The sinner in me 28

15. ledna 2012 v 17:02 | Gia |  The sinner in me
Konce a začátky.


~ ALEXANDR ~

Měl jsem zvláštní sen. Vlastně to byl jen Maxmiliánův tichý hlas, který mi předčítal Rollandova Petra a Lucii. Kniha nebo spíš knížečka, kterou si, přestože byla zařazena mezi povinné čtení k maturitě, málokdo doopravdy oblíbil. Ve mně samotném pak probouzela rozpaky. Osudová láska a mnoho bolesti. Fascinující, a přesto tak obyčejně známá, snad trochu nudná, ošoupaná kombinace.

Jemné podobnosti a přerušované nitky, které byly zprvu jen sotva hmatatelné, jako by se najednou probraly k životu, zuřivě povykovaly a povýšeně ukazovaly prstem. Tísnivý pocit v žaludku mě přinutil otevřít oči, jako bych se potřeboval ujistit, že to byl doopravdy jen obyčejný sen a Maxmilián je v pořádku.

Proč? Proč bychom zrovna my dva museli skončit takhle hloupě a tragicky?


Někdy během noci se mi podařilo překulit v Maxově náručí a samotného mě zaráželo, s jakou opovážlivostí a jistotou jsem se mu uvelebil v místě, kde jsem mohl cítit a slyšet tlukot jeho srdce. Bylo mi hezky jako už dlouho ne, a o to víc mě bolelo vědomí toho, že je to možná úplně naposledy, kdy mě pustil do své bezprostřední blízkosti. Pochopil jsem, že se s včerejškem něco podstatného změnilo, že jsem svou šanci, kdy mi nabízel, že zahodí své dosavadní jistoty a vztah, definitivně promrhal.

Možná… možná ještě zbyla naděje?

Ale ty už ji nejspíš nevidíš.

Odtáhl jsem se jen o několik málo centimetrů, tak abych viděl jeho uvolněnou a odpočinkem zhýčkanou tvář. Spal. Nebylo nic krásnějšího než Maxmiliánův ultramarínový pohled, a přesto jsem si o tom dovolil na několik málo okamžiků zapochybovat. Teď, když na sebe nesoustředil všechnu mou pozornost, bylo to, jako by se mě jeho obličej pokoušel vmanévrovat do prazvláštní obdivné hypnózy, existovalo pouhopouhé tady a teď, a zítřek? Na tom už ani tolik nezáleželo.

Předvídatelná milostná tragédie, hořký začátek konce, konec čehosi, co ve skutečnosti nikdy nezačalo.

Na malou chvíli jsem zadržel dech a ukazováčkem se nepatrně dotkl modrožluté čelisti, a odtud vzdušnou čarou k rozbitému rtu a zase zpátky.

Někde hluboko uvnitř jsem se cítil nezvykle silný a přemítal nad tím, proč to prostě nezkusit. Možná měl Anis opravdu něco zvláštního, čeho se mi nedostávalo, ale proč se po zbytek života jen hloupě podceňovat? A i když měl Tom pravdu a já jsem nejspíš nikdy dřív nebyl doopravdy zamilovaný, nikdy bych Maxmiliána úmyslně nezklamal. Jenže, čím déle jsem se probíral tím inkoustem umazaným seznamem vlastních kvalit, tím zřetelněji mi ubývalo sil, až nakonec úplně vyhasly. Nebyl jsem zbabělec. Jen… nebylo mu šestnáct a já už ho jednou docela otevřeně odmítl. Nebylo mu šestnáct a možná už zapomněl, že je to věk, kdy velmi často řeknete pravý opak toho, co ve skutečnosti cítíte. Možná proto, že máte strach ze všeho nového a neznámého. Možná jen proto, že je vám šestnáct a vy si myslíte, že na to jednoduše máte právo.

"Ahoj." Maxmiliánův hlas mě překvapil nepřipraveného, zněl jinak, než jak jsem si jej vybavoval z čerstvé vzpomínky ne zase tak příjemného snu.
"A-ahoj." Vykoktám hloupě a krvavě zrudnu až po uši, když si uvědomím, že můj ukazováček ještě pořád odpočívá na jeho pochroumané pestrobarevné čelisti. Jako bych nějakým divným kouzlem zamrzl v momentě před několika okamžiky, ještě pořád jsem byl v té uspokojující hypnóze a neměl tušení, jak se z tohohle vykroutit a nevypadat pitomě.
"Už jen pět dní, viď?" Max dlouze zívne a můj prst spolu s celou dlaní ukryje doprostřed té své.

