžamo." Kývne lehce bradou a očima sjede až na obrázek Supermana a Batmana ve vášnivém super hrdinském polibku*.
"Dárek od Nadine. K Vánocům." Musím znít strašně kostrbatě a neohrabaně, ale ještě pořád jsem nenacházel ta správná slova, ještě pořád jsem odmítal uvěřit tomu, že doopravdy přišel až sem.

Roztřásl jsem se zimou, a hlavou mi prolétla vzpomínka na jeden společný večer, když se ozval jeho tlumený a trochu tajnůstkářský hlas. "Zima?" A rozesmál jsem se společně s ním, když přes má ramena přehodil svou tenkou mikinu téměř dětské velikosti. Cítil jsem se v té chvíli prapodivně zranitelný, to on byl ten, kdo měl pro jednou navrch.

"Bille…, je jedna hodina ráno. Ne, že bych tě snad neviděl rád a ani se nebudu ptát, co by z toho bylo, kdyby na to přišli tví rodiče, ale… copak člověk chodí navštěvovat v jednu hodinu ráno toho, koho viděl sotva před pár hodinami?" Hlas mi kapituloval kdesi uprostřed věty, to když se mi vybavila poznámka Nadine na to, proč jdu v sobotu v sedm ráno nakupovat. Bolestivě jsem zalapal po dechu, škrabalo to a štípalo, a měl jsem co dělat, abych ho hned teď nepopadl a nepřevrátil vzhůru nohama, jen abych z něj co nejrychleji vytřepal odpověď.

"Ano."
"Ano, co?"
"Ano, chci být tvůj kluk." A znovu se rozesmál tím šíleným hlasitým smíchem, při kterém zběsile zakláněl hlavu dozadu a malinko šilhal. Jako by se v něm dneškem cosi zlomilo a já pochopil, že přede mnou stojí možná nový, ale především pak i můj Bill.

* Potisk Tomova superhrdinského pyžama :-)

Betaread: Janule
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuzana zuzana | 2. ledna 2012 v 15:03 | Reagovat

taký krásny diel! Dlhý a toľko sa v ňom udialo :D
Zbožňujem všetky Tvoje postavy, vážne. Je neuveriteľné ako so zatajeným dychom čítam všetky tie slová, ako napäto čakám, čo sa stane, ako si vravím, že ich vnútorné pocity a pochody opisuješ tak skvelo až sa čudujem, kde sa to v Tebe berie. Strašne sa mi to páčilo, ďakujem :)

2 flixo flixo | E-mail | 3. ledna 2012 v 13:02 | Reagovat

dojetím tu řvu jak trhlá káča. :')
ani mi nepřišlo, že jsme na další díl čekali tak dlouho. :) a rozhodně se to vyplatilo jako vždycky.
sice jsem nečekala, že Bill Tomovi odpoví tak brzy, ale rozhodně jsem věděla, že to bude kladná odpověď. na to snad ani nemusel volat Emmě. :) ale stejně jsem ráda, že se jí ozval, možná by jí teď mohl trochu víc podpořit, aby se i ona dokázala pohnout dál a jít za svými sny..
jen doufám, že se už moc neblížíme ke konci (já se ho fakt bojím jak čert kříže), protože se hrozně těším, až nám začneš poodhalovat, jak to těm dvěma spolu půjde. ;)
no a k Medvídkovi.. proč mi ho trápíš? :( cítím se stejně rozpolcená jako on a nemůžu se rozhodnout, s kým bych ho viděla raději, s kým by byl šťastnější. Anise mi tady kouzlíš, jak kdybys mi viděla do hlavy a přesně ho z ní opisovala. mám pro něj víc a víc sympatií (a nezastírám, že za to z větší části může moje "mozková porucha", kdy se mi jediný člověk s tímto jménem zavrtal do života a tudíž si nejde tyhle dva Anise nespojit). tohle si nezaslouží. ani jeden. soupeřit s šestnáctkou? to je přeci hloupost. jenže kdo by tomu škvrněti odolal, že. :) doufám, že víš, co děláš. :P
MAXimálně se těším na další díl! :D

3 Sajü Sajü | Web | 6. ledna 2012 v 22:11 | Reagovat

To pyžamo mě extrémně pobavilo, Billův smích ani nemluvě a ten konec? ♥♥♥ Na ten jsem čekala 27 dílů, takže.... ^_____^

4 Kattys Kattys | Web | 16. ledna 2012 v 20:19 | Reagovat

Já se přišla uklidnit, po těch nových Billových fotkách jsem to měla velice zapotřebí.:) Ano, ano, tady je svět ještě v pořádku, a i když hrdinové svádějí boje se svými vlastními větrnými mlýny, je tu naděje, že se nevydají do tetovacích salonů a neudělají ze sebe plakátovací plochy. :)
No nic, to byl jen takový vnitřní přetlak. :)

Jsem nadšená, že se na scéně objevila Emma, já tvé ženské postavy miluju, možná i proto, že s nimi neplýtváš. :) Pěkně Billa popostrčila, chválím. Doufám, že se s ní ještě setkáme. :)
Tomovo pyžámko je naprosto dokonalé, řekla bych, že perfektně hodí k té úžasné zprávě, kterou si Tom od Billa vyslechl. :)

5 Janča Janča | 21. ledna 2012 v 16:17 | Reagovat

Ááách, to bylo úžasné...
Billovo:"Chci být tvůj kluk"...♥♥♥
Navzdory mému přesvědčení, že Emma Billovi nepomůže se tak stalo. A její rada byla perfektní, Billovo srdce mu řeklo to, čeho se jeho mozek bál.
Já už jsem se bála, že to mezi ním a Tomem zaskřípalo, takže  jsem šťastná, že to takhle dopadlo.
A s Alexandrem jsem měla pravdu, je mi líto, že takhle trpí =(
Tohle je začarovaný kruh, vlastně trojúhelník a řešení je v nedohlednu.
Jsem neskutečně zvědavá, kam se vlastně kluci dostanou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