Vůbec nevypadal, že by se za včerejšek zlobil. Choval se tak jako vždycky, dokonce se usmíval. Nezkoumal moje pohnutky a důvody, vysvětlení složitě sestavená během noci jej nezajímala. Jenže proč by vlastně měla? Stačilo by mi docela málo. Hrst odvahy, drobné ujištění o tom, že se po mém odmítnutí docela neuzavřel, že stojí o druhý pokus.

Že mu za ten druhý pokus stojím především já sám.

"Pět dní?"
"Tvoje narozeniny přece. Sladkých sedmnáct."

Překvapilo mě, že už jsem té bolesti, která byla spojena s každou myšlenkou na mého otce, téměř přivykal. Možná, že tentokrát ani nevycítil moje odcizení a chlad. Ne, že bych na své narozeniny úplně zapomněl, to se stát ani nemohlo, jen… společně s ním bylo všechno to zlé najednou vzdálenější, anebo to možná bylo naopak, to já měl v jeho náručí najednou navrch a stal se silnějším. Do neděle zbývalo jen několik málo dní, a právě ty to rozhodly za nás za oba. Nebyl žádný zítřek, ne pro nás dva. Nedokázal jsem se odvrátit od své minulosti, a to, co jsem se chystal udělat… Maxmilián by to nepochopil… nechápal spoustu věcí, které byly mezi mnou a mým otcem, a snad jsem je nechápal ani já sám. Nikdy víc už bych mu nedokázal opětovat přímý pohled z očí do očí a jen tehdy jsem mohl cítit, že jsem naživu, že jsem se poprvé ve svém životě doopravdy zamiloval.

Ach, alespoň do toho neodvratného dne chtěl neztratit ani nejmenší částečku vzácné lhůty; každá vteřina byla zrno zlata a on byl lakomec, který se zamilovaně laská se svým pokladem. To je mé, můj majetek je to! Nedotýkejte se mého klidu, mé lásky! Mé je to až do té chvíle… A až ta chvíle přijde? Možná že nepřijde! Zázrak? Proč ne?

Zatím však proud hodin a dnů stále plynul.
*

"Vlastně máš pravdu, je to už tuto neděli." Pokusil jsem se o úsměv i přesto, že se mi srdce právě teď rozpadalo na kusy. Jako by mi nebylo pouhopouhých šestnáct, ale celých tři sta let. Unavený životem a vlastní slabostí. Unavený až k smrti.
"Co kdybychom to tentokrát udělali úplně jinak? Co kdybys jednou jedinkrát narozeniny slavil rád? S Tomem, Billem, se mnou a mým dědečkem." Modrá v jeho pohledu zapáleně světélkovala, přál jsem si, abych se v ní mohl utopit.

Lehce přikývnu a nadšené sevření jeho ruky zesiluje. Nevím, jestli bylo horší vědomí toho, že jsem mu lhal anebo zoufalost z toho, že žádná jiná možnost ani neexistovala.

~ TOM ~

Usnout se mi už nepodařilo. Pochopil jsem Billovo chichotání mezi jednotlivými slovy, naprosto nečekaný smích v místech, kde se vlastně ani moc nehodil. Ležel jsem nepohodlně utlačovaný malou Billie, a s přihlouplým úsměvem od ucha k uchu zíral do stropu s výrazem, jako by tam promítali minimálně komedii roku. Ještě pořád mi to zase tak úplně nedocházelo, pro jistotu jsem sám sebe pětkrát štípl do předloktí, abych se ujistil, že se to všechno doopravdy stalo. Že to nebyl pouhopouhý výplod příliš bujné fantazie. Dokonce se ode mě nechal obejmout na dobrou noc. Možná jsem mohl cítit lehké zaváhání a jeho rozpačitost z tak intimní blízkosti, ale po několika okamžicích jsme dokázali najít ty správné polohy a úhly a vše zapadlo na místo jako jedna velká skládačka.

Nadine ze mě vychovala stejného snílka, jako byla ona sama. Věřili jsme na elfy a víly, věřili jsme na pohádky a vždy očekávali dobrý konec. Ale v tenhle konec jsem snad doopravdy nikdy věřit nezačal, bylo to až příliš bláznivé, a přece. Přece řekl 'ano' a hlas se mu u toho třásl jen nepatrně.

Odpočítával jsem hodiny, minuty, a nakonec se i těch několik posledních vteřin neuvěřitelně vleklo. Konečně bylo pět hodin ráno. Opatrně jsem přelezl přes hluboce spící štěně, které bylo zrovna uprostřed nanejvýš zajímavého snu a zběsile kopalo útlými nožičkami, dokonce tu a tam hlasitě zapískalo, docela jako nějaká gumová hračka pro malé děti.

V duchu jsem se poplácal po rameni za tu obdivuhodnou výdrž, přece jenom jsem se přemohl a neběžel za Nadine, sotva se mi Bill ztratil z dohledu, a mě napadlo, že stát a jen tak mávat do prázdna asi doopravdy nemělo valného smyslu. Přesto jsem nakonec přidal několik málo minut k dobru, co kdyby to mohl nějakým zázrakem vycítit? Určitě by ho zamrzelo, že jsem to vzdal tak brzy. Vzdoroval jsem drobnému dešti a celé tělo se mi třáslo zimou a vzrušením zároveň. Skutečně jsem se v té chvíli cítil tak nějak neporazitelně… superhrdinsky.

Tak trochu jsem spoléhal na úplněk, to pak Nadine spala spíš polovičatě, a zpravidla skončila s nosem zabořeným do nějaké klasiky. Bulgakov nebo Tolstoj, téměř vždy se jí na čele objevila ta hluboká klikatá vráska z nepochopení. 'Co přesně je se mnou špatně, když to nechápu?' Nevzdávala to a za dalšího úplňku se k rozečtené knize se železnou pravidelností vrátila. Prapodivný rituál, který jsem možná respektoval, ale nikdy mě nezlákal. Snad pro moje pomalejší chápání, snad proto, že Alexandr a střípky Ruska, které v něm kolovaly, pro mě byly matoucí až dost.

Nespletl jsem se. Z černého čaje na nočním stolku se ještě slabě kouřilo a tabulka hořké čokolády byla puntičkářsky rozdělena na jednotlivé čtverečky tak, jak to měla nejradši. Škvírou mezi pokrčenými koleny prosvítalo Tolstého Vzkříšení a já se znechuceně zašklebil. Přál jsem si, aby znovu našla někoho, komu by byla ochotna věřit, aby její večery a brzká rána nabyla smyslu.

"Tom ví něco, co ty ne!" Snažím se v sobě udusat ten hloupý, a přitom nadšený smích, mám radost, když téměř okamžitě upoutám její pozornost, tlustá kniha je rázem zapomenuta.
Usměje se a trochu vypočítavě mi nabídne voňavou sladkost. Vážně věřila tomu, že tahle dětinská hra mohla fungovat?

"Konečně ti vrátili ten Ronaldův dres? Podepsaný?"
"Ne… to ne." Zakňourám zklamaně, když si uvědomím, jak dlouho už vlastně vytoužený balíček očekávám. Tři kostičky hříšně dobré cukrovinky by můj žal možná mohly napravit. "Heho hepšího!" Zahuhlám s plnou pusou a triumfálně se zazubím.
Nechám se obejmout a stulit do náruče a ani trochu se nestydím, když si uvědomím, že přesně tohle je to, co funguje.

"Všimla sis na mně něčeho nového?"

Nadine mě několikrát prolétne pohledem, ale nakonec zvedne ruce v poraženeckém gestu. "Nechám se podat. Až na to, že máš nemožně ušmudlané pyžamo, se mi zdá být všechno při starém. Vlastně ani to pyžamo není nic nového."

Copak to vážně nepoznala? Vždycky jsem si myslel, že něco tak velkého a významného se musí určitým způsobem projevit.

"Ehm, Tom Weber dnešním dnem oficiálně mění svůj status." Nadine se zatváří nanejvýš nechápavě a já ji políbím na špičku drobného nosu. "Z nešťastně zamilovaný, na šťastně zadaný!"
"Oh?"
"Nevím, co přesně ho přinutilo změnit názor, ale řekl ano! Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit, ale Bill je můj kluk! Slyšíš, jak pěkně to zní?"

Nadine mě objala a její drobné paže mě tiskly natolik pevně, že jsem si mohl znovu uvědomit, že se ani v nejmenším nemám čeho bát, že i díky ní bude všechno v naprostém pořádku. Měl jsem se kam vracet, ať už se v mém životě stalo cokoliv.

~ NADINE ~

Nebyla jsem dokonalým rodičem. Už proto, že jsem Toma měla příliš brzy, a často se tak stávalo, že jsem namísto jednoho dítěte musela utěšovat hned dvě. A snad to znělo jako otřepané klišé, ale byla jsem hrdá na to, co jsme si my dva mezi sebou vytvořili, i když to znamenalo, že Tom, který byl celý život bez otce, ke mně v určitých chvílích přilnul až přespříliš. Možná byl přecitlivělý a snad i rozmazlený, ale můj.

Měla jsem několik málo známých se stejně starými dětmi, někteří z nich byli dokonce Tomovi spolužáci. Často si posteskli, že se pro ně jejich vlastní ratolesti staly ze dne na den cizinci, jako by se společné vzpomínky zničehonic vytratily a oni si k nim znovu nedokázali najít cestu. Divili se, jak blízký mi můj syn i přes svůj věk zůstává, na jedné straně vtipkovali o nepřestřižené pupeční šňůře, na té druhé záviděli.

Ano, bylo to směšné, ale Tom byl můj nejlepší kamarád. Nedělala jsem si nikdy až takové iluze, měl Alexandra a Maxe, ale přece šel vždycky přednostně za mnou. A ani dnes tomu nebylo jinak.

Měl pár platonických a veskrze nenaplněných lásek a nezamilovával se často. Jak dlouho jen vydržel fantazírovat o Maxmiliánovi? A teď tu byl ten nový chlapec, Bill. Nechtěla jsem Toma ranit a odsuzovat někoho jen kvůli víře rodičů, ale jisté pochybnosti ve mně byly už od samého začátku. Nechtěla jsem znovu zažít ten pocit, kdy mě před lety coby desetiletý prosil, abychom si Alexandra adoptovali, protože jsou na něj doma zlí. Nechtěla jsem znovu vidět ten výraz čirého zoufalství v jindy usměvavé a bezstarostné tváři. Nechtěla jsem ho znovu zklamat.

A přesto jsem nedokázala zkazit jeho čistou radost, nechtěla jsem nalomit důvěru, kterou ve mně po celé ty roky měl. Třeba se mateřské pudy pro jednou obyčejně splašily a varovaly mě před něčím, co tolik pozornosti ani nepotřebovalo. Nebylo to vůči Billovi fér, ale sama sobě jsem dokázala přiznat, že jsem zklamaná z toho, že si Tom nevybral Alexandra. Zatlačila jsem to co možná nejhlouběji, protože tohle si ani jeden z nich nezasloužil. Bill měl čistý štít a zasloužil si upřímný přístup, a především mou šanci.

"Zní to tak, že jsi doopravdy šťastný, Tome."

* Úryvek z knihy Petr a Lucie.

Betaread: Janule
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuzana zuzana | 15. ledna 2012 v 21:17 | Reagovat

Som veľmi zvedavá, ako sa to celé vyvinie medzi Alexom a Maxom. Popravde, absolútne ich nechápem... Tak chcú alebo nechcú? Lebo keď sa zobudia, môže byť už neskoro. Ale tá scéna bola roztomilá, taker som čakala, že Max ho pristihne s jeho prstom na svojej pere :D

Zbožňujem Tomovu mamu a materinsko-kamarátsky vzťah, aký medzi nimi vykresľuješ. Viacej k tomu nemám čo dodať, je to sladké a musím povedať, že im aj trochu závidím :)

A pobavil ma ten Tomov status. No jo, tá dnešná mládež :D

Teším sa na ďalší diel :D

2 Sajü Sajü | Web | 15. ledna 2012 v 22:46 | Reagovat

Tenhle díl byl jeden z těch nejpovedenějších a cítila jsem Tomovu radost snad z každého písmenka! Těším se na další část!;-)

3 flixo flixo | E-mail | 16. ledna 2012 v 0:14 | Reagovat

proč mi to děláš?
"Tom ví něco, co ty ne!"..a Gia umí něco, co nikdo jiný na světě, a to udělat z Toma to nejsladší stvoření!
jediná zdravá sladkost! toho kluka nebudu mít snad nikdy dost. :) závidím Nadine, chtěla bych ho alespoň na chvilku sevřít v náručí a samou rozkoší ho pomazlit. :) a závidím Billovi, moc dobře se rozhodl. ;)
zato s Alexandrem a Maxem je to pořád tak složité. nechci, aby to Saša vzdával. šanci stále má, jen jí asi opravdu nevidí. chce to si jen trochu víc věřit. ;)

4 Gia Gia | Web | 16. ledna 2012 v 9:58 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, Zuzi, nějak se jim nedaří rozhoupat a možná to nakonec přece jen bude pozdě. A nebo taky ne, někdy je totiž vyčkávání vůbec ta nejlepší taktika :-). Za Nadine ti děkuji, původně jsem myslela, že tahle pasáž matka-syn pro vás bude vůbec nejnudnější a jsem ráda, že tomu tak alespoň u všech, nebylo ♥.
[2]: o.O Jeden z nejpovedenějších? A to já se ho chystala celý přepisovat :-) Jsem ráda, že jsem to nakonec zavrhla a že se ti líbí, Sajuško ♥.
[3]: To ne já! To samo :-). Když já prostě Tommyho nedovedu vidět reálně. I kdyby měl tisíc "drsných" tetovaček a bůhví, co ještě :D. Ani prosvítající bradavka mě nepřesvědčí o jeho hříšném životě :D

5 Kattys Kattys | Web | 16. ledna 2012 v 20:44 | Reagovat

Ale ne, Petra a Lucii ne, to nedopadne dobře, tohleto. :) Já jsem stejně ale rozpolcená mezi Alexandra a Anise, i když je pravda, že Alexovi straním o trošku víc. No, o trošku, o hodně víc. :)

Jak už jsem psala u minulého dílu, tvoje ženské postavy jsou obdivuhodné a Nadine je jednou z nich. Jsem ráda, žes jí také dala možnost promluvit do děje. Ale jinak jsi ji tedy pěkně zapřáhla, číst si klasiky za úplňku... :)))) Ještě že má tak úžasného syna, ta jejich scéna byla tak dojemná, roztomilá a opravdová. Navíc mě nutila k zamyšlení. Budu i já synovi oporou, až u nás nastane podobná situace? Snad ano. :)

6 Gia Gia | Web | 16. ledna 2012 v 21:07 | Reagovat

[5]: Děkuji, Kattys, za krásná slova ♥.
A jestli tě tento díl skutečně donutil přemýšlet, jsem ještě radši!

7 xoxo_Lady xoxo_Lady | E-mail | Web | 20. ledna 2012 v 22:57 | Reagovat

Popravdě se už v Alexandrovi a Maxovi nějak nevyznám. Nechápu, proč do toho ani jeden z nich neskočí po hlavě, proč nezapomenou na pád, který může nastat. Trápí se přeci tak i tak. Ale nechám to na nich, je to takhle rozhodně zajímavější a já jsem napnutá jako struna každým dalším písmenkem. Ale i když je tak nějak nechápu, pořád jsou mými oblíbenci. Speciálně Alexandr, což ty už víš!♥ Jsou tak rozkošní, tvořili by nádherný pár a jejich momenty mi zahřívají srdce.

Billy mi přišel tak strašně roztomilý, jak se pořád chichotal. Znamená to jediné - je doopravdy šíleně zamilovaný. Zvedlo mi to náladu, číst tenhle příběh je prostě potěšení, i když není pokaždé veselý. Když mám špatnou náladu, vím že to spraví rozkošný Alexandr, kterému se snad nikdo jiný nevyrovná! Některé své oblíbené části s ním si čtu pořád dokola, dokážou zpříjemnit den.:-)

Už od začátku obdivuju a hrozně se mi líbí vztah mezi Tomem a Nadine. Je čistý, opravdový a upřímný. Nadine je podle mě perfektní matkou a Toma vychovala nejlépe jak mohla. Mám ji v tomhle příběhu moc ráda a potěšilo mě, když jsi kousíček věnovala jejím myšlenkám. Tvůj příběh mi toho dává opravdu moc. A znovu musím obdivně chválit, jak nádherně a s citem je napsaný!:-* ♥

8 Janča Janča | 21. ledna 2012 v 16:35 | Reagovat

Znovu a znovu mě přesvědčuješ, jak úžasná spisovatelka jsi =)
Vím, že toto slovo používám ve spojení s touhle povídkou poměrně často, ale právě toto slovo dokáže nejlíp vystihnout skutečnost.
Dnešní díl byl excelentní, první část, duševní muka Alexandra, úplně mě u toho mrazilo...
A naproti tomu Tomova radost, o kterou se hned musel podělit se svou skvělou mámou =)
Nadine měla radost, to ano, ale na rozdíl od Toma, zaslepeného láskou a momentálním štěstím, vidí problémy, které z toho svazku vyplývají.
Je od ní hezké a čestné, že Billovi dává šanci, myslím, že Bill si ji určitě zaslouží...
A stejně jako Kattys mě vztah Toma a Nadine donutil přemýšlet. Já na rozdíl od Nadine jsem měla dceru trošku později a i když si myslím, že jsem hodně moderní a tolerantní máma, v poslední době mám pocit, že se dcera ode mě tak nějak vzdaluje, ty jsi to vystihla dokonale slovem cizinec, ano, někdy mám pocit, že to dítě vedle mě je cizinec, kterému už vůbec nerozumím. Možná za to může jejich momentálních 15 let a je to v podstatě normální, já pevně doufám, že se zase vrátíme do starých kolejí, kde jsme byly spíše kamarádkami, než rodič s dítětem =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nejkrásnější fantasmagorie ♥